Jak si vlastně vysvětlujete, že v Česku tolik pijeme?

Je to určitě věc kultury. Jako národ máme pivo a jsme na něj hrdí. I takový ten zvyk dát si v neděli k obědu pivo. Vnímáme to jako něco normálního, což si myslím, že je ten problém. I děti se už v hodně nízkém věku setkávají s alkoholem. Rodič pošle dítě se džbánkem do hospody, ať mu natočí pivo. A hospodský s tím nemá problém. Pro spoustu lidí je opravdu normální pít. A ještě k tomu přidejte „léčivé účinky“ – na rýmu panák, Becherovka léčí. To jsou všechno důvody, proč pijeme tolik.

I lékaři někdy radí dát si alkohol, pozitivní vliv prokázaly i některé studie…

To jsou skutečně jen mýty. Protože spousta těchto pozitivních účinků vzniká buď hodně jednostranným pohledem – když si dáte skleničku červeného, tak to třeba nějak pozitivně může ovlivnit srdce; ale vy pořád máte v těle játra, ledviny, mozek, žaludek a všechny další orgány, kterým to v tu chvíli nepomáhá. Další věc je, že u spousty studií, které prokazovaly pozitivní účinky alkoholu, se zpětně ukázaly metodické chyby, které způsobily, že ta skupina běžných pijáků na tom byla lépe než skupina abstinentů. Jenže kdo byl ta skupina abstinentů? Kdo nepije? Většinou jsou to lidé nějak nemocní, případně musí abstinovat, protože před tím byli závislí. To není ten ideální zdravý člověk a do porovnání už tahle skupina vstupuje znevýhodněná. Ve chvíli, kdy se porovnává skupina umírněných pijáků, kteří pijí jen příležitostně, s těmi, kdo pijí hodně, tak najednou padají všechny ty protektivní faktory. Naopak se čím dál víc alkohol spojuje s nemocemi jako rakovina prsu, rakovina jícnu, žaludku, slinivky, diabetes. Což jsou témata, o kterých se dříve tolik nemluvilo.

Pijeme dneska víc než dřív nebo je množství požitého alkoholu stabilní?

Asi jsme stabilně jedni z těch největších pijáků v Evropě. To se nám daří stabilně držet. Ale zároveň pijeme i čím dál tím víc. Navíc se o tom čím dál tím víc mluví, je jasnější, kolik lidí má problém, víc se definuje to, co znamená mít problém. Čím víc to pojmenováváme, tím víc těch lidí samozřejmě je.

Narazila jsem na informaci, že většina českých alkoholiků se poprvé s alkoholem setkala ještě před 15. rokem. Jakou váhu má tahle informace, když většina z nás to tak měla?

Význam je skutečně jen ten, že alkohol je u nás dostupný brzo a velmi snadno. Na druhou stranu, pokud je mi 15 a jdu někam za panelák s kamarády vypít flašku něčeho, můj mozek je v tu chvíli mnohem náchylnější k tomu, aby si tam začal budovat podklad pro závislost. Kdežto kdyby mi bylo už aspoň 18 nebo 20, tak jsem mnohem odolnější. Proto je cílem prevence ve školách oddálit experiment s jakoukoliv drogou na co nejpozději. Aby měl mozek co nejdéle prostor vyvíjet se zdravě.

Jak můžu já jako rodič odložit ten experiment na bezpečnější čas? Zakázané ovoce chutná nejlépe, ale být benevolentní asi také nebude správné?

Nejzásadnější je jít příkladem. To znamená, nemělo by být doma normální, že táta přijde z práce, otevře pivo, sedne k televizi a vypije čtyři. Dítě to vidí, vnímá a pití se mu normalizuje. To, co ten rodič může udělat, je nějak dobře zarámovat vnímání alkoholu – kam se hodí, kolik a tak. Zároveň právě proto, že zakázané ovoce chutná nejlépe, je potřeba s dítětem mluvit, když přijde opilé nebo se svěří, že kamarádi třeba kouří. Ptát se ho, co se stalo, jestli mu to chutná, jestli ho to láká, snažit se ohodnotit i to přátelství. Bavit se s ním o tom, jestli dobrý kamarád mě soudí za to, jestli si s ním dám čouda nebo ne. To jsou konverzace, které vedou k tomu, že si dítě udělá vlastní postoj a bude v něm pevné. Je dobré podívat se třeba na to, z čeho jsou cigarety nebo alkohol, jaké mají účinky, ukázat pro a proti. To nejhorší, co může rodič udělat, je říct: „Když si jednou zahulíš, tak umřeš!“ Protože to dítě to pak vyzkouší a neumře a celá ta promluva rodiče je ztracená, protože to nebyla pravda. Když dítě přijde opilé, nemá cenu na něj útočit. Důležité je s ním mluvit potom. Co se stalo? Jak ti je? Co se ti nelíbilo? Je důležité jim taky nabídnout alternativu. Co můžou dělat, když jim není dobře? Znám to od nás z linky pro odvykání kouření. Ti lidé často ani nevědí, jak reagovat, když je třeba naštve manželka. Nevidí jinou alternativu, než jít a zapálit si.

