Démonická pověst absintu je z dnešního pohledu marketingovým produktem. Nezakládá se tak úplně na pravdě jako spíš na politických a obchodních potřebách švýcarské společnosti počátku 20. století. Absint totiž není nic víc než destilát z bylin, kterým dominuje pelyněk, ale obecně platí, že co výrobce, to jiné složení. To, co lidi vždy fascinovalo, byl vizuální efekt nápoje, který je sám o sobě čirý, ale po smíchání s vodou se zakalí mléčnou mlhou. Takže to, co hlavní mužská postava populárního filmového muzikálu popíjí, není droga ani extrémně silný alkohol, ale bylinková pálenka ředěná vodou.

Zdroj: Youtube

Absint skutečně mnozí považují za nejsilnější z běžně dostupných alkoholických nápojů, běžně se hovoří o obsahu alkoholu nad 90 procent, ale jde o mýtus. K výrobě absintu se sice používá 95% alkohol, ovšem třeba podle receptu uvedeném v průvodci La Route de l’Absinthe je uvedený poměr 15 litrů alkoholu na 25 litrů pramenité vody. Pijáci si nápoj navíc ještě ředí ledovou vodou, až se dostávají na chuťově lahodný nápoj vhodný k dlouhému popíjení. Alkohol tedy v absintu hlavní nebezpečí nepředstavuje.

Vražda v roce 1905

Přesto se s absintem pojí tragický případ: v roce 1905 zabil švýcarský sedlák Jean Lanfray po požití absintu svou ženu, děti a následně se pokusil ze světa sprovodit i sebe. Případ okamžitě obletěl nejen alpskou zemičku, ale téměř celý svět. Potvrdilo se totiž tvrzení, že je absint halucinogenní a tudíž nebezpečný. Vyrábí se ze směsi pelyňku, anýzu a fenyklu, a dále dle receptury jednotlivých výrobců i z dalších bylinek, jako například yzop lékařský, meduňka lékařská, máta peprná nebo badyán. Právě z pelyňku se vylučuje látka zvaná thujon, která je ve větších dávkách jedovatá. Ovšem ani on nezpůsobuje halucinace, spíš křeče, podráždění žaludku a střev a poškození ledvin a jater. Dnes už navíc víme, že jeho obsah v nápoji je tak malý, že pokud bychom se chtěli thujonem z absintu otrávit, zemřeli bychom dříve na otravu alkoholem.

Jak je tedy možné, že sedlák po absintu zabíjel a vedlo to k zákazu nápoje na celé století v mnoha zemích světa? Šlo tu hlavně o obchodní zájmy vinařů. Historie absintu se začala psát asi v polovině 18. století, kdy se tímto receptem léčily zažívací problémy krav. Jak už to tak bývá, lék pro dobytek ochutnali i jejich majitelé a zachutnal jim tak, že se výroba rychle rozšířila. Symbol zelené víly nesouvisel s halucinacemi, ale se studánkou v horách nazvanou La Fontaine des Fées (česky asi Vílí pramen). Výsledný nápoj je spíše čirý, zeleň je ovlivněná obsahem chlorofylu a není příliš stabilní, proto se absint začal dobarvovat. Mimo jiné i modrou skalicí, která pravděpodobně měla na svědomí zdokumentované halucinace, kterými trpěli pijáci levného absintu.

Zmíněný Jean Lanfray byl navíc vyhlášeným alkoholikem a několik panáků absintu korunovalo jeho celodenní a lépe řečeno dlouholeté pijáctví. Jenže spotřeba podomácku vyráběných absintů rostla na úkor spotřeby vína a jiného alkoholu, jejichž výrobu měla v rukou například i církev. Mocní hráči tedy spustili kampaň popisující absint jako nebezpečný a halucinogenní nápoj, jako důkaz využili Lanfrayův případ, až skutečně v roce 1907 byl absint zákonem zakázán. Zákaz vydržel celé století, ale la Fée Verte (zelená víla) chrabře vzdorovala v podomácku vypálených lahvích. Dnes je výroba v EU povolená, ale kontroluje se obsah thujonu.

Pravý absint ve Švýcarsku nebo Francii

Takovou zajímavostí je, že s výjimkou Švýcarska není absint zákonem definovaný a tímto názvem lze označit ledasco. Pokud si tedy přejete ochutnat absint pravý, hledejte mezi švýcarskými nebo francouzskými producenty. Absint se ovšem vyrábí i u nás, bývá nazývaný bohémským a liší se metodou výroby. Švýcaři mu příliš neholdují a velmi je udivuje u nás celkem oblíbený nápoj B52, na jehož vršku hoří tenká vrstvička absintu. Jelikož paní průvodkyně v muzeu Maison de l’Absinthe byla záhy upozorněna, že je ve výpravě špeh z Česka, rázem výklad o podivných zvycích některých národů utnula a více jsem se o našich pohanských zvycích nedozvěděla.

Zdroje: