Nikdo nedokáže spočítat, co vše za těch dvacet let „žáci“ z Hellpes dokázali. To množství otevřených a zavřených dveří, rozsvícených a zhasnutých světel, podaných klíčů, mobilů, ovladačů, ručníků či láhví s vodou, spláchnutí záchodu, přivolaných výtahů, sundaných brýlí, stažených rukavic a ponožek, svléknutých triček, nekonečných várek prádla vyndaných pečlivě z praček tak, aby se nepomačkalo ani neumazalo o zem… Kdo spočítá, kolika lidem tito psi zachránili život zběsilým taháním za rukáv dostatečně dlouho před přicházejícím hypoglykemickým záchvatem nebo srdeční slabostí?
Hlava je nejtěžší
Helppes získal v roce 2013 mezinárodní akreditaci ADI (Assistance Dogs International) a ADEu jako první organizace svého druhu v ČR. Téhož roku obdržel ocenění Neziskovka roku a stejný úspěch si zopakoval ještě o rok později. A pak znovu. Těch cen, které za ta dvě desetiletí zakladatelka společnosti Zuzana Daušová převzala z nejrůznějších míst, je mnoho. Pro ni jsou ale nejdůležitější psi. Nevím, jestli to s nimi umí někdo tak dokonale, jako ona. Dokáže je naučit věci, nad nimiž zůstává stát rozum.
„Záleží, jak náročné úkony potřebují zvládnout. Pokud je tam zvedání ruky na stůl, zvedání nohou, když spadnou ze stupátka vozíku, narovnávání hlavy, polohování, to jsou velmi náročné úkony. Ruka je poměrně lehká, ale nohy a hlava jsou těžké. Pro psa je složité uchopit nohu za nohavici tak, aby mu nevyklouzla z tlamy, ale aby ani člověka neuhodil o stupátko vozíku či o roh postele a ještě aby ho omylem nekousl. Většina z těch lidí má nohy necitlivé, tak by si ani nevšimli, že mají prokousnutou nohu. Narovnat člověku hlavu, když mu spadne dozadu či do strany, je neuvěřitelně těžké. Pro psa asi úplně nejtěžší ze všeho… Musí to udělat postupně, aby nedal prudkou ránu a nezlomil pánovi vaz. Aby rychle neklesla ani dopředu a on se neudusil. Ale zároveň musí vyvinout velkou sílu, aby hlavu opravdu narovnal…“
Pokud jde o výcvik, pak jeden z technicky nejsložitějších je asistenční trénink psa pro sluchově postižené.
„Cvičili jsme psa pro celou neslyšící rodinu – maminka, tatínek, dědeček, babička, tři děti, všichni neslyšící. Přišli s už dospělým psem. Protože ho vychovávala neslyšící rodina, byl to absolutně nevychovaný, rozdováděný zlatý retrívr, který radostně běhal po celé vesnici. Začali jsme s ním pracovat, aby jim dokázal v životě pomáhat. Bylo pro ně třeba nesmírně důležité avizovat tekoucí vodu – každou chvíli ji děti nechaly zapnutou, nikdo ji neslyšel, furt byli vytopení. Nebo řvoucí televizi, aby nepřiváděli k šílenství celé okolí. Výcvik pro sluchově postižené je v podstatě nejtěžší. Mnohem těžší než pro nevidomé. V momentě, kdy si dáte špunty do uší a opravdu neslyšíte, nemáte možnost, jak psa kontrolovat a pokud bude někdo slyšící s vámi, pes to zjistí. Vy se špunty do uší nevíte, jestli někdo zvoní, zaklepe, zavolá, jestli teče voda…Je nesmírně složité naučit psa rozeznat různé zvuky v rodině, odlišit běžné od nežádoucích. Aby naskočil nebo zatahal za rukáv, když je náhodou puštěná televize na plný výkon…“
Schopnosti pudlíka
Kdysi se pro kariéru vodících či služebních psů trénovali takřka výhradně němečtí ovčáci. Dodnes jsou ve světě nejrozšířenějším pracovním plemenem. Jenže asistenční psi jsou trochu výjimečná kategorie. Výcvikem Hellpes prošli miniaturní jorkširští teriéři, neomylně poznávající přicházející glykemický záchvat. Naprostou jedničkou v oboru jsou trpasličí pudlové. „Bývají všestranně využitelní. Ale nejvíce ti trpasličí. V cirkuse máte často skupinu pudlů. Samí malí, a uprostřed trůní jeden velký. Malí předvádějí celou dobu různé kousky, velký sedí uprostřed a na závěr udělá stojku. To je všechno. Šou odvedou ti mrňaví, protože oni mají obrovskou chuť do práce. Budou vám s neuvěřitelným nadšením otevírat dveře, stáhnou vám tlustý svetr, vybičují se k maximálnímu výkonu. I když jsou malincí, tak se zapřou a vyvinou obrovskou sílu. Zatímco ti velcí královští mají postoj „já jsem pudl, kdo je víc“.
