Častokrát jste zažila pocit, že ženská nemá v medicíně co dělat?

To, jak mě pan profesor vyprovodil, bylo naštěstí poprvé a naposled, kdy mi dal někdo pocítit, že je žena v medicíně překážkou. Je ale pravda, že oftalmologie je dnes hodně feminizovaný obor. Dnes už si nemyslím, že se mi stalo nějaké příkoří, ale tenkrát jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Já tak strašně chtěla pracovat v Plzni, v mém rodném městě...

Přes oftalmologii také nejel vlak?

Já už na fakultě pochopila, že netoužím dělat žádné život zachraňující velké obory a ani na to nejsem vhodný člověk. Že jsou pro mě jako stvořené naopak jemné, detailní úkony. Navíc oftalmologie je úžasně obrazová.

Jak to myslíte?

Během své práce velmi často vnímám krásné obrazy. Vyšetřování oka je velice estetická záležitost. Duhovka, ta barevná část oka, dokáže být tak překrásná! A víte, jak nádherný může být šedý zákal?

Nevím...

Může vypadat jako vodopád. Nebo jako vánoční stromeček – a on se tak opravdu jeden typ zákalu i jmenuje. Má v sobě barevné krystaly, které se v čočce třpytí zeleně, modře, růžově...

Ty by tam jinak neměly být?

Kdepak, zdravá čočka je průhledná. A zrakový nerv na očním pozadí je také překrásný. Sítnice je červená, růžová, cévy, mají-li hezký tvar, se dokážou nádherně vinout, připomínají větve stromu... To všechno mě už na škole nadchlo. A k tomu jsem si bláhově myslela, že tento obor lze dokonale zvládnout, protože je malý a kompaktní. Holt naivní představa medika.

Oko tedy – alespoň z hlediska vašeho oboru – zas tak malé a kompaktní není?

Oftalmologie má asi dvanáct subspecializací.

Jaká je ta vaše?

Dnes se v podstatě nejvíce zabývám refrakční chirurgií. Dříve jsem se hodně zaměřovala na šedý zákal, diabetické oční změny, postihující oční pozadí, věnovala jsem se například i retinopatii nedonošených miminek. Tím vším jsem si postupně procházela, ale specializací je mnohem více – rohovka, záněty duhovky, cévnatky, nádory, plastika, neurooftalmologie, dětská oftalmologie, šilhání...

Se vším si víte rady?

Přinejmenším vím, kam co poslat. Dvacet let jsem pracovala ve Všeobecné fakultní nemocnici, což je vynikající klinika, kde vidíte každý den obrovské množství zajímavých různorodých diagnóz. To člověk získá opravdu mnoho zkušeností.

Je každé oko jiné?

Není. Zdravé oči si jsou velmi podobné.

A ty nemocné? Podle čeho vlastně nejspolehlivěji rozeznáváte jednotlivé diagnózy?

Podle jednoho hlavního přístroje, který mám v hlavě. Který si tam za ta léta musíte vytvořit. Dobré je, ať už v medicíně děláte jakýkoliv obor, vědět o všem něco a o něčem všechno. Poznat, jakou má přibližně pacient prognózu, jak moc musí spěchat, kam má jít a vedle toho vykonávat svůj obor, o němž byste měla vědět maximum. Obrovskou zkušenost mi předal pan profesor Karel, s nímž jsem pracovala ve fakultní nemocnici a který začal s oftalmologií ve svých 50 letech. Předtím se věnoval chirurgii a gynekologii, pak byl však politicky perzekuován a odvelen na sever Čech, takže opět „začínal“ až pár let před důchodem. A s úplně novým oborem. Pustil se do operací sítnice, které v té době nikdo nedělal. Prováděl čtyřhodinové složité zákroky. Operoval ještě těsně před osmdesátkou. On vždycky tvrdil, že komplikace nemá jen ten, kdo neoperuje. A jeho kolega, který mu tenkrát sekundoval, říkal, že žádný diagnostický přístroj ještě nikdy neprozradil více, než co pan profesor Karel už předtím řekl. On měl v hlavě kompletní zobrazovací i diagnostickou metodu, tedy vše, co dnes ukazují všechny ty drahé moderní přístroje.

Když se někomu podíváte prostým pohledem do očí, co poznáte kromě zánětu spojivek a šilhání?

Pokročilý šedý zákal. Zánět duhovky. Zánět rohovky. Na oba záněty ukazuje třeba některý typ překrvení nebo typ bolesti. Vezměte si například tzv. bolest kuřáků cigaret. Když si člověk přiblíží cigaretu k obličeji a chce si ji zapálit, musí pohled zaostřit velmi zblízka a v tu chvíli ho to zabolí. Jde o projev podráždění ciliárního tělesa při zánětu rohovky či duhovky. Takový obyčejný zánět spojivek bolest při zapalování cigaret nepůsobí.

