Chodí k vám muži sami od sebe nebo je posílají jejich ženy?
Jak kdy. Ženy od svých dejme tomu patnácti let chodí ke gynekologovi a tam se učí o svých problémech hovořit. S námi muži to je složitější, problémy bagatelizujeme a zakrýváme. I mně žena říká: „Ty, který všechny poučuješ o tom, že mají chodit na prevenci, si sám nikam nezajdeš.“ Posledních deset let se to ale mění. Přichází k nám generace mužů, kteří už měli otevřenější výchovu, takže se tolik nestydí, aktivně se zajímají o prevenci. Ale pořád jich chodí méně, než bychom si my lékaři představovali. Ale abych odpověděl na vaši otázku: I dnes muži k urologovi zajdou často na popud své ženy. Ale jak se mění společnost, zlepšuje se osvěta, tak i moje gene race padesátníků o sebe více pečuje a začíná se o prevenci zajímat sama.
Vaši kolegové andrologové tvrdí, že k nim začali chodit i mladí muži od 18 let výš. Chtějí fungovat a nestydí se o tom mluvit. Jsou i vašimi klienty?
Ano, také je registrujeme. Při sexuálním styku jednou dvakrát ztratili erekci a mají z toho blok. U těchto mladíků se zpravidla nejedná o funkční problém, ale v 95 procentech to je v hlavě. Jde o psychosomatický problém, odborně se tomu říká psychogenní erektilní dysfunkce. Ta je řešitelná krátkodobým užíváním pilulek na erekci, případně spoluprací s psychologem. Obojí pomůže zbavit se obav, že ‚zase selžou‘. Uvolní se, nabudou sebevědomí a pak to jde i bez prášků. Každý mužský několikrát za život ‚selže‘. Je potřeba nedělat z toho vědu.
Jsou potíže s erekcí ten nejčastější problém, se kterým za vámi pacienti chodí?
K nám jako k urologům chodí i ženy, ty k nám přivádějí opakované záněty močových cest. U mužů do 50 let to je zájem o prevenci, bolest varlete nebo nahmatání bulky ve varleti. Dále poruchy erekce, předčasná nebo bolestivá ejakulace a chronická pánevní bolest. Ta je pro nás urology stále oříšek, protože neznáme jednoznačně její příčinu. Starší pacienty trápí zpravidla potíže s močením – hyperaktivní močový měchýř nebo zvětšená prostata.
O přínosech posilování pánevního dna u žen už se toho napsalo mnoho. Může pomoci i mužům? Třeba právě u té chronické pánevní bolesti?
U žen po porodu a v počátcích inkontinence to může skutečně pomoci. Víme, že národy, kde jsou turecké záchody, je stresová inkontinence minimální, protože vykonávání potřeby v pozici na bobku je pro pánevní dno příznivější, přirozeně ho posiluje. Při větších potížích už ale běžné posilování nepomáhá a přecházíme k biofeedbacku. To je speciální cvičení, kdy napojíme elektrody počítače na hýždě a ty sledují a zobrazují na obrazovce, které svaly a jak člověk zapojuje. Tak se je naučí posilovat správně a zvládá to pak i sám doma bez počítače.
A může tedy posilování pánevního dna pomoci i mužům?
Těm to jednoznačně doporučujeme před radikální operací prostaty. Po ní až 40 procent mužů trpí stresovou inkontinencí a posilování před operací a opět po rekonvalescenci má velký význam. Pacienty s chronickou pánevní bolestí posíláme k fyzioterapeutům, kteří je učí svaly pánevního dna naopak relaxovat.
Nejčastějším typem rakoviny u mužů je karcinom prostaty. Dříve byl diagnostikován pacientům nad 50 let, stále více se ale objevuje i u mladších. Čím si to vysvětlujete? Je za tím jen přesnější diagnostika?
Určitě to také hraje roli. A díky tomu, že nádor dnes už umíme odhalit včas, podaří se většinu mužů vyléčit. V rámci karcinomu prostaty hraje velmi důležitou roli dědičný faktor. Na vině je ale i náš sedavý životní styl, strava, stres. A začíná se hovořit o vlivu chronických zánětů v těle, které ani nevnímáme, protože nemají jednoznačné projevy. Způsobuje je nepoměr nenasycený mastných kyselin typu omega-3, omega-6, omega-9 a dalších a mohou být zdrojem celého spektra civilizačních chorob včetně infarktů, astma, alergií, cukrovky, parkinsona, alzheimera, autismu či právě karcinomů. V současné době už umíme přítomnost těchto zánětů v těle testovat.
