Proč jsou vlastně některé rostliny jedovaté?

Klára Lorencová (KL): Kvůli své obraně. Na rozdíl od živočichů, kteří mohou před nebezpečím utéct, rostliny si musely vytvořit jiné obranné mechanismy, například trny. A jedním z nejrafinovanějších způsobů obrany je vytváření jedovatých chemických látek.

Nedávno vyšla vaše kniha o jedovatých rostlinách. Co se z ní čtenáři mohou dozvědět?

Eva Novozámská (EN): Především v ní popisujeme jedovaté rostliny, s nimiž se můžeme běžně setkat v naší přírodě, na zahradě nebo třeba mezi pokojovými květinami ve vlastním obýváku. Rostlin, které mohou být nějakým způsobem jedovaté, je totiž celá řada, naše kniha jich mapuje více než stovku.

Rozhodně ale čtenáře nechceme vyděsit, že všechno kolem nás je nebezpečné. Spíš je chceme nabádat k určité obezřetnosti, aby věděli, co venku sbírají nebo co doma pěstují. Bylo by skvělé, kdyby se i díky naší knize jedovaté rostliny naučili bezpečně rozpoznávat a seznámili se s možnými riziky, které kontakt s nimi přináší.

KL: Jedovaté rostliny jsou často velmi zajímavé, patří k nim mnoho užitkových druhů. V některých kapitolách se proto věnujeme jejich využití, a to nejen v léčitelství. A v jedné kapitole popisujeme i jedovaté rostliny v cizích zemích, protože Češi moc rádi cestují. Vybíraly jsme spíše známější druhy rostlin, které lidé běžně mohou vidět a na svých cestách se s nimi setkat.

Jsme uprostřed zimy, takže v naší přírodě teď asi příliš jedovatých rostlin neuvidíme. Pojďme se proto bavit hlavně o pokojovkách. Která z nich je nejjedovatější?

KL: Z těch běžně pěstovaných a u nás nejvíce rozšířených je to určitě diefenbachie. Je velmi populární, protože je nenáročná. Je typickým zástupcem čeledi áronovitých, které ve všech svých částech obsahují šťavelan vápenatý.

Kdybyste se na něj podívali pod mikroskopem, viděli byste, že má podobu velmi ostrých jehliček. Pokud by si někdo do jakékoli části diefenbachie kousnul, ty jehličky by se mu jako dýky zabodaly do sliznice a způsobily bolestivé podráždění a životu nebezpečné otoky jazyka, hrtanu a dásní.

A takové otoky by teoreticky mohly způsobit i smrt?

KL: Ano. Pokud by podráždění sliznic bylo opravdu silné, člověk by se mohl udusit. V České republice o žádném takovém případu nevíme, ale některé zahraniční zdroje popisují i smrtelné otravy diefenbachií.

Co by se stalo, pokud by si do diefenbachie kouslo třeba dítě? Kolik by jí muselo sníst, aby mu hrozilo smrtelné nebezpečí?

KL: Muselo by toho sníst docela hodně. Ty jehličky ale naštěstí způsobují opravdu citelnou bolest, takže po prvním kousnutí by kytku pravděpodobně hned jíst přestalo. Mám jednu zkušenost s vlastním dítětem. Do té čeledi áronovitých patří také zamiokulkas. To je rostlina, které se velmi jednoduše loupou listy. Stačí kolem ní projít, neopatrně se listu dotknout a už je na zemi.

Dcera tehdy byla maličká, a když se batolila po bytě, tak si do toho spadlého listu kousla. Hned začala hrozně brečet, protože to opravdu bolí. Naštěstí ochutnala jen ždibíček.

Na které další pokojové rostliny bychom si měli dávat pozor?

EN: Třeba na pryšce. To je skupina velmi oblíbených pokojovek připomínajících kaktusy. Vylučují latexové mléko, které může být hodně nebezpečné, když se na- příklad dostane do očí. Zajímavostí je, že do stejné skupiny patří i vánoční hvězda, i když vypadá úplně jinak. I ona je vlastně jedovatá, ale opravdu jen mírně.

