Macinka Jana a Terezy Rudolfových by svou povahou krásně nahrávala odpůrcům koček. Když se jejím majitelům narodilo mimino, byla do té doby bezproblémová číča mírně odsunutá z centra rodinné pozornosti. Tak se začala mstít způsobem, jakým jen nejlépe mohla přispět k pošramocené kočičí pověsti – sem tam paničku škrábla, sem tam se chovala nečistotně, sem tam byla nečistotná dokonce v dětské postýlce. Manželé Rudolfovi v rozhořčení uvažovali o přestěhování mazlíčka k příbuzným. Možná by k akci fakt došlo, jenže…
„Jednou Macinka přiběhla a škrábla mě do nohy. Úplně jsem vykřikla, měla jsem krvavý šrám přes celé lýtko. Vzala jsem noviny, že se po ní oženu, ale ona vystartovala přímo do pokoje k dětské postýlce. Jak jsem se vrhla za ní, spatřila jsem malého Honzíka, že je celý pozvracený a dusí se. Macinka mu tenkrát asi zachránila život…“ vzpomíná Tereza. Náhoda nebo skvělá kočičí intuice?
Vše z touhy ovládat
Podle jedné z tuzemských zakladatelů felinoterapie (terapie prostřednictvím kočky) Daniely Hypšové získaly kočky svou špatnou pověst především kvůli čarodějnickým procesům a bludařství, v němž byly kdysi spojované s temnými silami a magií. Ale také tvrdí: „Pravdě bližším důvodem, který lidem nastavuje nelichotivé zrcadlo, je však naše touha ovládat: ovládat druhé, jiné živé bytosti, přírodu samu. Psa si člověk dokáže podrobit, a to někdy i za cenu velmi drsné drezúry, nemající daleko k týrání. Kočka naproti tomu je stvoření nesmírně hrdé a svobodné. Mnoho lidí má rádo jasné soudy a rychlá řešení. Přivolám-li psa a naučím-li ho kupříkladu panáčkovat, pak mě poslouchá, ovládám ho a říkám, že je to hodný pes. Přivolám-li kočku a budu-li ji chtít něco naučit násilím – čímž nemyslím fyzickým násilím, protože tím u kočky nikdy ničeho nedocílím –, bude se mě stranit. Tudíž řeknu, že je pyšná a falešná…“
Léčitelka z útulku
Jenže vzdor obecné představě „nezkrotné“ kočky je felinoterapie už dlouhá léta populární terapeutickou metodou. V České republice ji například už od roku 1997 praktikuje Nezávislý chovatelský klub se sídlem v Mladé Boleslavi, postupně jej následovali nadšenci další a kočky se začaly dostávat jako „terapeutky“ i do nemocnic a dalších zdravotnických a sociálních zařízení. Dnes už se ví, že felinoterapie je skvělou podpůrnou metodou při léčbě různých závislostí, neuróz, stresů, známé jsou například její účinky na snižování krevního tlaku či omezování vnímání pooperačních bolestí. V rámci felinoterapie jsou oblíbené konkrétní kočičí rasy, nicméně skvělou léčitelkou může být i ta obyčejná „útulková“. Musí především splňovat potřebná kritéria – být klidná, nebojácná, vyrovnaná, nepříliš sebevědomá a připravená třeba i na nečekaně prudké dětské reakce.
Na ten úsměv nezapomenu
PaedDr. Jana Stěničková, ředitelka MŠ při Fakultní nemocnici v Brně, popsala vlastní příhodu: „Jedny Vánoce se nám stalo, že v kuchyni začal hořet adventní věnec a ubrus na stole. Celá rodina i s kočkou byla v té době v jiné místnosti u stromečku. Najednou naše kočička Bohoušek začala odněkud silně mňoukat, což u ní vůbec nebývalo zvykem. Tak jsem se utíkala podívat do kuchyně, odkud se to ozývalo. A tam už plameny šlehaly skoro až ke stropu a Bohoušek řvala jako o závod. (Je to kočka, ale říkáme jí Bohoušek.) Odnesl to tenkrát naštěstí jenom ubrus, trochu ohořelý stůl a očazený strop. Kdyby nebylo Bohouška, tak nevím, jak by náš Štědrý den dopadl…“
Doktorka Stěničková má pozitivních zkušeností s kočičí pomocí nepřeberné množství. V brněnské dětské nemocnici se totiž malí pacienti mohou s kočičkami v rámci felinoterapie potkávat již takřka 20 let. Ale nejen tam, též v mnohých jiných nemocnicích, třeba v Olomouci či pražské Thomayerově nemocnici. Zdejší koordinátorka dobrovolníků centra Lékořice Kateřina Štěpová říká: „Zažili jsme pacienty, kteří s nikým nepromluvili, pohrouženi do svých obav a smutků, ale v kontaktu se zvířetem najednou roztáli a začali komunikovat. Vybavuji si nevidomou paní na oddělení geriatrie, která si vzdor své alergii prosadila kočku na svém lůžku. Ta se jí přitiskla k tělu, položila hlavu na její hrudník a začala tiše příst. Na ten úsměv na tváři paní nezapomenu.“
