Všichni si asi dokážeme představit rozdíl mezi tichem příjemným a napjatým. Ve vztahu se čas od času objevují oba dva. Ticho nastává, když jsou ve vztahu oba unavení, zaneprázdnění nebo prostě zrovna nemají chuť mluvit. Najdou se dokonce psychologové, kteří vám potvrdí, že občasné společné mlčení je projevem zdravého vztahu, stejně jako je jím třeba moment, kdy si oba čtou – každý něco svého –, nebo chvíle, kdy se každý tiše věnuje svému koníčku. Jinými slovy, ve vztahu není nutné a vlastně ani žádoucí neustále mluvit.
Na druhou stranu, některé typy ticha mohou signalizovat hlubší problémy – nemusí nutně znamenat konec, ale stojí za to rozklíčovat, co za těmito tichy stojí. A mluvit o tom.
1. Trestné mlčení
Každý pár se čas od času pohádá nebo se na něčem neshodne. Ne ve všech se však následně – z jedné nebo obou stran – praktikuje trestné mlčení v domnění, že to je ideální trest, po němž půjde ten druhý do sebe a jeho prohřešek už se nebude opakovat. Některé páry považují mlčení po konfliktu za nejlepší metodu, jak dát zase věci do pořádku, ale spíše to nefunguje.
Psychologové mají jasno. Je potřeba spolu komunikovat. Nemají tím na mysli záplavu výčitek a dalších obvinění, ale to, že když vás pustí vztek, měli byste se vrátit k podstatě hádky nebo napětí mezi vámi a zkusit najít cestu ven.
Pokud trestné mlčení používá jeden z partnerů, je to také k ničemu, protože ten druhý se může cítit zmatený, může mít pocit, že musí prosit o pozornost, může pociťovat úzkost. Každopádně, k řešení problému to také nijak nepřispěje.
Párům by do budoucna prospělo, kdyby tento způsob ne-komunikace opustily.
2. Není o čem mluvit
Bohužel, tento typ ticha pravděpodobně naznačuje hrozící konec vašeho vztahu. Když se po pracovním dni oba vrátíte domů, jíte každý u svého počítače a nemáte si co říct, bohužel to není v pořádku. Samozřejmě, výjimečně se to stát může, ale pokud je to pravidlem, máte problém. Lidé v podobné fázi vztahu spolu nemluví i proto, že už si nemají moc co říct, zážitky toho druhého je nezajímají, a tím pádem se jejich soužití nikam neposouvá. Chybějící komunikace je cestou do pekel.
3. Rezignované ticho
Nehádáte se, ale nikoli proto, že by mezi vámi panoval nadpozemský soulad, ale proto, že je vám tak nějak všechno jedno. Ten druhý vás ledasčím štve, ale už vám to nestojí za rozčilování, raději si jdete po svém, než byste si o tom promluvili? Pak by se dalo mluvit o rezignovaném tichu, které ke zdravému vztahu zkrátka nepatří. Je to něco jiného než moudré přehlédnutí drobných nešvarů, které vás sice štvou, ale víte, že se z nich nestřílí, protože pozitiva naprosto převažují. Rezignované ticho je jedním z projevů toho, že si strašně lezete na nervy. Zkuste si v této fázi promluvit. Někdy může pomoci, když spolu budete trávit méně času, někdy ne, ale za vyzkoušení to rozhodně stojí.
4. Utichající komunikace po Messengeru a podobně
Tak, jako jste spolu v začátcích vztahu dokázali dlouhé hodiny jen tak mluvit, mnohem intenzivnější nejspíše byla i vaše elektronická komunikace. Tehdy jste neváhali si psát i během důležitých porad nebo při cvičení ve fitness, to už dneska neděláte, stejně jako se půl dne neozvete, když šílíte z množství práce. A je to tak v pořádku.
Samozřejmě pokud jste tímto způsob moc nekomunikovali nikdy, je to jiné, ale pokud to pro vás bylo běžné a užívali jste si to, razantní úbytek v tomto směru může značit problém.
Třeba když někomu jeho protějšek napíše a on zjistí, že se mu prostě nechce odpovídat – aniž by šlo o nějaký momentální konflikt, kdy by to bylo pochopitelné, není to dobré. Zvláště pokud se taková situace opakuje a jeden z páru se takové komunikace musí dokonce dlouhodobě doprošovat.