Co psí rasa, to jiné vlohy a jiné potenciální poslání. I mezi psy se najdou jak chladní, racionální pracanti, tak ti, co vyznávají filozofii maňána. Při rozhodování vhodnosti k asistenčnímu výcviku však bývá nutné zvážit individuální specifika každého jednoho i stovky okolností dalších. Pokud lidé z výcvikového centra volí sami psa pro „asistenční kariéru“, výběr plemen je poměrně omezený. Jenže někdy přijdou lidé s postižením s prosbou, že už určitou dobu nějakého psa mají a potřebovali by ho vycvičit jako asistenčního.
„Takovou výzvou pro mě byli třeba boxeři. Oni jsou sice výborně cvičitelní, problém však je ten, že v dospělosti bývají konfliktní vůči psům. Ne, že by na ně útočili, ale jak mají placatý čumák, tak funí a to je ostatním psům podezřelé. Začnou je napadat a boxeři se nenechají ke rvačce přemlouvat. Proto se vůbec necvičí stafordi ani pitbulové. Po nich kdyby někdo vyjel, tak se začnou prát hned. Pitbulové byli šlechtěni hlavně pro boj v ringu, kam se vysloveně těší, takže poprat se se psem jim může dělat radost. Pokud by se něco takového přihodilo asistenčnímu psu, musel by být okamžitě vyřazen. Nejenže by přišel vniveč celý výcvik, ale jeho majitel by zůstal sám, odkázaný jen na sebe, bez psa, kterého miloval…Nikdy jsme proto tato plemena necvičili. Ani třeba dobrmany.“
Borderky už jen vzácně
V asistenčním výcviku měli z „obávaných“ plemen pouze tři rotvajlery, ale to jen proto, že už v rodinách pobývali a dotyční si je přáli přizpůsobit jako asistenční. Jeden rotvajler tak byl například „šitý na tělo“ pro mladou vozíčkářku, distrofičku, která na vozíku v podstatě ležela. S trenéry se nakonec domluvili, že jí pes bude sloužit jen doma nebo na zahradě. Miloval ji natolik, že ji před lidmi, byť jí chtěli třeba pomoc, bránil. Taky ji nemohl svlékat. Nechtěl jí ublížit, ale kdyby jí svlékal svetr, mohl by ji katapultovat z vozíku. Všechno ji podával, polohoval ji. Ale když umřel, chtěla psa, kterého zvládne. Volba padla na malého pudla. Zvládá ji svlékat, podávat věci, rotvajlera důstojně zastoupil.
Za trenérský oříšek považuje Zuzana Daušová i výcvik vodícího bernardýna. Ani tohle není rasa vhodná k podobnému poslání. Jenže paní, jíž měl sloužit, měla navíc problémy s páteří a při některých úkonech, například nastupování do tramvaje, se o psa potřebovala i trochu opřít. Na tohle pudl, ale ani třeba labrador nejsou zrovna stavění. „Rozhodně odmítáme, aby pes dělal fyzicky namáhavou práci ve smyslu, že někoho tahá na vozíku nebo přenáší těžké tašky či poskytuje oporu. Tady šlo vysloveně o zřídkavé situace. Tahle fena bernardýna byla navíc moc ochotná, což u této rasy nebývá pravidlem.“
Velmi často přijdou lidé se zájmem o asistenčního psa s představou konkrétního plemene, a nakonec musí svoji představu změnit. Opravdu není dobrý nápad mít asistenčního jezevčíka. Nikoliv kvůli jeho velikosti, ale kvůli jeho tvrdohlavosti. Tu ovšem nemá z rozmaru. Je výborným lovcem, lovecké instinkty v sobě má i po generace strávené v poduškách. Geny mu stále velí samostatně se rozhodovat, protože v noře byl vždy úplně sám a musel si poradit. Dodnes udělá to, co považuje za vhodné on sám. Kupodivu nebývají v asistenčním výcviku už časté ani border kolie. Tyhle nesmírně inteligentní psi doplatili na svoji popularitu. V důsledku neuváženého množení přibývá labilních psů s komplikovanou povahou, lekavých, napadajících jiné psy. Dnes jsou v Helppes proto cvičené jen velmi vzácně.