Vraťme se ještě k ‚mužským‘ karcinomům. Při rakovině varlat si muž samovyšetřením nahmatá bulku. Jaké příznaky upozorní na rakovinu prostaty?
V tom je tento karcinom zrádný, protože v počátečním stadiu je bezpříznakový. Proto apelujeme na preventivní prohlídky u urologa. Doporučuji pravidelnou prevenci mužům od čtyřiceti let (alespoň jednou ročně), v pozdějším věku pak i dvakrát ročně. Nabereme krev ke zjištění PSA (prostatický specifický antigen – pozn. red.), uděláme ultrazvuk, zkontrolujeme prostatu. Nic z toho nebolí, není důvod se bát.
Všichni víme o ženské menopauze, ale už podstatně méně je znám fenomén mužského přechodu, tzv. andropauza, syndrom stárnoucího muže. Kdy nastává a jak se projevuje?
U každého probíhá jinak a nemusí postihnout zdaleka všechny muže. U někoho přijde už mezi 40. a 50. rokem, u jiného později. Hlavní rozdíl mezi meno- a andropauzou je ten, že u žen v určitém věku prudce klesá hladina ženských hormonů. Padá téměř k nule, je to náhlý sešup. Následky ženy pociťují jako návaly horka, přibírání, pocení, náladovost… Zato u mužů začíná klesat produkce testosteronu pozvolna už kolem 35. roku, ale je to pomalý, postupný proces, takže máme čas si zvyknout na jeho projevy – horší spánek, větší únavu, podrážděnost, snížené libido, poruchy erekce, ukládání tuku v oblasti břicha. Testosteron můžeme doplnit medikamentózně (tablety, gel, injekce) a vrátit ho na hodnoty, na které byl muž zvyklý z dřívějška. Muž léčbou rozkvete, stane se příjemnějším, vitálnějším a méně protivným.
Takže s trochou nadsázky lze říct, že pomocí umělého testosteronu může být muž mlád až do smrti?
Ano, není to jenom o testosteronu, ale za pomoci dalších preparátů a metod jsme skutečně schopní restartovat chlapa tak, aby se i v sedmdesáti cítil na padesát a jako padesátiletý i fungoval.
To mě přivádí na další otázku: V jakém věku začíná erekce přirozeně, z důvodů stárnutí, slábnout?
kterým je osmdesát, a jsou aktivní po všech stránkách, včetně té sexuální, ani nepotřebují preparáty na podporu erekce a prokrvení. Ale taky máme pacienty, u kterých to v padesáti už není, co bývalo. On by taky každý chtěl v padesáti čůrat a mít erekci jako ve dvaceti, což není možné. Takže zhruba od 45 až 50 let může muž vnímat, že libido, erekce a ejakulace začínají pomalu ztrácet na síle, ale většinou ještě všechno funguje. Už ale není běžné, aby měl styk dvakrát třikrát za sebou.
Tvrdíte, že muži mohou sami pro udržení hladiny testosteronu něco udělat, především žít zdravě. To stačí?
Někdy skutečně ano. My pacienty běžně naháníme do posilovny, apelujeme na dostatek zdravého spánku a vyváženou stravu. A někdy i jen tohle stačí k tomu, že chlap přijde za půl roku a cítí se lépe, aniž bychom mu k tomu museli pomáhat substitucí testosteronu.
A co mají společného postarší muži, u kterých vše stále přirozeně funguje a cítí se dobře?
Poznáte je na první pohled. Jsou to lidé, kteří jsou celý život aktivní, pozitivně naladění. Na jiných pacientech vidíte, že jsou bez energie. A my máme třicet minut na to, si s nimi skutečně důkladně popovídat, a to zdaleka nejen o tom, jak čůrají, jaký mají sexuální život, ale dostaneme se i k pracovním a rodinným potížím. A ono to do sebe začne všechno hezky zapadat a dá se s těmi problémy pak lépe pracovat.
Jak si vysokou hladinu testosteronu udržujete vy?
Já hlavně aktivním životním stylem… Snažím se věnovat sezonním sportům a zajdu i do fitka, pokud to současná situace dovolí. Důležitá je pro mne i životospráva a správně nastavený jídelníček a nesmím zapomenout na relaxaci a spánek. Toho nemám, kolik bych potřeboval, ale snažím se (smích).
