Kde se ve vás vzalo květinové nadšení?
Moje láska ke květinám je nejspíš vrozená. Z maminčiny strany mám v rodokmenu sedláky, kteří nepochybně žili v rytmu přírody tak, jak je to i mně příjemné. Dědeček, kterého jsem nikdy nepoznala, měl prý „zelené ruce“, i když podle rodinné mytologie měl spíš talent na ovocné stromy. Maminka, jeho dcera, mně naučila jak pěstovat zeleninu.
Proto jste i skončila na Přírodovědecké fakultě UK?
Ano. Absolvovala jsem obor krajinná ekologie a ochrana přírody. Čím jsem starší, tak tím více mne ekologie fascinuje. Je to disciplína, která se věnuje tomu, jak „spolu rostliny vycházejí“, jak jsou jednotlivé složky přírody důležité a jak zajímavými vztahy jsou propojené.
Co přinášejí konkrétně vám?
Rostliny – byliny i stromy a keře – mi každý den přinášejí upozornění, jak je potřeba žít „tady a teď“. Každý den je příroda jiná. Bylinky a květy k jídlu mají jen velmi krátký čas, kdy jsou lahodné. Když to proteče mezi prsty, je to pryč až do příštího roku. Jsem dobrovolná rukojmí přírody a jsem jí s potěšením. Kdysi dávno jsem se s maminkou chystala na sběr pampelišek na výrobu limonády, respektive sorbetu. Byl krásný májový den. Těšily jsme se, jak po obědě vyrazíme s košíkem a natrháme na hrázi rybníka nejkrásnější kvítka. Než jsme stihly uvařit oběd, přijelo auto, z korby sjela sekačka a všechnu tu krásu posekala. Koukala jsem na to s hrncem polévky v rukách a chtělo se mi brečet. Pak jsme běhaly po okolí a hledaly pampelišky, které sekačkám unikly, ale bylo to trochu smutné.
Jaký je váš nejkrásnější květinový zážitek?
Můj nejmilejší a nejoblíbenější zážitek s květinami je rozkvétání pupalky dvouleté. Sírově žlutý květ se rozbaluje po západu slunce. Je to jako když se chystá běžec na sprint. Špičatý toulec pomalu praská a pak se najednou švihem objeví nádherný čtyřčetný květ. Omamně voní, aby přilákal noční opylovače. Celé divadlo trvá asi deset minut. Je to nejbáječnější antidepresivum, jaké pro mne příroda stvořila.
Květiny jsou krásné, mnohdy chutnají a pomáhají ke zdraví. Lze určit v tomto smyslu královnu?
Každý má svou rostlinu, která mu dělá dobře. To můžu říkat na základě zkušeností z kurzů. Vnímání chutí je tak velmi individuální, až je to skoro neuvěřitelné. Květina nabízená jako jedlá, je pro jednoho laskominou, a pro druhého nechutným utrejchem. Když přírodu necháte, aby vás jedlými bylinami léčila, když povolíte rozum a necháte se vést citem, můžete si hodně pomoci. Před lety jsem měla boreliózu a moji zahradu zamořily štětky (Dipsacus). Teprve později mi jedna bylinkářka prozradila, že jsem si z nich raději měla uvařit čaj, než je házet na kompost. Letos mám všude bršlici, která se mi asi vnucuje k úlevě od počínající artrózy. Jsem už pokornější a dělala jsem z ní hodně jídel.
U nás v rodině se také často opakoval výrok tety Maruny ze Šumperka, která prý říkávala „kytička na stole, hned líp chutná“. Často na ni vzpomínám, i když jsem ji viděla jen párkrát jako úplně malé dítě. Květiny kdekoli přinášejí klid, pohodu a spojení s přírodou venku. I když si to rozumem neuvědomujeme, vysílají k nám určitě pozitivní signály, kdekoliv se k nim přiblížíme. Já mám v létě květiny ve váze i v koupelně.
Zdroj: časopis Květy, Jana Vlková, Kytky k jídlu
