Vlna veder se blíží. Pozor by si měli dát primárně běžci
Dá se říct, že náš národ propadl běhu a běhá nebo chce běhat téměř každý. Na běh se díváme jako nenáročnou aktivitu, kterou může dělat každý a všude. Je to tak? A je to cesta k zdravějším zítřkům?
Určitě je to pozitivní trend. Běhání je dobrý způsob, jak se držet v kondici, ale rozhodně bych si netroufl říct, že je nenáročný. Pokud se běhá výkonnostně, tedy je to víc než rychlá chůze, je to energeticky velmi namáhavé. Trend zdravého životního stylu se sportem ale zachytila především střední třída. Ti chodí běhat, plavou, jezdí na kole. A jakýkoliv pohyb, vlastně i chůze, je velmi zdravý.
A skutečně může běhat úplně každý? Nejsou nějaké zdravotní indispozice, při kterých to vhodné není?
Určitě může každý chodit. (smích) Ale jak jsem řekl před chvílí, běh je relativně náročná disciplína, i když si to řada lidí neuvědomuje. Rozběhat se sice může téměř každý, ale je třeba myslet na to, jaká je míra toho, kdy je běh ještě bezpečný. Tedy pokud jsem schopen během běhu komunikace, je to pro moje tělo relativně v pořádku. Pokud nejsem schopen během běhu mluvit s někým, kdo se mnou běží, tak buď běžím nad svůj limit, anebo to můj zdravotní stav neumožňuje. A lidé, kteří mají takový problém a nejsou ani při běžném výklusu schopní mluvit, by se možná měli obrátit na svého lékaře, aby je vyšetřil. Protože si buď nakládají příliš vysoké dávky, nebo jsou ve vysokém pásmu své tepové frekvence. S odhalením problému může řadě lidí pomoct nějaký chytrý náramek nebo hodinky. Díky nim pak člověk vidí svou tepovou frekvenci, pomohou mu stanovit maximální tepovou frekvenci a v noci nebo v klidu zase tu minimální, na základě toho se určí tepová pásma, a hodinky umí potom i upozornit, když se dostaneme do nebezpečných hodnot. Samozřejmě že údaje z hodinek jsou orientační, pro přesnější stanovení je vhodný hrudní pás.
V jedné vaší prezentaci jsem se dočetla, že člověk je jediným savcem, který je schopný kontinuálního běhu, a že to souvisí se ztrátou ochlupení. Můžete to vysvětlit?
To je informace, která není známá úplně dlouho. Je od antropologů a byla objevena teprve před asi dvaceti lety. Zjistili, že člověk díky ztrátě ochlupení a vzpřímení je jediný tvor na planetě, který je schopen kontinuálního běhu po dobu i několika dnů. To žádné zvíře nedokáže. I když třeba vlk je schopen za studených podmínek uběhnout za den klidně 80 km, ale ultramaratonci zvládnou podstatně víc. A ten důvod, proč je člověk schopen kontinuálního běhu, je to, že se nepřehřeje. Člověk tím, že ztratil ochlupení a zároveň se zvětšil počet potních žláz (běžně máme zhruba 2,5 mil. potních žláz), tak je schopen velice efektivně odstraňovat teplo, které vzniká jako odpadní produkt při práci svalů. Zároveň to, že jsme vzpřímeni, zaručuje, že lidské tělo za slunečných dnů „schytá“ mnohem méně tepelného záření, než kdybychom běhali po čtyřech a plocha vystavená slunci by byla výrazně větší. Takže to opět klade menší nároky na ochlazování. A vlastně to, že člověk byl schopen se vzpřímit a byl schopen delšího běhu, mu umožnilo lovit i jiná zvířata než před tím, a to zároveň umožnilo vývoj mozku. Vzpřímení, rozvoj mozku a ztráta ochlupení probíhaly tak nějak současně. Datace se přesně neví, ale je to víc, než 1,5 mil let nazpět. A tehdy také člověk nastoupil na cestu k tomu, kde jsme dnes.
Měli bychom běhat ráno nebo večer? A dá se vůbec říct, která doba je pro běh nejvhodnější? V první řadě platí, že byste měli následovat svoje vnitřní nastavení. Jedině tak vám při běhu i po něm bude dobře. A o to by mělo jít především. Odborníci doporučují věnovat se sportovním aktivitám ráno mezi 7. a 10. hodinou a odpoledne mezi 16. a 19. hodinou.
Slyšela jsem názor, že půlmaraton člověk může uběhnout jen tak od piva…
Pokud někdo provádí amatérský sport pro svou radost, jde si zaběhat, tak si myslím, že je to vždy v úrovni toho, co je zdravé. Běžím tak, abych doběhl domů. Neběžím nadoraz, neběžím naplno a běžím proto, aby to pro mě mělo nějaký význam. Chci zhubnout, chci si udržet fyzičku, chci déle žít, nějak trénovat srdce. U diabetiků to může výrazně zlepšit diabetes, u lidí s vysokým cholesterolem intenzivní pravidelná zátěž výrazně zlepší lipidový metabolismus. Je to ve všech ohledech správné. Ale pokud běžím maraton, chci za každou cenu doběhnout. Protože málokdo, když už uběhne dvacet, třicet kilometrů, je ochotný to vzdát, i když se necítí dobře. Je to velká vzdálenost, pro řadu lidí je obtížné na ni správně natrénovat, ale řeknou si: já to dám. Někdy je to nějaká výzva, hec a nemusí to být ani celý maraton, stejně devastující může být deset kilometrů nebo půlmaraton. Jedna věc je trénink, když si po práci zaběhám a dám si pět, deset km v nějakém tempu a jiná věc je, když si v den, kdy bych běhat nešel, třeba protože je moc teplo, uběhnu vzdálenost, kterou bych jinak neběžel, a ještě za podmínek, jako jsou šílená tepová frekvence, dušnost, člověk velkou část té tratě umírá, jenom si to prostě neuvědomuje, nebo nechce uvědomit, a své tělo opravdu týrá za jeho hranice. Pak nás samozřejmě zaplaví nějaké ty endorfiny a endokrinní kanabionidy, přichází pocit satisfakce, ale pokud jsme běželi výrazně nad své možnosti, netrénovali jsme, tak může dojít k poškození těla. A tělo si všechno, k čemu během našeho života dojde, pamatuje. Pokud tohle budeme podstupovat pravidelně, bez tréninku, může dojít třeba ke zhoršení funkce ledvin, nebo se to může projevit poškozením srdce. Je tam spousta věcí, které se mohou pokazit. Důležité je vědět, jaká je míra, a nesnažit se to zkoušet v jedné nahodilé výzvě za každou cenu.
