Byla jste svědkem krutostí páchaných na dětech i nejrůznějších způsobů, jak se s nimi děti vyrovnávaly nebo jaké nesly následky, včetně sebepoškozování a touhy zemřít. Se stejnými projevy se však dnes stále častěji setkáváme i u našich dětí, žijících ve společnosti, kde podle mnohých „nic nechybí“. Jde srovnávat trápení duše podle příčin, které ho vyvolávají? A lze ho podle toho soudit?

V tom jsem vždy velmi opatrná. Naše děti, zaplať pánbůh, nezažily tak strašné věci jako jejich vrstevníci z válečných míst, kterým šlo o život. To ale vůbec neznamená, že i ony neprožívají vnitřní utrpení a bolest. Jistě, pro někoho to může vypadat, že chybí objektivní důvody, například tak dramatického rázu jako je válka, ale i u nás máme děti, které trpí, například složitou rodinnou situací, někdo jim ubližuje apod. A především je dobré mít na paměti, že subjektivní bolest i při absenci pro nás tzv. objektivních důvodů, může být obrovská. Utrpení je natolik složitá věc, že ho nelze vždy spojovat s nějakou srozumitelnou příčinou.

Často slýcháme, že by naše děti neobstály, kdyby je potkalo opravdové neštěstí, když se tady „hroutí“ třeba jen z toho, že musí žít třeba skromněji než někteří jejich spolužáci…Opravdu to svědčí o jejich povrchnosti a slabší nátuře?

Já si to nemyslím. Naopak - děti, které prošly nesmírně bolestnými, třeba válečnými, zkušenostmi, nakonec řeší věci velmi podobné a také zdánlivě povrchní, jako to, že si nemohou něco koupit. A traumatizující zkušenosti jsou třeba aktuálně na pozadí. Leckdy bychom možná byli překvapení, jak by naše děti, jevící se jako velmi křehké, najednou obstály v obtížných podmínkách. Nelze samozřejmě konstruovat situaci, kterou jsme nezažili, a dá-li Bůh, ani snad nezažijeme, ale praxe hovoří o tom, že u těch, mnohdy považovaných za nejzranitelnější, se v těžkých situacích projeví jejich nečekaně silné stránky.

Měly tedy i děti na misích psychické potíže z „obyčejných“ problémů?

Samozřejmě. – Co kdo má, a proč já to nemám... Pořád to bylo překryto drastickou životní zkušeností, nicméně se svěřovaly se starostmi, o nichž by leckdo mohl říci, že jsou banální.

Jakými?

Vzpomínám na děti ze Sýrie. Charita jim rozdávala věci se svým logem. Ty děti tím velmi trpěly. Logo totiž „informovalo“ o tom, že jsou sociálně nejslabší, že nemají vůbec nic. Strašně to řešily, protože si na ně ostatní děti ukazovaly, že jsou chudé. V minulosti zažily skutečně strašné věci. Ale v tu chvíli pro ně bylo nejbolestnější realitou, že se jim někdo posmívá.

Byla jste připravena na situaci, jíž budete na misích čelit? Přece jen je psycholog v tomto případě možná v těžší situaci než chirurg. Ten uspí, odoperuje, jde k dalšímu případu. Vy uspat nemůžete a ani se nijak od problémů nemocných oprostit…

Neexistuje žádný trenažer. Snažila jsem se být informačně saturovaná, abych věděla, co mě může potkat, ale na opravdový dopad reality se nepřipravíte. Nevím, co prožívá chirurg, ale je pravda, že pro psychologa je práce na misi, ale i v Čechách, vždycky založená na vztahu a jde o dlouhodobou záležitost. Nejen, že s lidmi sedím v kuse hodinu a déle a hovoříme spolu, ale víceméně vždy se setkáváme opakovaně. Dostáváme se k hlubokým věcem, intimním a bolestným zkušenostem. Lékaři bez hranic pořádají různá školení týkající se stresu, zvládání náročných situací. Dostala jsem kontakt na mimořádně zkušenou psycholožku z Rakouska, která už měla za sebou řadu misí, ta mi dala velké množství informací. Ale situaci nakonec čelíte sama.

Nepotřebovala jste někdy psychologickou útěchu i vy?

