Proč dnes mnozí přírodu vnímají jako nebezpečí?
Jsme přirozeně přírodní bytosti. Žili a vyvíjeli jsme se evolučně v přírodě mnoho tisíc let. Oproti tomu společenské výdobytky dnešní moderní společnosti jsou výmyslem několika posledních desetiletí. Přirozeně nás to do přírody táhne, naše tělo, ať chceme nebo ne, stále funguje podle přírodních biorytmů. Příroda nám poskytuje veškeré zdroje, které k životu potřebujeme. Jsme na ní zcela závislí. A právě proto vnímáme například změnu klimatu jako takovou hrozbu. Tváříme se, že jsme si přírodu podmanili a máme ji pod kontrolou. Opak je ale skutečností. Příroda je natolik provázaný systém, že si ji nikdy jeden druh nedokáže podmanit tak, aby to bylo prospěšné pro celý ekosystém. Příroda nás ve spoustě ohledů přesahuje, je spousta věcí, které nedokážeme dohlédnout ani ovlivnit. A to v nás může vzbuzovat úctu nebo strach. Naši předkové, kteří v přírodě žili a důvěrně ji znali, se k přírodě vztahovali s pokorou a úctou. My jsme se zavřeli do betonových domů a obklopili moderními technologiemi.
Často narážím na termín „biofobie“. Lidé se bojí vos a klíšťat, nepohodlí terénu, že zmoknou, že se ztratí, že se moc unaví… Co je podle vás hlavním důvodem?
Právě ono odcizení od přírody. Příroda už dávno není naše přirozené prostředí. Jsme mnohem více doma v online světě než ve světě tam venku. Řada lidí zapomněla, jak se v přírodě chovat. Fungují převážně v uměle vybudovaném sterilním prostředí a jsou tak mnohem náchylnější na vlivy, které dříve neměly žádný efekt. Ztratili schopnost adaptace na přírodní prostředí. Pokud přírodu znáte a umíte se v ní pohybovat, víte, jak se schovat před deštěm, jak správně a včas klíště odstranit, postupně budujete svoji odolnost i výdrž. Je to prostředí, kde můžeme přirozeně překonávat sami sebe a mít z toho dobrý pocit. My jsme tuto adaptaci přestali rozvíjet, zpohodlněli jsme a často se nám ven nechce. A když už vyrazíme do přírody, tak jen do takové, abychom si udrželi svůj komfort a míru bezpečí, na kterou jsme zvyklí.
Mám pocit, že malé děti to mají jinak. Do ruky vezmou žábu i broučka, budu se brodit v bahně, nevadí jim skoro nic. V určitém věku začne být vše „hnusné“ a „nebezpečné“. V čem je problém? V rodině? Ve společnosti neustále nám předhazující nebezpečí, která na nás číhají? Nebo zkrátka přestává být lidstvo jako celek odolné a schopné žít v souladu s přírodou?
Podle teorie „biofilie“, která byla pojmenována dříve, než vámi zmíněná biofobie, máme jako lidé tendenci hledat spojení s přírodou. Malé děti mají touhu zkoumat všechno živé a objevovat svět kolem sebe. Nemají zakódováno, že příroda je nebezpečná, že tohle mají a naopak tohle nemají dělat. Něco udělají a dostanou od přírody zpětnou vazbu. Když si na tohle sáhnu, nic se mi nestane. Tohle příjemné není, na to už sahat nebudu. Když stoupnu nohou do potoka, budu mokrý/á, ale dá se to přežít. „Hnusné“ a „nebezpečné“ začnou být věci kolem v momentě, kdy dítě vidí, že je tak vnímají jeho rodiče či opatrovníci. Malé děti se nejvíce učí nápodobou. Jde o tzv. imprinting neboli vtisknutí. Dítě si automaticky vtiskne postoj rodiče vůči prostředí, ve kterém se nachází. Pokud tedy bude mít maminka obavu, aby se dítě neumazalo, a sama se bude zdráhat vstoupit na neposekanou louku mimo cestu, může se stát, že si dítě postupem času přestane chtít sednout na obyčejnou trávu, protože ji bude vnímat jako špinavou, nepříjemnou a plnou všelijaké havěti. Pokud naopak bude maminka společně s dítětem prozkoumávat různá prostředí a ukáže mu, že se všechny nenadálé situace dají v klidu vyřešit, dítě se naučí vnímat, že příroda je vhodné místo pro jeho objevování a rozvoj.
Je to tedy jen o rodině?
Ne, i o společnosti, ve které žijeme. Denně na nás působí reklamní kampaně na řadu prostředků, které „nutně potřebujeme“, aby nás ochránily před klíšťaty, alergiemi, nepřízní počasí. Staví na našem strachu z neznalosti přírodního prostředí a jen ho tím utvrzují. Kdybychom se ale naopak soustředili na to, jak postupně budovat svoji odolnost a díky častějšímu pobytu v přírodě posilovali svoji imunitu – což je mimochodem výzkumy dokázaný jeden z vlivů působení přírody na člověka – byli bychom zdravější, spokojenější a s velkou pravděpodobností bychom i ušetřili. Příroda nám totiž poskytuje řadu fyziologických i psychologických benefitů, a to 24 hodin denně a zdarma.
Jaká témata dnes řeší ekopsychologie? A jaké téma je zásadní pro vás?
Zjednodušeně by se dalo říct, že se ekopsychologie zabývá vztahem mezi člověkem a přírodou nebo jeho životním prostředím, tím, jak nás prostředí utváří a jak se k prostředí kolem nás chováme. Velmi aktuálním tématem je změna klimatu, skutečnost, že jsme svou lidskou činností ovlivnili procesy na Zemi natolik, že není schopná sama nastolit zpět rovnováhu, na kterou jsme byli zvyklí. Ekopsychologie zkoumá postoje a chování lidí ve vztahu k měnící se klimatické situaci, odhaluje psychologické příčiny jejich chování a může pomoci s návrhy řešení na úrovni lidské psychiky.
Tématem, kterým se zabývám já, je budování vztahu dětí k přírodě. Z výzkumů vyplývá, že pokud si k přírodě vytvoříme emoční pouto – poznají ji a bude pro ně bezpečným místem, které budou mít rádi a budou se do ní chtít vracet – budou mít větší tendenci ji později chránit. V tuto chvíli se zabývám přínosy, které příroda lidem – a dětem konkrétně – přináší a aktivně se svou prací snažím zvýšit čas, který české děti tráví venku.
Zdroj: časopis Květy, Šárka Křepelková