Už jsem tu zmiňovala vaši prezentaci - Běh o život. V té uvádíte případ mladého muže, který zkolaboval na deseti kilometrovém běhu téměř před cílem, asi na devátém km. Co se vlastně stalo?
Rozhodně tu nechci běžce strašit, šlo o výjimečný případ a zřejmě v tom bude hrát roli i genetika. Šlo o mladého zdravého muže, který příležitostně běhal, ale přihlásil se na závod, který se konal v den, kdy bylo 28 °C, běželo se podél vody a bylo skutečně dusno. Ten muž se přehřál, zkolaboval a začaly mu následkem toho selhávat orgány. Takových případů máme už k dvacítce. Prakticky všechno to bohužel byli muži, což je asi dáno tou snahou splnit výzvu za každou cenu. A možná i tím, že muži mají výrazně více svalů, které generují teplo. V tom souboru bohužel máme jak zcela amatérské sportovce, kteří se nechali hecnout v hospodě a ještě s nějakou malou hladinou alkoholu šli běhat, přes amatérské sportovce, kteří dlouhodobě trénovali, až po profesionální sportovce. Nejčastěji jsou to právě běžci a skoro všechno to byly desetikilometrové vzdálenosti, což si většina lidí řekne, že nic není. Ale lidské tělo je schopné během nějakých sedmi, deseti minut zvednout teplotu o jeden stupeň, což je dost na to, aby se při tom teplota těla dostala nad 40 stupňů. A tam pak začne docházet ke kaskádě jevů, která není doposud jednoznačně prozkoumaná. Dochází k přímému poškození buněk, cytokinové bouři, při přehřátí center v mozku k dysregulaci, tedy že mozek už není schopný regulovat teplotu těla, v důsledku přehřátí následně k multiorgánovému poškození organismu. Především pak dochází k selhání jater a ledvin.
Proč zrovna játra a ledviny?
Za prvé je to v důsledku poškození teplem, za druhé nedostatkem nějakých substrátů kvůli poruše prokrvení. Ledviny mají normálně 20 % srdečního výdeje, tedy více než litr krve za minutu proteče v klidovém stavu jenom ledvinami. Jenže při extrémní zátěži to může klesnout na 2 nebo 3 %, to jsou desítky nebo stovky ml a ledviny jsou v obrovském stresu. Nejzávažnější bývá poškození jater. Takže u řady přehřátých lidí, kteří skončili na našem transplantačním oddělení, jsme léčili selhání jater. U některých se to dalo zvládnout bez transplantace jater, byť to byla extrémně závažná resuscitační péče se špatnou prognózou. Několik jsme jich odtransplantovali, někteří po transplantaci zemřeli, někteří ji přežili. Ale je to extrémně závažný stav. Samozřejmě bavíme se o extrému, ale jednalo se opravdu o heterogenní skupinu lidí.
Hodně jsme mluvili o závodech, ale jsou tu zase horké dny, které jsou výzvou i pro amatérské běžce, kteří se třeba jen chtějí udržovat v kondici, nebo hubnout. Pak je vždy otázkou, jestli trénink vynechat, nebo jít i přes to vedro? Máte nějaká doporučení, jak se chovat v létě?
Možná to bude znít hloupě, ale den má 24 hodin a přes to, že máme řadu tropických dní a nocí a s globálním oteplováním je to čím dál horší, tak je dobré buďto běžet ve stínu, počkat na dostatečně nízkou teplotu, anebo počkat, až slunce zapadne. Samozřejmě pro řadu lidí není komfortní jít běhat někdy v půl desáté večer, ale můžete také trasu zkrátit nebo trénink jednoduše vynechat. Možností je běhat uvnitř, ale asi by nikoho nebavilo běžet v kryté klimatizované hale svých deset kilometrů. Řada lidí chodí běhat kvůli tomu zážitku, řada kvůli samotě, nebo proto, že si užijí přírodu. Ale zdraví je přednější a těch extrémně teplých dnů naštěstí tolik není.
MUDr. Pavel Vychodil vystudoval II. lékařskou fakultu Karlovy univerzity, pracoval ve FN Motol a po atestaci následně nastoupil do pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), kde se specializuje na anestezii a intenzivní péči o pacienty v závažných stavech. Podílí se na výzkumech v oboru, jedním z jeho zájmů je přehřátí organismu a tzv. heat stroke. Je také vášnivým cyklistou.
Zdroj:
- rozhovor pro časopis Kondice 05/23
- prezentace Běh o život
- Lékař Pavel Vychodil