Na první misi jsem měla i supervizora a k tomu psychology na telefonu, s nimiž jsem mohla řešit například problémy se zvládáním situace či podporu.

Využívala jste je často?

Nakonec ani ne. Moje mysl tam jela v režimu 24/7, takže skoro nebyl prostor. Ale samozřejmě nastaly situace, kdy jsem pomoc opravdu potřebovala.

Jaké?

Než jsem na misi vyjela, paradoxně jsem si myslela, že pro mě bude nejtěžší unést to, co mi děti budou vyprávět. Situace, které zažily. Překvapilo mě, že nakonec zrovna tohle nejhorší nebylo. Nejvíc jsem musela bojovat s pocitem bezmoci. Strašně jsem chtěla něco změnit, a nebylo to v lidských silách. Občas mě bezmoc začala opravdu válcovat. Přišla za mnou třeba mladá žena s dvouletým děvčátkem v náručí, deset dní po potratu. Potratila proto, že ji její muž mlátil. Strašně se bála o své děti. Jakoukoliv úřední pomoc ale odmítala. Chtěla si jen popovídat, utěšit... Ten den jsme měli další konzultace, tak nebyl čas. Měla jsem z toho velmi tísnivý pocit. Chtěla jsem se poradit s kolegyní, svěřit se, a nebyla schopna jí to ani povědět.

Co jste na misích vůbec změnit mohla?

Přišlo mi velmi cenné, že dítě mělo šanci alespoň zažít bezpečný prostor, přijímající vztah, člověka, který tam byl jen pro něj, aby mu naslouchal. Můj velmi oblíbený kontext je naděje. Šance, že věci se stále vyvíjejí a mohou i k lepšímu. Hledali jsme s dětmi jejich silné stránky a rozvíjeli je, to, co jim pomáhalo vše přežít a zvládnout. A samozřejmě také leckdy díky komunikaci s jinými organizacemi se některé děti podařilo i dostat do bezpečí či pro ně zajistit ještě nějakou formu podpory.

Jací byli vaši klienti v Jordánsku?

Obyvatele tábora na tom byli lépe, než ti, kteří žili různě po městě, neměli na zaplacení nájmů, jejich děti někdy musely také pracovat a pomáhat. Lidé k nám chodili na konzultaci třeba dvě hodiny pěšky, protože neměli na dopravní prostředek. K některým rodinám v odlehlejších místech mě s překladatelkou vozil řidič, protože šlo o lidi, kteří k nám nebyli schopni přijít.

Proč?

Třeba proto, že se strašně báli vyjít ven. Často jsem tak musela pracovat nejen s dětmi, ale i jejich rodiči.

I s muži? V podmínkách muslimské víry to asi nebylo vždy jednouché…

Musela jsem být velmi opatrná. V životě bych si nedovolila říci „měli byste“, „bylo by potřeba“. Formulace jsem volila nadmíru citlivě, dávala jsem pozor, abych muži neskákala do řeči, abych se nijak nedotkla jeho autority. Vzpomínám na jednoho otce, který vzdor zákazu vstoupil do mé pracovny s cigaretou. Nemohla jsem mu říci, že je to zakázané, protože jsem ho velmi potřebovala získat pro spolupráci. - Bylo u něj podezření, že svého staršího syna s bývalou ženou týral. Současné ženě se ho však podařilo přesvědčit k návštěvě našeho zařízení. Přišel ještě se dvěma chlapci - pět a osm let. Ani jeden z nich neuměl mluvit, byli velmi ustrašení. Starší sice dříve komunikoval, po třech letech strávených s otcem a jeho bývalou ženou ale přestal. Tenhle tatínek ale byl z těch, s nimiž jsem měla kontakt, asi jediný drsnější a při spolupráci velmi odměřený.

Řešili i tatínci své problémy?