Lze poznat prostým pohledem do očí, že člověk špatně vidí?

Někdy ano. Máte oční kouli. Na začátku je průhledná rohovka, pak je duhovka, která dělá clonu podobně jako na foťáku a zmenšuje či zvětšuje se podle množství světla, následuje čočka, která má správně být čirá, pak gelovitá hmota, která vyplňuje nitro oka a říká se jí sklivec. A na konci je světločivná vrstva sítnice, která zajišťuje receptor zrakové informace a vede ji dál zrakovým nervem až do mozku. V zadní mozkové kůře pak sídlí přijímač, analyzátor. A já kdekoliv na té viditelné části, kterou pomocí kapiček rozšíříme, mohu zahlédnout nějakou překážku, zašednutí, jizvu a poznám z toho, že může být problém s viděním. Všimnu si též, že zrakový nerv odvádějící podněty do mozku je atrofický, neduživý, i to například signalizuje eventuální poruchu zorného pole. Dnes je však výhoda, že zachycujeme většinu chorob ve stádiu nikoliv pokročilém, nýbrž v počátku, což už prostým pohledem rozeznatelné být nemusí. Šedý zákal léčíme už v začátcích, kdy jen mírně ovlivňuje vidění a jen lehce snižuje zrakovou ostrost. Optotyp pomůže zjistit, jak moc je snížena schopnost číst, pak se podíváme pomocí štěrbinové lampy, jak moc je zákal rozvinutý a poté můžeme naplánovat operaci ještě daleko dříve, než se člověk začne ohrožovat v dopravním provozu i v běžném životě. To je výsada naší civilizace.

Jaký je rozdíl mezi šedým a zeleným zákalem?

Šedý zákal je skutečně zákal. Zelený zákal nese pouze historický název z dob, kdy se oči diagnostikovaly opravdu toliko prostým pohledem. Jakmile zelený zákal pokročil do fáze, že člověk oslepl, tak oko získalo zelenavou barvu moře. Proto nemoci začali říkat zelený zákal a dnes se termín už používá spíš jen v lidové mluvě. V oftalmologii hovoříme o glaukomu.

Říkala jste, že šedý zákal je krásný. Je krásný i ten zelený?

Zelený zákal není vidět jako zákal. Jde o chorobu zrakového nervu, kdy z nějakého důvodu začínají odumírat nervová vlákna. Hlavním rizikovým faktorem je vyšší očí tlak, nesprávné proudění oční tekutiny – její tvorba a odtok se dostanou do nerovnováhy. Nicméně i glaukomů je mnoho typů a konkrétní se pozná teprve z vývoje choroby.

Platí stále, že není vyléčitelný? Že jde jen zastavit další progres?

Nedá se zvrátit to, co už nemoc zničila. Zrakový nerv nikdo nedokáže oživit. Máme ale k dispozici kvalitní medikamentózní léčbu, která za poslední roky udělala nesmírný pokrok. Většina postižených s ní vydrží celý život a nepotřebuje operaci. Pokud však kapky nezabírají a nerv odumírá dál, k operaci přistupujeme. Bohužel u malého procenta postižených nezabere ani ta a nemoc končí oslepnutím. Tahle nemoc je totiž mnohem „ošklivější“ než zákal šedý.

Hodně se liší to, co vás učili na škole od současné praxe?

Já bych řekla, že se tam toho společného už ani moc nenachází.

Lze na všechny ty nově přicházející postupy a technologie vůbec pohotově reagovat?

Lze. Informovanost lékařů je dnes velmi dostupná, stejně jako kongresy a přednášky o novinkách. Firmy mají v různých částech světa své pilotní lékaře, kteří vše vyzkoušejí, provádějí statistiky, předávají zkušenosti...

Obáváte se když, máte třeba poprvé použít nový operační přístroj?

Pracujeme s přístroji renomovaných firem, se kterými máme dlouholeté zkušenosti a jejich technici a podpora nám vždy pomáhají zavést nový přístroj do provozu, takže není důvod k obavám. Například operaci šedého zákalu provádíme za pomoci femtosekundového laseru LenSx a zákrok je díky počítačem řízené technologii mnohem šetrnější a přesnější. Nedávno jsme na kliniku pořídili nejrychlejší laser na světě, který nám pomáhá s refrakčními operacemi, při nichž odstraňujeme dioptrie. Pro lidi, kteří se chtějí zbavit nošení brýlí a kontaktních čoček, to znamená výrazné zkrácení doby zákroku a tím i větší klid. Laser působí na oko pouhých 10 sekund! Po tak krátký čas zvládne spolupracovat každý pacient.

Je pro vás nevýhoda, že operujete lidi při vědomí?

