Alzheimerova nemoc je jedním z takzvaných neurodegenerativních onemocnění, v jehož důsledku ubývá mozková hmota a člověk postupně přichází o paměť, jemnou motoriku, samostatnost a nakonec i o schopnost pohybu. Pacienti se do péče lékařů dostávají často až v pokročilých stadiích demence, kdy už jim léky mohou pomoci maximálně zbrzdit průběh nemoci. „Jsme překvapení, v jak pozdní fázi k nám pacienti přicházejí!“ divil se na tiskové konferenci k představení Národního akčního plánu pro Alzheimerovu nemoc Robert Rusina, přednosta Neurologické kliniky 3. LF UK a Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze. Pacienti prý lékaře většinou navštíví až ve chvíli, kdy kvůli výpadkům paměti začnou mít problémy. Jenže to už je nemoc příliš daleko.

U pacientů s Alzheimerovou nemocí jsou změny mozku patrné už víc než 20 let před tím, než na chorobu vůbec padne podezření. V té době se ve tkáni tvoří shluky z fragmentů proteinů, kterým se říká amyloidové plaky. Ukazuje se, že v mozku lidí s počínající nemocí je také zvýšený obsah zinku, který blokuje vstřebávání železa nutného pro přenos vzruchů v neuronech. Železo se hromadí vně. Mozková hmota začne ubývat asi až po 10 letech od vypuknutí nemoci. Na počínající proces neurodegenerace už přitom mohou specializovaná vyšetření ukázat dlouho před tím, než začne ovlivňovat každodenní život. A právě v tu chvíli je léčba nejúčinnější. Proto se výzkumy nemoci soustředí především na včasnou diagnostiku – slibné je sledování biomarkerů v krvi, kdy by na nemoc mohl ukázat běžný krevní test.

Druhým cílem vědců je zvýšit povědomí o Alzheimeru jak mezi laiky, tak i lékaři, kteří s pacienty přijdou do styku jako první. Podle neurologa Rusiny se jinak budeme stále pohybovat v začarovaném kruhu: pacienti přicházejí pozdě, protože nevědí o možnostech včasné léčby, navíc první projevy demence často považujeme za běžné známky stáří; léčba pak u nich nezabírá a její špatná pověst nemotivuje další pacienty, aby přišli k lékaři dříve, takže ani u nich léky nezaberou. Málokdo se tak prvními projevy nemoci zabývá.

Přitom demence je problémem, který se západního světa týká čím dál tím více. „Podle statistik bylo v roce 2015 ve světě odhadem 46,8 milionu případů s Alzheimerem a podle Světové zdravotnické organizace toto číslo rapidně vzroste – v roce 2050 by mohlo jít až o 135,5 milionu případů,“ nastiňuje neurovědkyně Alice Foltýnová ze spolku Kebule. Počet nemocných rychle stoupá i u nás. V roce 1960 bylo evidováno 49 tisíc pacientů s Alzheimerovou chorobou – to je asi jako počet obyvatel Chomutova. V roce 2020 už jich bylo 183 tisíc (tedy přibližně jako Plzeň). Odhad pro rok 2050 už počítá s velikostí Brna – 383 tisíc.

Kromě toho, že jde o smrtelnou nemoc, při které pacient své blízké opouští mnohem dříve než jeho tělo, začínáme už dnes pociťovat i limity zdravotnické péče. Alzheimerova choroba končí upoutáním na lůžko a naprostou závislostí na péči okolí, kapacita odborných pracovišť je ale omezená. Péče o člověka s Alzheimerovou demencí je přitom velmi náročná – po počáteční zapomnětlivosti a zmatenosti přijde během několika let i změna osobnosti, úplná ztráta paměti a nakonec i ztráta řeči, nepohyblivost a neschopnost dýchat. Celý tento proces trvá průměrně osm let, během kterých už léčba příliš nepomáhá.