Jeden za mnou chodil opravdu jen sám. Měl velký strach o dceru, o její duševní zdraví, poté, co zažila hrůzy války. Velmi se bál i o jejich vzájemný vztah, že jí nedokáže dát takovou podporu, jakou potřebuje. Dalšího tatínka pořád pronásledovala situace, když do jejich domu v Sýrii vtrhli vojáci. Byl úplně zničený, dokola opakoval, k jaké došlo tragédii a hanbě. V prvních chvílích jsem byla přesvědčená, že hovoří o znásilnění žen. Jenže pak z jeho slov vyplynulo, že vojáci se žen fyzicky dotýkali a smýkali jimi. Ten tatínek se strašně bál, že si dívku nikdo nebude chtít vzít za ženu, protože se jí dotýkal cizí muž. Méně řešil násilí, které prožili, veškerý jeho žal pramenil z obav, že se dcera nevdá a tudíž nebude mít spokojený život.

Z čeho měly největší strach děti?

V uprchlickém táboře Moria třeba vesměs z toho, zda se někdy z tábora dostanou ven. Byly tu už dlouhé měsíce, někdy i dva roky, pro malé dítě jde o životní realitu. Moc si třeba nepamatuje na to, co bylo předtím. Bály se, jestli někdy budou chodit do školy, mít kamarády, bydlet v normálním bytě. A stejně často je ovládal strach z násilí. Že se jim něco stane, zejména v táboře s obrovským a natěsnaným množstvím lidí. Když vyšly samy ven, okamžitě je pozorovaly desítky párů očí. V Jordánsku jsem se nezřídka setkávala s obavami chlapců, že budou muset jít bojovat domů do války, protože už je jim třeba jedenáct, dvanáct…

Takhle brzy?

Zažila jsem jedenáctiletého chlapečka, který byl přesvědčený, že by měl jít bojovat a hájit svoji zemi. Že to je jeho povinnost. Šlo o typický příklad situace, kdy maminka zůstala s dětmi sama, a chlapci měli tendenci zastat mužskou roli v rodině. I relativně malí kluci cítili, že musí být těmi hlavními ochraniteli, co se starají o rodinu.

Podporovala jste je v tom?

Snažila jsem se vyjádřit soucit a pochopení pro jejich obavy, ale také je velmi jemně přivést k úvahám nad jinými možnostmi. Mohla bych dítě ztratit, kdybych jeho postoj zpochybnila. Opatrně jsem ale naťukávala možnosti, jako že by mohl chodit do školy, něco se naučit, že třeba existují i jiné životní varianty.

Často u vás převážily emoce?

Když už mám před sebou dítě v nouzi, můj mozek jede v jasné linii, co mohu v tu chvíli udělat, v čem ho můžu podpořit. Ale pamatuji minimálně dvě konzultace, kdy mě emoce ovládly, a já přemáhala slzy. Bylo pro mě velmi těžké povídání vůbec dokončit. Zároveň ale, potká-li mě taková situace, emoce v určité míře přiznávám. Samozřejmě ne natolik, aby si dítě řeklo, jak je jeho situace hrozná, když i psycholog se z ní skládá.

Čeho se ty dvě konzultace týkaly?

Čtrnáctiletý chlapec hovořil o svém traumatickém zážitku ze sexuálního zneužívání. Nevěděli jsme, zda byl ale znásilněný, či nikoliv. Potřebovali jsme to vědět kvůli dalšímu postupu, vyšetření a možné léčbě pohlavních chorob. Chlapec byl ale ve velmi zlém psychickém stavu… Druhá situace nastala, když se afghánský chlapec v táboře dozvěděl, že jeho rodiče a sourozence vyvraždili. Stále doufal, že se ztratili a že se zase setkají. My doufali s ním, pořád jsme je hledali přes červený kříž.

Dovolila jste si fyzický kontakt? Dítě v těžké situaci obejmout?

Ne. Ona je také otázka, kdy jde ještě o dítě. Jedenáctiletí chlapci ze syrských nebo afgánských rodin už by to mohli brát jako nevhodné, cítili se již jako dospívající a v takové situaci cizí žena na dospívajícího chlapce nesahá. Mnozí také prošli nějakou formou násilí. S fyzickým kontaktem jsem musela být opatrná a spíše s nimi mluvila. Že bych je ráda podpořila, že jsem tady s nimi. K dívkám jsem si dovolila trochu více. Vzpomínám na jednu, která se dostala do tábora s tetou a strýcem, rodiče a sourozenci se někde ztratili. Často usedavě plakala. Tu jsem objala. Velmi objetí potřebovala a řekla si o něj.

