Funkce lopatek

Lopatky jsou kosti přibližně trojúhelníkového tvaru, které jsou uložené na zadní ploše hrudního koše. Slouží k úponu velkého množství svalů a také vazů, fungují jako závěs pro zbylé kosti horní končetiny. Je tedy zřejmé, že od nastavení lopatek se bude odvíjet celá řada dalších věcí – postavení celé horní končetiny a funkce všech svalů, které se k lopatce upínají. Pojďme se tedy nyní podívat na to, jak by mělo vypadat optimální postavení lopatek a jak toho docílit.

Nastavení lopatek

Optimálnímu nastavení lopatek se ve fyzioterapii věnuje poměrně dost času. Někdy tento proces označujeme jako centrace lopatek. Nicméně velice často se stává, že nastavení lopatek je primárně pasivní děj, což z dlouhodobého hlediska není ideální. Popřípadě se nastavování děje izolovaně bez ohledu na celotělový kontext. My totiž potřebujeme, aby si tělo lopatky nastavilo do správného postavení samo. A že to naše tělo umí. Jen k tomu od nás potřebuje ty správné pokyny, které spočívají v nastavení vhodných opor. Aby se nám lopatky dostaly do žádoucího nastavení, je třeba zvolit opěrný bod dále na horní končetině, tedy konkrétně na pažní kosti. Opěrným bodem je v tomto případě výrůstek na pažní kosti – epicondylus medialis humeri (česky vnitřní nadkloubní hrbol pažní kosti).

Jak vypadá správné nastavení lopatek

Jakmile se nám podaří – ať už reálně, nebo imaginárně – se opřít o uvedený kostní výrůstek, tak naše tělo dostane pokyn k aktivaci svalů, které způsobí odtažení lopatek od páteře. Je ovšem důležité, aby tato opora byla vedena směrem od středu těla, tedy od páteře do stran. Lopatky se tímto způsobem dostanou také takzvaně do opory a v opoře je pak také celá horní končetina. Čím více půjdou lopatky od sebe, tím větší opora o ně bude. Na vytažení lopatek od páteře pak logicky naváží další svaly, které se uchycují na lopatku nebo pažní kost. Uvedení lopatek a celé horní končetiny do opory vyvolá tah těchto svalů směrem k opoře, tedy směrem k lopatce a pažní kosti, což je směr, na který jsou tyto svaly uzpůsobeny. Nejdůležitější je tah zádových, břišních a hrudních svalů směrem od páteře a od pánve nahoru a do šířky. Vyvoláme tím napřímení celé páteře a vytažení těžiště vzhůru. Oddálení obratlů od sebe zmírní tlak na ploténky. Napřímená páteř může snadno rotovat a výše uložené těžiště je snadné přesouvat ze strany na stranu. V ideálním případě pak dojde k propojení se svaly jdoucí od dolní končetiny v celotělovém zkříženém vzoru.

Co se stane, pokud jdou lopatky k sobě

Ztratíme oporu o celou horní končetinu. Dojde k přesunu opory z lopatek na páteř, což není žádoucí. Páteř začne tahem svalů směrem k ní a dolů padat do komprese – obratle jsou sesedlé, na ploténky je vyvíjen velký tlak. Chybí napřímení a páteř nemůže rotovat. Kromě ztráty napřímení dojde také k pádu těžiště níže. Je pro nás náročnější těžiště přesouvat ze strany na stranu a je vyvoláno větší zatížení kloubů dolních končetin. V neposlední řadě je rovněž omezena schopnost našeho těla přirozeně tlumit i větší otřesy, které vznikají při chůzi a dalších činnostech.