Co rozum nebere
Plemenem číslo 1 při asistenčním výcviku zůstávají labradorští, zlatí a flat coated retrívři, nesmírně ideální i k malým dětem. Tak, jak časem přibývá různých diagnóz a postižení, rozrůstá se i škála úkonů, které by psi měli zvládnout. Nezřídka dnes bývají cvičení třeba k účinné pomoci autistům. Spojení mezi psem a pánem bývá v takovém případě velmi silné, často doslova. Děti jsou občas se psem spojené vodítkem, které mají uvázané kolem pasu. Pokud se někam rozběhnou, pes je zastaví. Nepustí je do silnice. Počká s nimi, než si maminka nakoupí. „Neustále mě překvapuje symbióza mezi dítětem a psem. Funguje neskutečně a asi ji nikdy nedokážeme nějak racionálně uchopit. Viděla jsem chlapečka v mimořádně těžkém autistickém záchvatu, kopal kolem sebe na všechny strany, do rodičů, do všech, nikdo se k němu nemohl přiblížit. Najednou k němu přišla fena, zezadu, on ji nemohl vidět, ale v tu chvíli zastavil nohu ve vzduchu. Úplně ji zasekl a pak pomalu položil na zem, aby feně neublížil. To vám hlava nebere.“
Příběhů, které hlava nebere, je více.
Paní, těžkou kardiačku, postihl záchvat ve spánku. Ztratila dech. Její border kolie okamžitě intuitivně procitla, a byť nikdy neštěká, rozštěkala se tak, že zburcovala celý dům. Doktorka řekla, že paní zachránila život.
Jiného podzimního dne si do parku vyšel pán o berlích se svojí fenou zlatého retrívra. Došel až ke stráni, která ho lákala tak, že se vydal i kousek po ní. Jenže berle mu ujely, on sjel po stráni dolů a už se nezvedl. Večer, nikde nikdo. Fena neváhala. Běžela na hlavní cestu a snažila se vyhlížet nějaké auto. Měla štěstí v neštěstí, jediní, kdo projížděli, byli policajti. Jeli pomalu, takže když jim fenka vběhla do cesty a začala obíhat auto, aby nemohlo dál, nedošlo ke zranění. Zastavila je, oni uviděli její asistenční postroj, hned ji následovali. Dovedla je až k pánovi.
Podobně dojemný je případ vozíčkářky, co vyjela vyvenčit fenu retrívra. Narychlo, bez mobilu, v zimě, pes bez postroje. Najednou jí podklouzl vozík, převrátil se s ní do sněhu, nohy jí zůstaly v ledovém v potoce. Tma, nikde nikdo. Co měla čuba dělat? Chvíli běhala kolem, pak utekla. Paní úplně vyřízená, že jí ještě ke všemu zmizel pes. Neběžel ani směrem domů, ale na druhou stranu. Fenka však věděla, co dělá. Běžela do hospody. Tam začala strašně vyvádět, štěkat, chlapi ji vyháněli. Protože neměla postroj, tak si mysleli, že jde o nějakého zaběhlého psa. Ale ona vyváděla tak strašně a pořád se tam vracela, i když na ni křičeli, a házeli po ní věci, ať vypadne, až jim to nakonec nedalo a vyšli za ní. Dovedla k paní tři mužské… „To je přesně ta chvíle, kdy si říkáte, kde je asi uvažování toho psa. Jak přemýšlí? Kde se to v něm bere?“, zamyslí se Zuzana Daušová. Darmo pracuje se psy přes 40 let…
Zdroj: časopis Květy, Hellpes, Zuzana Daušová