KL: Nepříjemné může být pouhé potřísnění mlékem z pryšce, které může způsobit zarudnutí, puchýře a ekzémy. Z jednoho druhu pokojového pryšce se dokonce vyrábí šípový jed. Když se jeho šťáva náhodou dostane do očí, může způsobit i dočasnou slepotu.

Obsahují nebezpečnou šťávu i jiné pokojové rostliny?

KL: Z těch hodně rozšířených třeba klívie. Mírně jedovatá je celá, ale její nejnebezpečnější částí jsou podzemní orgány. Nebezpečí tak může hrozit především tomu, kdo by se potřísnil její šťávou třeba při přesazování.

Otravy klívií se projevují nadměrným sliněním, pocitem nevolnosti, zvracením a průjmy. V jižní Africe, odkud rostlina pochází, se běžně používá v přírodním léčitelství, třeba k vyvolání porodu.

EN: Chtěla bych jen podotknout, že ta hranice mezi jedovatou a léčivou rostlinou bývá často velice tenká.

Dáte čtenářům nějaký příklad?

KL: Třeba eukalyptus. Inhalace vonných eukalyptových olejů má blahodárný vliv na dýchací cesty, kdybyste ale eukalyptovou silici vypili, mohli byste se otrávit. Není to ale tak, že byste se eukalyptem otrávili, když bude růst u vás doma v pokoji. Jedovatá je skutečně jen ta silice, kterou byste z rostliny museli pracně destilovat.

EN: Vdechovat ano, ale v žádném případě nepít. (usmívá se)

KL: Nebo aloe vera. Ta totiž obsahuje dvě látky. Gel, který je hojivý, antiseptický, používá se jako součást mnoha krémů, a dokonce se dává i do nápojů. Má ale i strašně hořkou šťávu, která ovlivňuje trávení a způsobuje silné průjmy. Jsou známé případy samoléčení pomocí aloe vera, které skončily potratem. Takže apeluji: pokud rostlinu dobře neznáte, rozhodně byste s ní neměli experimentovat.

Která další rostlina může být léčivá i jedovatá?

EN: Typickým příkladem je třeba náprstník. Používá se jako léčivo na srdeční obtíže, pomáhá upravovat srdeční rytmus, ale zároveň je to velmi jedovatá rostlina, která může být nebezpečná i při snědení malé části. Kdyby si třeba někdo řekl, že náprstník léčí srdce, tak si z něj udělá čaj, mohlo by ho to i zabít.

Která část náprstníku je jedovatá?

EN: Jedovatý je celý. Jeho chuť je naštěstí tak odporně hořká, že požití omylem je prakticky vyloučené.

KL: Ráda bych zmínila ještě barvínkovec. To je rostlina obsahující alkaloidy, které se úspěšně používají při léčbě některých typů rakoviny. Přitom je velmi jedovatý a určitě by ho nikdo neměl používat v domácí lékárně.

Zaručených domácích rostlinných receptů je bezpočet. Existuje nějaká rostlina, o které se traduje, že je léčivá, ale přitom by se vůbec neměla používat?

EN: Léta se říkalo, že léčivý je podběl. Naše babičky na jaře běžně sbíraly jeho květy a vařily z nich nálev proti zánětům nebo kašli. Jenže se ukázalo, že podběl obsahuje karcinogenní látky, takže může vlastně napáchat více škody než užitku. Jeho užívání se proto dnes už nedoporučuje.

Některé rostliny mají jedovaté jen některé části, jiné jsou přitom běžně jedlé…

KL: Takových je spousta. Klasickým příkladem jsou třeba rajčata. Jejich plody běžně jíme, ale ostatní části rostliny jsou jedovaté. Nebo brambory, kde jsou jedlé pouze podzemní hlízy. Ale i v nich se začnou tvořit nebezpečné látky, pokud se hlízy dostanou na povrch. Když brambora začne zelenat nebo klíčit, už by se neměla jíst. I to je část obranného mechanismu rostlin, například před nějakým zvířetem, které by hlízy brambor vyhrabalo ze země.