HLÍDAT SE OD MLÁDÍ

„Nejtěžší pro mě bylo uvědomit si, že její stav se nezlepší, že se naopak bude dál horšit. Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se smířila se slovními ataky vůči sobě. Bylo velmi těžké rozlišit, kdy ke mně mluví ‚nemocná‘ mamka a kdy ta, kterou jsem znala dříve,“ říká jednapadesátiletá Iveta, která se stará o svou osmdesátiletou maminku s Alzheimerovou demencí. Diagnózu si vyslechla v 75 letech, ale její dcera si příznaků všimla už tři roky před tím. „Máma se například přestala orientovat v místě, kde bydlíme a kde to velmi dobře znala. Nebo zapomněla, kde jsme před týdnem byli na výletě. Tvrdila nám, že tam nikdy nebyla. Zpočátku, tedy nejméně rok, jsem měla problém vysvětlit i svému bratrovi, jakých změn jsem si u mamky všimla. Prostě mi nevěřil,“ vzpomíná Iveta na složité období. Problémem bylo, že velmi vzdělaná a inteligentní žena běžné testy ke zjištění Alzheimerovy nemoci dlouho zvládala jako zdravý člověk.

Petra Tabáková ze spolku Kebule, který se snaží nejběžnější typ demence přiblížit veřejnosti i odborníkům a podporovat je v prevenci onemocnění, ale upozorňuje, že takto výrazné výpadky paměti už ukazují na degeneraci mozkové tkáně, která je nevratná. Přestože je Alzheimer typický pro lidi nad 65 let, od začátku nemoci k úbytku mozkové hmoty uběhne i 20 let, proto je namístě všímat si drobných změn už v mladším věku.

„Jakmile u sebe člověk pozoruje změny ve svých kognitivních funkcích, například se mu zhorší paměť nebo pozornost a zhoršení přetrvává, je určitě namístě vyhledat lékaře. Může se totiž v horším případě jednat o takzvanou mírnou kognitivní poruchu, která předchází stadiu demence a je v mnohých případech při včasném zásahu zvratitelná,“ doporučuje a přidává ještě jeden tip. Není tak úplně jasné proč, ale jedním z prvních příznaků nemoci je zhoršení čichu: otevřete si skleničku s arašídovým máslem, zacpěte jednu nosní dírku a ze vzdálenosti 10 cm přičichněte. To samé udělejte i na druhou stranu. Pokud nic necítíte nebo necítíte oběma dírkami stejně, stálo by za to nechat se vyšetřit neurologem.

„Není třeba panikařit, důvodů může být samozřejmě více, ale může to být první varovné znamení,“ uklidňuje společnost potrápenou covidovou ztrátou čichu Tabáková a dodává: „Více než polovina populace mezi 65 a 80 lety má problém s čichem a po osmdesátce se odhaduje, že až tři čtvrtiny. Existuje pro to několik důvodů, například že je náš čichový nerv přímo vystavený vnějšímu prostředí a je tedy náchylný na různé toxiny a polutanty, co vdechujeme.“

VZPOMÍNKA NA ZDRAVÉ ČASY

„Kromě čichu se v počátcích nemoci zhoršuje i orientace v dobře známém prostoru, pacient často ztrácí věty, hledá slova, začne být konfliktní, protože ze svých problémů viní okolí – proč mu ty věci schovávají? Začíná být obtížné pamatovat si nové věci. „Musela jsem se naučit její obvinění brát jako součást nemoci. Pojala jsem to tak, že mi to vlastně nechce říkat, ale nemůže jinak. Věděla jsem, že si tato obvinění pamatuje jen krátce. Ale mě to pořád velmi zraňovalo,“ popisuje Iveta, co je na péči o blízkou osobu s Alzheimerem skutečně náročné a vyčerpávající. Pacientovi postupně klesá výkonnost, zhoršuje se jemná motorika (výzvou se stanou třeba knoflíky), ale začnou i potíže v každodenním životě: neschopnost vybrat vhodné oblečení, plánovat si den, vyřešit problém, ztrácejí se informace, které vždycky byly samozřejmostí, a ubývá i schopnost logicky uvažovat. „Teď už neví, kde přesně žiji, jakou práci mám, co je za den a jestli je jaro nebo léto… Naučila jsem se to vždy zopakovat s vědomím, že se mě příště opět zeptá…“ vypráví Iveta a dodává, že je třeba obrnit se trpělivostí, nerozčilovat se a pořád si připomínat, jak úžasný ten člověk byl, když byl zdravý.