Říkáte, že je zdravé mít sex a/nebo masturbaci jednou až dvakrát týdně. Jak jste dospěl zrovna k této frekvenci? Na to jsou nějaké výzkumy?
Sex klidně mějte každý den. Jenom jsem to nechtěl takto říct, abych nevystresoval šedesátníky, kteří sex už tak často nemají. Každopádně pravidelný sexuální život, jakkoli, s kýmkoli, je zdraví prospěšný.
Člověk pak má zdravou mysl, zbaví se alespoň části stresu, vyplaví se mu endorfiny. Pravidelný sex, i v podobě masturbace, přináší organismu mnoho pozitiv.
Včetně toho, že pomáhá udržovat hladinu pohlavních hormonů, a to i zmiňovaného testosteronu.
Ano, to rozhodně také. Existují výzkumy, které dokládají, že lidé žijící delší dobu sami ztrácejí sociální kontakt, dříve umírají i rychleji mentálně stárnou právě proto, že nemají sexuální život a celkově nezažívají ty stejné podněty, které zažívá člověk v páru, i když to ne vždy bývá jednoduché.
Když jsme nakousli tu masturbaci, v knize zmiňujete nevhodné masturbační techniky. Souvisí s nadměrným sledováním porna?
Ano, stoprocentně, dnes už to je zařazeno mezi diagnózy jako závislost. Muži, kteří nadměrně sledují porno, mají po nějaké době problémy s erekcí nebo i s vyvrcholením. I takové pacienty máme. Jsou přesyceni vjemy, které ale v běžném sexuálním životě nezažíváme, takže běžný sex je už ničím nevzrušuje. A při masturbaci využívají techniky, které nelze v rámci styku technicky reprodukovat. Například vyvíjejí přílišný tlak na penis, nepravidelně a příliš rychle s ním pohybují.
Jak je léčíte?
Je potřeba, aby si porno na nějakou dobu odpustili, po čase se jim funkce začnou vracet do normálu. Někdy je potřeba i psychoterapie. Podívat se na nějaký film jednou za týden, za dva nikomu neuškodí, ale třikrát denně už je moc. Důležité je také uzpůsobit masturbační techniky reálným možnostem během pohlavního styku a vedle masturbování se věnovat i jemu.
V jednom pořadu jste řekl, že v ordinaci je občas zábava. Já bych si bývala myslela, že pacienti jsou studem a obavami tak sešněrovaní, že žádných legrácek nejsou schopni. Pletu se?
Je pravda, že někdy, než se můžeme zasmát, se pořádně zapotíme. Jako kdysi v nemocnici, když přišel muž s obrovskou kovovou matkou na kořeni penisu. Dal si ji tam, aby si trochu přiškrtil penis a měl delší erekci. Jenže mu nedošlo, že penis oteče a tu matku pak nesundá. Penis byl už nateklý jak dýně a my jsme řešili po celém špitále s techniky a instalatéry, jak z něj matku sundat. Přinesli nám speciální flexu, pacienta jsme uspali, odvezli na sál a snažili se kovový kroužek rozříznout a zároveň u toho neuříznout pacientovi penis. Ani mu ho nepopálit, protože kroužek se tím řezáním rozžhavil, takže jsme to museli neustále chladit vodou. Když jsme to dobrušovali, byli jsme přímo na penisu, protože ta matka do něj byla doslova ‚zakousnutá‘.
A operace se podařila?
Naštěstí ano, ale byl jsem z toho celý zpocený, byly to nervy. Nebo přišel pacient s frakturou penisu a my museli jeho manželce vysvětlovat, že to nemá z toho, že by na něm hopsala milenka, ale že mu klient – pacient byl taxikář – přibouchl penis dveřmi. A takových zážitků, jako jsou tyto dva, máme opravdu hodně.
Zdroj:
MUDr. MARTIN LUKEŠ
Pracoval na urologické klinice 1. a 3. LF UK a přes 15 let působil jako vedoucí lékař a odborný asistent ve FN Královské Vinohrady v Praze. Spoluzaložil kliniku Urosanté. S kolegy urology-andrology Tomášem Novotným a Viktorem Vikem a psycholožkou Laurou Janáčkovou napsali knihu Genitál pro muže kapitál.