Na trhu přibyla spousta ovocných a nealkoholických piv, která milují už malé děti…

Ve zkratce to pro ně určitě vhodné pití není. I když je obsah alkoholu skutečně nízký, alkohol tam je a dítě je k němu více senzitivní. Zároveň se také normalizuje chuť. Proto je nealkoholické pivo problémem pro abstinující alkoholiky. Chuť se spojuje s dalšími vjemy. Stejně jako někteří lidé mají chuť kávy spojenou s cigaretou, a když si dají kávu, tak se v mozku zároveň spustí i chuť na cigaretu. Když si alkoholik dá nealko pivo, tak i když tam není alkohol, spustí se procesy spojené s pivem a může ztratit kontrolu. Takže pokud je dítě zvyklé pít pivo, i když nealko, normalizuje se celé pití piva a alkoholických nápojů.

Jaká je situace teenagerů? Ve srovnání s Evropou pijí opravdu hodně.

Ta skupina mladých lidí je zajímavá. Pozorujeme u nich jednak to, že populace šestnáctiletých, přestává pít a kouřit, což má různá vysvětlení. Jedna z teorií je, že se víc věnují technologiím, tráví víc času na mobilu a míň jsou s kamarády venku na cigáru, když se to hodně zjednoduší. A zároveň se objevují jiné věci, objevují se energy drinky, nové syntetické látky, jako například kanabinoidy… Objevuje se větší nabídka věcí, co mladí lidé mohou dělat. Už to není jen alkohol a cigarety, ale je tu virtuální realita, nové drogy, energy drinky.

Čím škodí ty energy drinky?

Největším problémem je, že je konzumují už hodně mladí lidé, třeba děti na druhém stupni. Je tam obrovské množství cukru, kofein, další chemické látky, které mohou negativně ovlivňovat pozornost. Hlavním rizikem je pak přispívání k obezitě. Navíc ty děti mají tendenci kombinovat je právě s alkoholem. Jenže alkohol primárně tlumí (například činnost srdce) a kofein ho zas naopak zrychluje. Vede to k různým poruchám srdečního rytmu. Obecně kombinace energy drinků a alkoholu je o hodně nebezpečnější než dát si jen energy drink nebo jen alkohol. A co z toho mají? Ono pokud nejste ve stresu, kdy se to kofeinem ještě zhorší, tak ten nájezd energie je vlastně hodně příjemný.

Co přijde, když potom nastoupí na vysokou školu? Vznikají tu závislosti?

Třeba závislost na tvrdých drogách, jako je pervitin a podobně, vzniká nejčastěji už na střední škole, člověk se chytí špatné party a už to jede. Ale je potřeba rozlišovat tu skupinu středoškoláků a budoucích vysokoškoláků. Když se podíváte na kvintány a stejně staré deváťáky, tak děti z víceletých gymnázií jsou jakoby mladší, mentálně i vzhledově. Na tyhle školy chodí jiný typ dětí. Takže zatímco ti jejich kamarádi jdou na učňák, ekonomku nebo podobně a potkávají tam drogy a alkohol, tak oni se drtí. A pak jsou najednou vypuštění na vysokou školu. Ale to je obecně hodně rizikový čas. Mezi 20 a 30 lety je období, kdy se začínají projevovat různé poruchy osobnosti, schizofrenie, úzkosti. Mozek se vyvíjí až do 25, a záleží, jaké si tady vybuduje návyky. Ono to k tomu patří, zajít si s kamarády ze školy na pivo do hospody a většina lidí to zvládne. Ale nejde specifikovat, kdo má problém, protože do té doby mohl ten člověk fungovat úplně bez problémů.

Je možné sám u sebe odhadnout, jaké sklony k závislosti mám?

Do určité míry. Dá se říct, že jsou určité charakteristiky, které člověka predisponují k tomu, že bude na něčem závislý. Může to být závislost v rodině, rizikovou vlastností je i hledání adrenalinu, nových zážitků, což může být vybíjené velmi zdravě třeba skrze nějaký sport, ale alkohol může také představovat nějakou tu novou zkušenost. Dalším rizikovým faktorem jsou uzavřenost, depresivní poruchy, úzkosti, sebevražedné myšlenky, kde může alkohol fungovat jako sebemedikace. Když někdo má sociální úzkost a dá si pár panáků, tak potom sociální bude, zvládne situaci. Ale učí se vzorec „já jdu do společnosti, tak se napiju“. A to už je základ, na kterém se může vybudovat ta závislost.

Kristýna Fišerová se závislostem aktivně věnuje od roku 2015, kdy se stala lektorem prevence neziskové organizace Jules a Jim. K adiktologii ji přivedla láska k příběhům jako My děti ze stanice ZOO, a i když to původně byl plán B, okamžitě oboru propadla. V současné době dokončuje magisterské studium adiktologie, působí na pozici vedoucí konzultantů Národní linky pro odvykání a je předsedkyní České asociace studentů adiktologie. „Navzdory tomu, jak benevolentní jsme v ČR k alkoholu a tabáku, je nás adiktologů jen hrstka. Každý rok kolem dvaceti,“ shrnuje situaci ve svém oboru.

Zdroj: Kondice.cz, Normální je nepít, ale slyšet to nechceme - rozhovor časopisu Kondice, únor 2020