Jak může být komunikace nástrojem pro sblížení, duševní intimitu, tak se snadno stane nástrojem odcizení a jedem.
Většina z nás vrostla v prostředí, kde se mluvilo způsobem, který nás podporoval v nálepkování, srovnávání, přikazování a pronášení soudů, místo abychom si uvědomovali, co cítíme a potřebujeme. Odmala se učíme potlačovat, co se v nás děje a bráníme se komunikaci založené na vzájemném vcítění se.
Odcizující komunikace začíná slovem „ty“
„Ty mi vůbec nerozumíš, copak nemáš žádnou empatii!“
„Ty jsi zahleděný jenom sám do sebe, jako bych vůbec neexistovala“
„Ty vůbec nejsi doma, jen samá práce a koníčky. Jsi sobec.“
Pokud se chcete s partnerem odcizit, existuje spolehlivá metoda. Začít rozhovor (respektive váš monolog) zájmenem „ty“ a pak nějaká výčitka. Hlavně nám ženám vadí, že muži jsou příliš zahledění do sebe a nás nevnímají. Komunikací formou „ty…“ ale udržujete pozornost stále u nich. Mluvíte o nich, jací jsou a jací by měli být podle vašich představ. Ale kam jste se poděla vy?
Kromě toho, že po výčitkách se povětšinou muž povětšinou stáhne a v rámci obranného mechanismu se odpojí emočně ale i fyzicky, většinou někam mlčky odejde, tak se propast mezi vámi zvětšuje. On je raněný, vy také. Raněný člověk není schopen vnímat toho druhého a hledí si jen své bolesti.
Zkuste začít formulaci vašich potřeb a toho, co byste ráda změnila použitím „já.“
„Já se cítím nepochopená, když spolu mluvíme. Chtěla bych, abys ses soustředil na to, co teď cítím.“
„Mám pocit, jako bych v našem vztahu byla sama.“
„Chtěla bych trávit více času spolu.“
Tím nasměrujete pozornost partnera na sebe, pochopí a uvidí, že také máte nějaké pocity, myšlenky, potřeby. Začne se v situaci lépe orientovat a vyhnete se tomu, že bude mít zraněné ego v momentě, kdy ho osočujete.
Komunikační fauly, těm se vyhněte
Výše uvedené příklady jsou jen malou výsečí, na co by si měl dát člověk při komunikaci pozor. Existuje řada dalších tzv. komunikačních faulů, které vedou otrávenému ovzduší ve vztahu.
Moralizování a soudy
„Za hranicemi našich představ o tom, co je dobré a co je špatné, je prostor. Tam tě chci potkat.“ To napsal súfijský básník Rúmí. A přesně tam bychom se měli potkávat všichni.
Jsme zvyklí nálepkovat, soudit, moralizovat, ale nikdo z nás není nositelem jediné pravdy. Co jeden hodnotí negativně, pro druhého zase může dobré. Co vadí ve vztahu vám, pro jiného by bylo v pořádku. Jakmile ve vztahu druhé člověk soudíme „Jsi neschopný“, „Jsi vztahovačná, pořád si všechno bereš osobně,“ zraňujeme a druhý se postaví do odporu.
Ten vypadá tak, že začne útočit stejným způsobem nebo zamrzne a odtáhne se. V obou případech vzniká toxické prostředí a v tomto případě není komunikace nástrojem, který by měl něco konstruktivně řešit, ale vytváří problémy další.
Místo soudů o tom, jaký ten druhý je „Ty mi nikdy nepomáháš,“ raději formulujte, co konkrétně od něj potřebujete, aby se situace zlepšila. „Mám toho opravdu hodně, mohli bychom se dělit o domácí práce?“
Odmítání odpovědnosti
Dalším komunikačním faulem je odmítání odpovědnosti. Znáte někoho, kdo odmítá převzít odpovědnost za své chyby nebo špatné skutky?
Nebo možná jste to vy, kdo má problém přiznat, když se mýlí. Každý je odpovědný za své myšlenky, pocity a činy. „Kvůli tobě se teď cítím špatně.“ Typický příklad nezvládnuté odpovědnosti za sebe sama.
Jak tušíte, každý máme možnost volby, jak budeme na tu či onu situaci reagovat. Když se člověk naštve nebo bude frustrovaný, je to jeho volba a ten druhý za to nemůže. Tím méně bychom mu to pak měli vyčítat.
Někdy je těžké přiznat, že jsme udělali něco špatně nebo udělali chybu. A je náročné jednat s druhými, kteří opakovaně odmítají odpovědnost a obviňují druhé. Někteří lidé, kteří zažili bolestné zneužívání, kritiku, zradu, odmítnutí nebo jiné trauma, se nadále považují za oběti; jsou tak soustředění na svou vlastní emocionální bolest, že nejsou schopni vidět, jak ubližují druhým. A někdy je to pocit studu. Uznat chybu se pojí s tak velkým studem (ten je zase spojen s nízkým pocitem vlastní sebehodnoty), že dotyčný bude raději zapírat a odmítat odpovědnost za své činy nebo za svá slova do zemdlení. Jak s takovým člověkem jednat?
Vyhněte se opakovanému vedení stejných hádek. Pokud někdo nechce přijmout odpovědnost, změňte svůj přístup nebo problém předložte. Neustálé naléhání na to, aby převzal odpovědnost nebo se omluvil, ho jen přiměje k větší defenzivě. Místo toho se podívejte, zda se můžete dohodnout na řešení. A tím se vracíme na začátek článku.
Snažte se komunikovat spíše pomocí "já" než "ty". "Já prohlášení" zdůrazňuje, jak se cítím a co potřebuji, spíše než obviňování nebo obviňování druhé osoby. Zde je příklad:
"Já prohlášení": Cítím se trapně, když pospícháš z večeře s mými rodiči a náhle odcházíš. Byla bych ráda, kdybys zůstal déle.
"Ty": Vždycky se k mým rodičům chováš hrozně.
Zdroj. Autorský článek