V každém případě potřebuji, aby mi člověk věřil, aby věřil sobě, aby se dobře koncentroval a spolupracoval. Jakákoliv nervózní reakce, náhlý pohyb, to vše může přinést problém. I proto s pacienty před operací dlouze hovořím, abych měla pocit, že do toho jdeme oba společně a že si navzájem věříme. Už při rozhovoru tak zjistím, kdo je klidný a kdo ve stresu a jak k němu během operace přistupovat. Když vidím jakoukoliv změnu třeba jen v dýchání, zastavím operaci, zjistím, jak se cítí. Jakmile pacient pozná, že ho vnímám, uklidní ho to také a můžeme pokračovat dál. Právě neuvěřitelný posun v rychlosti zákroku snižuje stres pacientů a zlepšuje naši spolupráci.

Platí v oftalmologii totéž, co třeba ve stomatologii, že pojišťovny sice něco proplácejí, ale moderní léčba a ty nejkvalitnější postupy jsou už věcí pacientovy peněženky?

Je to tak. Mnozí lidé dnes oční medicínu považují za dobrý byznys. Řeknou: Oni mě nutí, abych si připlatil na čočku, že je lepší, nebo za vyšetření tímhle přístrojem, protože je kvalitnější. Chtějí na mně vydělat...

Je to těžké. U zubaře aspoň vidíte rozdíl mezi amalgámem a bílou plombou, v oftalmologii se to asi z laického hlediska posuzuje hůře.

Pojišťovna platí základní ošetření a tak to má i být, protože peníze jsou potřeba především pro těžce nemocné lidi. Oftalmologie má dnes mnoho pokročilých metod, které, pokud jde o bazální ošetření, úplně nezbytné nejsou, ale když chce být člověk ošetřen podle nejnovějších medicínských poznatků, má možnost si je dokoupit. A tak dnes například šedý zákal operujeme klasickou metodou, kterou hradí pojišťovna, a nabízíme čočku, kterou hradí také. Pokud přijde na operaci člověk, který nechce zaplatit nic, bude operován a nic platit nemusí. Ale většinou už lidé chtějí ošetření nejlepší a připlácejí na lepší materiál i přístroje. Stomatologie je v tomto „obchodním“ režimu už mnoho let a má to jednodušší. Člověk vidí černou plombu, bílou plombu a je to jasné. My se musíme o to více snažit pacientům vysvětlit situaci a možnosti, jaké mají.

Co vše vydrží oko? Člověk má pocit, že neexistuje citlivější místo na těle. Opravdu je tak křehké nebo snese hodně?

Vydrží dost. Aby třeba úraz zničil oko, musí jít už opravdu třeba o ránu polenem. Zlikvidovat oko dokáže i dělbuch, rána špuntem od šampaňského nebo golfový míček trefený přímo. V takovou chvíli může oko prasknout.

To už nelze nijak spravit?

Velmi devastující zranění už jen sešijeme, aby oko vypadalo jako oko, ale jeho funkce se neobnoví. Šijeme ho pod mikroskopem malinkatou zahnutou jehličkou, každou vrstvu zvlášť.

Jak časté bývají úrazy očí?

Mnohem častější bývají u mužů. Ti kutí, sváří, brousí, bojují, pracují s výbušninami. Ženy přicházejí výjimečně. Vybavuji si jednu pacientku, která grilovala a snažila se ostrou velkou vidlicí obrátit maso. To pořád drželo, tak zabrala víc a vidlička skončila v oku.

Oslepla?

U ní to dopadlo ještě velice dobře. Úplně neoslepla, vidění jí částečně zůstalo. Ale zajímavé na tom bylo, že jen co jsme dooperovali tuhle ženu, přišel opilý mladý muž, který si chtěl přeřezat tkaničky u bot. Jak byl pod vlivem, nedokázal je ručně rozvázat, tak si vzal na pomoc nůž. Dopadl úplně stejně jako ta žena – zabodl si nůž do oka. Bohužel on si tu ránu udělal tak velkou, že mu z oka vypadla čočka. Přinesl nám ji v igelitovém pytlíčku. Samozřejmě, že už jsme ji nemohli všít zpátky, našel ji někde na zemi.

Jste na nějaký případ opravdu pyšná, nebo je to vše tak spíš rutinně podobné?

Napadá mě jeden pacient, u něhož jsem řešila diabetickou retinopatii. Přišel a měl poměrně pokročilý nález obepínající zrakové centrum. Zatím viděl, ale byla otázka dnů, kdy ho choroba úplně pohltí a on

oslepne. Tehdy jsem mu provedla dost riskantní operaci sítnice, kdy jsem šla těsně k tomu zrakovému centru a bylo úplně nahraně, zda mu zrak zcela zachráním nebo operací urychlím jeho oslepnutí. Podařilo se mi to. Po zbytek života viděl skvěle

Zdroj: časopis Květy, Lucie Valešová, DuoVize