Když jsme u toho pláče, vybavila jsem si vaše povídání o chlapci, který plakal týden v kuse…

Nebyl k utišení. Bál se smrti, představa, že umírá, se mu stále vracela. Zemřel mu otec a on byl přesvědčený, že v nejbližší době musí zemřít též. Byl v akutním stresu, který mu nedovolil ani spát. Pak jsme si o smrti povídali a podařilo se ji udělat více srozumitelnou a méně hrozivou. Jedna z užitečných věcí pro něj byla technika bezpečného místa, imaginace bezpečného místa v hlavě, kterou si může vyvolat sám. Dostal také sešit a pastelku, ani jedno doma neměl, a kreslil si to, co ho vyděsilo.

Dokázaly vždy děti vyprávět o prožité bolesti samy?

Často jsem se dozvídala informace jen zprostředkovaně od rodičů. Vzpomínám na třináctiletého chlapce, který sám nevěděl, ani kolik mu je let. Jen se usmíval. Tatínek vyprávěl o dvou letech schovávání se před válkou ve své zemi, o neustálém střídání bydliště, o strachu a zoufalství, o snaze chránit a zachránit svoje děti. Měl v očích čirou hrůzu, ze které mrazilo. V Jordánsku už přitom byli čtyři roky. Chlapec přiznal, že se občas bojí, ale rodiče říkali, že se bojí stále. Dlouho odmítal nejen chodit do školy, ale jen vyjít ven. Děsila ho světla, ale zároveň měl strach spát ve tmě. Pronásledovaly ho noční můry. Chlapec musel od devíti let těžce pracovat na poli, aby pomohl rodině vydělat nějaké peníze. Maminka se mi svěřila, že se ho tam pokusili znásilnit…

Kdesi jste vyprávěla o popáleném děvčátku, které také nekomunikovalo. Později jste se mu, už od nás, pokoušela sehnat lékařskou pomoc…

Té dívce bylo patnáct let. Z války měla těžce popálený obličej i část těla. Bezprostředně po zranění se jí nedostalo žádné péče, než se k ní nějaká pomoc dostala, zůstala několik dnů zavřená v domě. Na plastickou operaci neměla rodina peníze. Nešlo jen o bolest, kterou prožila. Popálený obličej pro ni znamenal, že se nikdy nevdá a nebude mít děti. Byla úplně stažená do sebe a nereagovala ani mimicky. Maminka říkala, že doma stále pláče. Během naší terapie však nastal posun - od pokývnutí hlavou, přes pár slov až k letmému úsměvu.

Dostávala jste se někdy do složitých situací způsobených odlišným náboženským vnímáním?

Dávala jsem si pozor a měla jsem výbornou překladatelku, která mi, bylo-li potřeba, pomohla. Jednou jsem se syrské dívky zeptala, zda má nějaké kamarádky nebo kamarády. Nedošlo mi v tu chvíli, jaká je to pitomost. Ona přece nemůže mít kamarády. Tenkrát tlumočnice výjimečně moje slova upravila a „kamarády“ vypustila. Jinak, pokud došlo k nějakému možnému spornému bodu, ptala jsem se dětí, jak na to nahlíží jejich kultura. Že z mého pohledu vidím situaci takto, ale třeba říkám úplnou hloupost… Na druhou stranu i to byla pozitivní součást budování našeho vztahu. Náboženství nám vstupovalo do spolupráce často a vesměs bývalo ku prospěchu věci. Hodně lidí se upínalo k víře a věřilo, že jim Alláh pomůže.

Často se mezi vámi a dětmi vytvářely silné vazby?

S některými bylo loučení velmi náročné. Snažila jsem se jim vždy dávat nějaký dárek, aby měly vzpomínku na náš vztah nějak zhmotněnou. Většinou šlo o zvířátkové mandaly. Mám ráda zvířátka, pomáhala nám často i při terapii.

Také jste dostávala dárky?

Ano. Většinou kresbičky, nic jiného ty děti ani neměly. Mám je dodnes schované a leckdy si je s velkou úctou prohlížím…

Zdroj: časopis Květy, Lékaři bez hranic, dětská psycholožka PhDr. Kateřina Šrahůlková, Ph.D.