Pak nemoc zasáhne tu část mozku, která pomáhá regulovat emoce. Přichází náladovost, výbuchy vzteku i deprese. V jedné z posledních fází se ztrácí smysl vnějších vjemů – zápach kouře pro pacienta neznamená, že by někde mohlo hořet a je třeba to zkontrolovat. Nakonec přichází ztráta kontaktu s realitou, nemocný už nepoznává ani své nejbližší, přestává mluvit, nedokáže se usmát, přicházejí problémy s polykáním, až nakonec mozek není schopný řídit ani dýchání a pacient zemře.

Ačkoli je choroba známá už tisíce let, počet pacientů aktuálně roste tak rychle, že neurologové mluví o epidemii nemoci. Hlavním důvodem je to, že se dožíváme stále vyššího věku. U lidí nad 65 let trpí nemocí každý desátý, nad 85 let už každý třetí. Důležitou roli hraje i genetika – ti, v jejichž rodině se Alzheimer objevil, mají vyšší riziko rozvoje nemoci. Svůj podíl na rostoucím počtu pacientů nese i životní styl a obecně špatný zdravotní stav způsobený kouřením, konzumací alkoholu, obezitou, nedostatkem pohybu, špatným jídelníčkem nebo stresem. S tím jsou spojené i nemoci srdce a cév, vysoký tlak nebo cukrovka. Schopnost pacientů s demencí pravidelně se léčit je navíc malá. Někdy si lék vezmou dvakrát, někdy vůbec. Pacient pak umírá na některou z přidružených nemocí v důsledku zanedbané léčby.

Právě životní styl by přitom mohl snížit počet nových případů nemoci o třetinu a dokáže v některých případech přebít i genetiku. Jen je důležité s tím začít ihned, ne až po nástupu do důchodu. „Prevence je podobná jako pro kardiovaskulární onemocnění, která jsou rizikovým faktorem pro Alzheimerovu demenci. Doporučuje se pravidelný pohyb alespoň 150 minut týdně, stačí i obyčejná procházka. Dále je dobré dbát na vyváženou a pestrou stravu, mít dostatek ovoce, zeleniny, ořechů a preferovat celozrnné pečivo a omezit cukr. Z masa vychází lépe kuřecí a ryby v porovnání s hovězím a vepřovým,“ vysvětluje členka spolku Kebule Alice Foltýnová, kde začít.

Vyplatí se i budovat to, čemu odborníci říkají ‚kognitivní rezerva‘ – tedy neustálé trénování mozku novými výzvami, učením se, luštěním rébusů, tvořením, ale také socializací. Velkým problémem především starých lidí je, že bývají hodně sami, uzavírají se doma, mají sklony k depresím a brzy po nich mohou přijít i symptomy Alzheimerovy choroby. Sama nemoc pak depresivní stavy ještě prohlubuje. Zajímavým zjištěním je, že mezi pacienty s Alzheimerovou demencí je méně lidí s vyšším vzděláním. Není jasné, zda to souvisí s mozkem nabitým informacemi, ale pravděpodobně tito lidé žijí zdravěji, častěji vedou společenský život do vyššího věku a celoživotně se učí nové věci.

Zdroj:

  • magazín Kondice
  • https://www.alzheimer.cz/pro-lidi-s-demenci/
  • https://szu.cz/nevylecitelna-alzheimerova-choroba-postihuje-uz-ctyricatniky
  • www.instagram.com/centrum_senorina