Inspiraci hledejme u malých dětí

Pokud bychom chtěli hledat zmíněnou inspiraci, hledejme ji u malých dětí do nějakých 6–7 let. Do tohoto věku u nich převládají zdravé a přirozené pohybové vzory. Později (ale někdy i dříve) začnou být překrývány jinými vzory, které již tak vhodné nejsou. Roli hraje období psychomotorického vývoje dítěte do ukončení vertikalizace a chůze. Dále velkou roli hrají vzory, se kterými se dítě dostává do kontaktu. Děti se totiž nejvíce učí nápodobou, proto není špatné se zaměřit na to, jak se hýbeme my rodiče.

Do výše uvedeného věku (cca 6–7 let) většina dětí zvedá věci ze země prostřednictvím podřepu či dřepu, kdy se hlavní pohyb děje v kyčelních kloubech. Páteř je v co největším napřímení. Děti nepřemýšlí, jak tento pohyb udělat, protože mají v mozku uložený program, kde je přesně definováno, k jaké svalové souhře má dojít. Proč to tedy v dospělosti nedělat stejně jako děti?

Argumenty proti „dětskému dřepu“

Nejčastějším argumentem, proč břemena nezvedat touto variantou dřepu, je, že dospělý člověk nemá takovou mobilitu kyčlí jako malé dítě, a tím pádem je nutné jít do ohybu páteře. Děti jsou mnohem flexibilnější, protože jejich klouby ještě nejsou plně vyvinuté. Je ovšem třeba zmínit, že většina dospělých má omezenou mobilitu kyčlí, neboť mají špatně nastavené opory na nohách. Od nastavení nohou se odvíjí nastavení všech výše uložených kloubů, tím pádem i kyčlí. Dostatečná mobilita kyčlí je důležitá pro řadu přirozených pohybů. Pokud je mobilita kyčlí omezená, potřebný pohyb je pak nahrazován jinde. Dalším argumentem je, že flexe (ohyb) páteře je při předklonu přirozená, a dokonce žádoucí.

Je flexe páteře opravdu přirozená?

Z kineziologického hlediska je flexe páteře vývojově starším pohybem, který primárně zajišťuje co nejmenší možnou velikost plodu v děloze. Po dozrání CNS (centrálního nervového systému) pak přetrvává pouze v rámci reflexních dějů, jako je kýchání, kašlání nebo vylučování; popř. u obranných dějů – útok nebo zabalení se před pádem kamení apod. V rámci psychomotorického vývoje dítěte je výskyt flexe nežádoucí, případně trvá jen krátkou dobu. Setkáme se s ní kupříkladu při nevhodném stereotypu posazování (místo přes šikmý sed se dítě posazuje přes sed-leh) nebo u tzv. nezralého lezení. Jindy je ale páteř co nejnapřímenější. Napřímená páteř je odlehčená, meziobratlové ploténky nejsou přetěžované a celá páteř může rotovat. Rotace hrudní páteře je pak nezbytná pro efektivní a ekonomický přenos těžiště těla.

Jak tedy zvedat břemena?

Z pohledu moderní vývojové kineziologie jednoznačně formou dřepu s napřímením páteře. Základ hledejme opět u nohou. Je potřeba nohu seřídit tak, aby náš mozek pochopil, jak má všechny klouby nastavit. Abychom získali dostatečně mobilní kyčle, tak se musí svalově nastavit do zevní rotace – toho dosáhneme přenesením váhy těla více na zevní hranu chodidla. Dále i pata a kotník musí být orientovány zevně. Kyčelní kloub se otevře a umožní nám větší rozsah pohybu. Křížová kost a celá páteř tak může zůstat v napřímení.

A jak na co největší napřímení páteře? Důležitý je záměr pohybu. Během zvedání musíme mít imaginárně opřenou hlavu o zátylek a dívat se před sebe a lehce vzhůru. U toho se soustředíme na to, že danou věc chceme zvednout. Zní to možná komicky, ale funguje to! Neváhejte a zkuste to.

Zdroj:

https://www.databazeknih.cz/knihy/uzdraveni-od-bolesti-zad-425701