Pohybové programy

Přirozené pohybové projevy člověka jsou výsledkem aktivace pohybových programů. Co to jsou pohybové programy? Úplně zjednodušeně si je lze představit jako soubor pokynů k aktivaci určitých svalů a svalových skupin v daném načasování. Existují vrozené (geneticky podmíněné) pohybové programy a získané pohybové programy. Mezi ty vrozené řadíme např. napřimovací mechanismy, lezení, chůzi apod. Jako získané programy bychom mohli označit všechny pohyby, které se učíme během svého růstu, všechny každodenní činnosti, sporty aj.

Zjednodušené schéma motorického okruhu

Řízení lidské motoriky je velmi složitý proces a stále o něm nevíme zdaleka vše. Určitě ale známe její základní principy. Veškeré pohyby (i ty nejjednodušší) řídí centrální nervová soustava (dále jen CNS), zejména pak vyšší centra, až po šedou kůru mozkovou. Bez nižších center by se ale mozek rozhodně neobešel. K započetí pohybu jsou zapotřebí informace z periferie, tedy z tzv. senzorických orgánů (jde zejména o zrak, sluch, kožní čití, kloubní a svalové receptory). CNS tyto informace neustále analyzuje a porovnává je s naučenými pohybovými vzory. Informace z periferie a senzorických orgánů můžeme také označit jako vstupy. Na základě těchto informací pak CNS vybírá vhodný pohybový program pro danou situaci. Jako výstup pak označujeme konkrétní svalovou práci.

Senzorika – základ všeho

Informace ze senzorických orgánů jsou pro CNS naprosto klíčové, protože ho informují o tom, v jakém prostoru se nacházíme, jaký je charakter tohoto prostoru, typ terénu, v jakém postavení jsou klouby, šlachy, svaly a tak dále. Jedny z nejdůležitějších senzorických orgánů jsou kožní a kloubní čití. Největší nakupení receptorů pro tento typ čití je na koncích končetin, tedy na rukách a nohách, zejména pak na konečcích prstů. Zajímavé postavení v tomto mají receptory na malíčcích, protože přes jejich dráždění jsme schopni nastavit klíčové klouby do zevních rotací. Navíc nastavením opor přes prsty donutíme tělo k napřímení. Zrak je samozřejmě také nesmírně důležitý, nicméně se mu někdy přisuzuje příliš velký význam na úkor receptorů z kůže, svalů a kloubů. Pro maximálně kvalitní pohyb je tedy důležité nastavit tělu správné opory, aby došlo k aktivaci celého těla prostřednictvím pohybových programů. Význam senzorických orgánů je patrný u malých dětí s poruchou těchto orgánů. Vady zraku a sluchu výrazně zpomalují a zhoršují psychomotorický vývoj těchto dětí, protože nevidí nebo neslyší cíl, ke kterému by se mohly chtít pohybovat.

Vnitřní motivace k pohybu

A to je další klíčový prvek pro (nejen) lidský pohyb. Vnitřní motivace k pohybu nebo také záměr k pohybu – to je cíl našeho pohybu, důvod, proč se chceme hýbat. Může to být cokoli. Od potřeby se napít, někam dojít, obsloužit se během každodenních činností až po jakoukoli sportovní aktivitu. Správně zvolený záměr pohybu extrémně zvyšuje aktivitu všech svalových řetězců, což je patrné např. na malých dětech. Pokud je budeme chtít podržet proti jejich vůli, pak i v tak malém těle pocítíme obrovskou sílu, což je celé dáno touhou dostat se ze sevření. Ve sportu využíváme záměr k pohybu k dosažení maximálního napřímení páteře a zvýšení efektivity svalové práce.

Jakého výsledku dosáhneme?

Pokud se nám podaří optimálně nastavit opory a také do přípravy na pohyb začlenit záměr k pohybu, tak dosáhneme maximálního možného napřímení páteře a maximální možné svalové aktivity. Lidské tělo pak pracuje jako jeden velký celek bez přetěžování a ztráty efektivity pohybu. Svaly nepracují v lokálních vzorcích, kdy pracuje pár svalů, ale ve vzorcích globálních (celotělových), čímž se vyvarujeme jejich přetěžování. Jsme silní a stabilní, ale zároveň také dostatečně mobilní.