Některá zvířata, například tropické žáby, varují okolí svým zabarvením, že jsou jedovatá. Můžeme něco podobného pozorovat také u rostlin?

EN: U rostlin je to spíš naopak. Výrazným zabarvením plodů se spíš snaží někoho přilákat, aby je snědl a dále rozšířil. Jde totiž o to, aby se jejich semena dostala co nejdále. Do nějakého prostředí, kde mohou vyklíčit, vyrůst a založit novou generaci rostliny. To platí pro jedlé i jedovaté rostliny. Třeba výrazně modré jsou borůvka i vraní oko.

Takže neexistuje žádný princip, podle kterého by šlo jednoduše poznat, že je nějaká rostlina jedovatá, a jiná naopak jedlá?

EN: Ne. Jediný princip je nejíst to, co neznáte.

A děje se to? Jedí někdy lidé i to, co neznají?

KL: Děje. EN: Nemyslím si, že by to dělali záměrně, ale někdy se to může stát omylem. Velmi oblíbený je třeba medvědí česnek, který lidé na jaře často chodí sbírat do přírody. Dá se ale velmi snadno zaměnit s jedovatou konvalinkou nebo ocúnem.

Teď v zimě lidé často vyrážejí na dovolenou do teplých krajů. Existuje nějaká rostlina, na kterou by si měli dávat obzvlášť velký pozor?

KL: Je jich celá řada, například brugmansie, oleandry, skočce, tabáky… Nebezpečné mohou být i šperky, které se vyrábějí ze sotorku, možná ho budete znát spíš pod názvem Abrus. Roste kdekoli v tropech. Má výrazná červenočerná semena připomínající malé fazolky. Ta semena jsou krásná, ale velmi jedovatá, na smrtelnou otravu by stačilo rozkousat tak tři až pět. Dělají se z nich náramky nebo náhrdelníky, které se prodávají turistům, takže si ho klidně můžete přivézt.

Některým citlivějším osobám může dokonce pouhé nošení způsobit alergie nebo vyrážky. Pokud už si lidé přeci jenom šperky vyrobené z sotorku přivezou, měli by je hlavně pečlivě schovat před dětmi.

Co by měl člověk dělat, když má podezření, že se nějakou rostlinou otrávil?

KL: Každopádně by měl jednat rychle a zavolat lékařskou pomoc. Můžete volat i na linku Toxikologického informačního střediska, kde je nepřetržitá služba. Někam si zapište číslo: 224 919 293. Může se někdy hodit vám nebo vašim blízkým. Pokud rostlinu neznáte, zajistěte také určitě její vzorek a fotografii pro jednoznačnou identifikaci.

NEDOTÝKAT SE!

Některé rostliny mohou být nebezpečné při pouhém doteku, například třemdava. Pokud se jí člověk dotkne, může mu na kůži způsobit silnou vyrážku nebo bolestivé mokvavé puchýře.

Nejnebezpečnější je v době, kdy svítí prudké slunce. Produkuje totiž silici, která způsobuje, že se kůže stane citlivou na ultrafialové záření. Třemdava bílá roste i v české přírodě. V Severní Americe roste rostlina, která má nebezpečí dokonce už ve svém názvu, jmenuje se totiž Toxicodendron. O nic lepší není ani český název – jedovatec kořenující. Obsahuje látky, které se dostávají ve formě kapének i do ovzduší. Jsou velmi dráždivé a mohou způsobit opravdu těžké záněty kůže, především při opakovaném kontaktu s rostlinou. Jedovaté je i dřevo, takže na pozoru je nutné být i při jeho spalování.

Zdroje:

Květy 50

autorský text