Správným lékařským termínem je dárcovství krvetvorných buněk. K němu se přistupuje u vážných diagnóz spojených s poruchou krvetvorby. Tou nejznámější je leukémie. Fatální mohou být ale i různé typy anémie, při nichž pacienti bez náhrady od dárce nemají šanci na přežití. Velmi často jsou to pacienti velmi mladí a právě i malé děti. Dárce je potřeba najít co nejrychleji a co nejpřesněji. Stejně jako u krve totiž samozřejmě není jedno, od koho se buňky vezmou. „Zásadní význam má shoda v genetických znacích imunity – tzv. HLA systému. To jsou znaky na bílých krvinkách, které dědíme po předcích. Pro výběr vhodného dárce je důležité mít v registrech nejen velké množství lidí, ale i to, zda v nich je dostatečné zastoupení různých národnostních skupin,“ vysvětluje Marie Kuříková, vedoucí Českého registru dárců krvetvorných buněk, který je zapojený i do celosvětové sítě podobných registrů.
Problematika výběru vhodného dárce je mnohem komplikovanější než třeba u dárcovství krve. Shodná krevní skupina dárce a příjemce totiž není totéž co shoda ve zmíněném HLA systému a přihlíží se k ní až ve chvíli, kdy se najde několik vhodných dárců, kteří se liší jen krevními skupinami. „V případě, že příjemce dostane krvetvorné buňky od dárce s jinou krevní skupinou, ta jeho se po přijetí změní na dárcovu,“ zmiňuje zajímavý fakt Marie Kuříková. Při pohledu z opačné strany se ukáže ještě jedna věc: shodná krevní skupina není zárukou toho, že můžete být dárcem. Rodiče nebo blízcí příbuzní nemohou ve většině případů pomoci. „V současnosti se udává, že nalézt dárce v rodině lze asi pro 25 % pacientů, kteří potřebují transplantaci krvetvorných buněk. U dětských pacientů je tento poměr ještě menší. Vzhledem k tomu, že HLA znaky dědíme po rodičích – tedy půl po matce a půl po otci, tak největší pravděpodobnost shody je mezi vlastními sourozenci,“ říká vedoucí registru zřízeného při pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).
Situace dětí je o to komplikovanější, že klesá počet potomků v rodinách, případně není výjimkou, že sourozenci nemají jednoho z rodičů společného. Do hry vstupují i národnostní specifika – Češi s kořeny ve Vietnamu najdou dárce pravděpodobně ve vietnamské komunitě. Pokud ovšem jeden z rodičů pochází z Asie a druhý z Česka, člověka se shodou buněk dle HLA systému bude potřeba hledat také mezi potomky euro-asijských párů. To samé platí i pro české emigranty a jejich potomky. Proto je stěžejní propojení národních registrů dárců s těmi v zahraničí. Český dárce může zachránit život v daleké zemi, kam lidé přicházeli z Evropy před dávnými lety – Izrael, USA, Austrálie… Naopak cizinci stojí za záchranou mnoha tuzemských pacientů. „I přesto, že dárců v ČR není málo, tak více než polovinu dárců pro naše pacienty tvoří dobrovolníci z Německa a Polska. Je to dáno hlavně velikostí tamních registrů, je v nich poměrně velké množství lidí,“ doplňuje Marie Kuříková. Jen pro zajímavost: v Českém registru dárců krvetvorných buněk je téměř 37 tisíc osob, v roce 2022 registr zahájil hledání dárce pro 169 českých pacientů a přijal 28 670 žádostí ze zahraničí. Přitom se velká část lidí v registru dárcem nikdy nestane nebo na příležitost pomoci čeká dlouhé roky.
Ideální dárce
Zařazení dospělých dárců do databáze je u Českého registru dárců krvetvorných buněk omezené věkem 41 let. Platí totiž, že čím mladší člověk je, tím vyšší je šance, že transplantace proběhne úspěšně. Ideálem je dárce do 30 let, ovšem v registru jsou vítaní lidé ještě jedenáct let po třicetinách a v nabídce pomoci zůstávají až do svých 55. narozenin. Tedy pokud jim to jejich zdravotní stav umožní: darovat krvetvorné buňky mohou jen lidé naprosto zdraví. Průběžně musí proto hlásit změny zdravotního stavu (včetně těhotenství a kojení), které mohou vést k dočasnému nebo trvalému vyřazení z registru. I drobné neduhy mohou být rozhodující. „Jsou diagnózy, které nemusí člověka v běžném životě nijak omezovat. Mohly by ale svým přenosem ohrozit transplantovaného pacienta. V řadě případů jde i o ochranu dárce. Samotné darování je určitá zátěž, jejíž důsledky se předem těžko odhadují, pokud by dárce nebyl zcela v kondici,“ vysvětluje vedoucí pražského registru Marie Kuříková.
Mezi důvody pro nezařazení do registru patří například celiakie, cukrovka, lupénka, závažná obezita, ale i prodělání komplikovaného zranění, žloutenky typu B a C, vysoký krevní tlak, alergie vyžadující léčbu, astma i bez nutnosti léčby nebo nevolnost či pocity na omdlení při běžném odběru krve. Překážkou jsou i psychické problémy. Dočasně vás z registru vyřadí třeba pobyt v tropických oblastech, očkování živou vakcínou, tetování, piercing, akupunktura nebo prodělání infekčního onemocnění. Jakékoliv zdravotní problémy či drobné úkony lze probrat s pracovníky registru nebo uvést při vyplňování vstupního dotazníku. Neznamená to ale, že by vaše členství nemělo smysl nebo vás mělo jakkoliv omezovat. „Proces dárcovství kostní dřeně je dlouhodobý, neodehrává se ze dne na den. Pokud je dárce vyhodnocen jako vhodný, kontaktujeme ho s předstihem a poučíme ho, čeho by se měl vyvarovat a jak se na zákrok připravit,“ vyvrací obavu o osobní svobodu odbornice.
Druhým velkým strachem dárců bývají dopady případného odběru na vlastní zdraví. Většina odběrů probíhá ambulantně podobně jako odběry krve. Dárci jsou čtyři dny před odběrem aplikovány injekce růstového faktoru, který může způsobovat pocity jako při viróze. „Každý to ale vnímá subjektivně. Někomu je to nepříjemné více, někdo s tím nemá vůbec problém. Při stimulaci krvetvorby před odběrem je dobré se šetřit, stejně jako pár dní poté. Žádná výrazná omezení nejsou potřeba,“ uklidňuje zájemce o dobrý skutek Marie Kuříková. Jakékoliv dlouhodobé následky odběru jsou vzácné a pražský registr u svých dárců žádné nezaznamenal.
Zdroj: