Jste jedním z mála tuzemských odborníků, kteří se tomuto fyziologickému jevu odborně věnovali. Proč?
Fenoménu zívání nebyla věnována příliš velká pozornost a v minulosti bylo zívání vnímáno spíše jako průvodní jev ospalosti a nedostatku zevních podnětů. Výsledky aktuálních studií však naznačují fascinující komplexnost reflexů, spojitost s řadou fyziologických i patofyziologických dějů a s velkou pravděpodobností i jako projev snahy organismu „něco“ signalizovat či něčeho dosáhnout.
Čeho?
Nejvíce bývá diskutována jeho role v termoregulaci centrálního nervového systému (CNS) a zabránění vzestupu teploty v mozku – tzv. teorie ochlazení mozku. Vychází z předpokladu, že CNS funguje nejlépe v úzkém definovaném teplotním rozmezí. V tomto rozmezí lépe pracujeme, možná i proto zíváme před usínáním. Po zívání dochází ke zvýšení pozornosti i k lepší fyzické kondici, což může mít souvislost se vzestupem hladiny stresového hormonu kortizolu v krvi a ve slinách. Během zívání dochází rovněž k odplavování tzv. somnogenních neuromediátorů (signalizačních molekul v mozku, které se zvyšují při únavě), zvyšuje se cirkulace mozkomíšního moku a prokrvení CNS. V optimálním teplotním rozmezí se lidský mozek pravděpodobně i nejlépe vyvíjí, proto je zívání velmi časté u novorozenců.
Podle některých výzkumů už víme, že zívání může být též projevem některých patologií. Víme, o které jde?
Zívání může být projevem poškození či ohrožení CNS. Je příznačné například kinetózám (závratím), onemocněním spojeným s poruchou termoregulace, roztroušené skleróze a depresi. Též může být průvodním jevem při cévní mozkové příhodě i určitých nitrolebních nádorech, přičemž v některých případech bylo popsáno zívání neutišitelného charakteru.
Nejvíce je tento jev však stále spojovaný s ospalostí. Vnímáte ho v tomto smyslu i jako anesteziolog?
Při úvodu do anestezie pacienti opravdu zívají často, zejména děti. Můžeme to chápat i jako poslední pokus mozku odvrátit nepřirozený útlum své funkce navozený podáním anestetik.
Nemohlo by být v tomto případě i projevem stresu? Často se hovoří o tom, že zívají paradoxně sportovci před očekávaným výkonem, hudebníci před koncertem, dokonce parašutisté těsně před skokem. Je možné, že se zíváním uklidňujeme před očekávanou náročnou situací?
Ano. Zíváním se poté více koncentrujeme na svůj dech a jsme více připravení na očekávanou akci a možná i méně vystresován z akce neočekávané. Zívání lze vyvolat i samovolně. Stačí si představit, jak někdo zívá (i třeba pes) nebo někoho vidět, jak zívá. Panuje i teorie, že zívání má signální charakter a informuje ostatní členy skupiny (dříve možná tlupy pralidí) o blížícím se potenciálním nebezpečí. Tím, že si všichni zívli (zčásti víceméně i nevědomky) nabyli již předem lepší vigility. Pokud by to byla pravda, můžeme jen zůstat fascinováni dokonalostí našeho mozku.
Existují lidé s absencí zívání? A jaký by tento fakt mohl podle vás mít potenciální dopad na fungování organismu?
Zatím jsem o takovém případu neslyšel. Zívání chápu jako velmi starý reflex, který má potenciálně zajistit přežití jedince (podobně jako kýchání). Jelikož jde o hluboký nádech a dlouhý výdech se specifickou svalovou koordinací obličeje jsou centra jeho řízení v prodloužené míše mozkového kmene, kde jsou i další centra zajišťující základní životní funkce. Pokud by byla porucha v této oblasti, pak věřím, že jedinec by se možná ani správně nevyvíjel již v prenatální fázi života.
Zdroj: časopis Květy, doc. David Astapenko
