Sourozenci: Co všechno (ne)máme společného

To, zda jsme jedináčci nebo jsme se narodili jako první či druzí mělo velký vliv na to, kdo dneska jsme, koho jsme si vzali, čím se  živíme nebo jak vychováváme své děti.
Sourozenec je člověk, který nám zůstane v životě nejdéle. Přitom se o sourozeneckých vztazích příliš nemluví a nijak zvlášť se ani nerozebírají. Možná by měly. Kromě dětství se jako sourozenci dělíme i o polovinu genů. Včetně podobného vkusu nás tak může potkat i podobný osud nebo neduhy. Společně se jim můžeme úspěšně vyhnout.

Sourozenci mají tu výhodu, že celé dětství trénují různé způsoby sociálního  chování. Je  to trénink nenahraditelný a těžíme z něj celý život. Nejvýrazněji nás ale ovlivňuje vlastní sourozenecká pozice. To, zda jsme jedináčci nebo jsme se narodili jako první či druzí mělo velký vliv na to, kdo dneska jsme, koho jsme si vzali, čím se živíme nebo jak vychováváme své děti. Není zkrátka náhoda, že z prvních třiadvaceti astronautů, kteří byli poslání do vesmíru, bylo jednadvacet prvorozených nebo jedináčků.

Zákon průměru

Sourozenecké konstelace se zkoumají teprve posledních pětadvacet let, přesto už máme seriózní důkazy o tom, že prvorození mají silnější motivaci dosáhnout úspěchu než kdokoliv jiný. V životě nejčastěji vykonávají vedoucí funkce a také bývají velmi kritičtí a leckdy dost neurotičtí. Desítky studií a zákon průměru pak ukazují, že druhorození bývají do jisté míry protiklady prvorozených, z nejmladších dětí pak vyrůstají dobří obchodníci a vyjednavači.

Trenažér manželství

Americký terapeut  Kevin Leman se dlouhá léta věnuje partnerskému  poradenství. Jeho  první otázka pro každý pár, který k němu přijde, zní: „Jaké je vaše pořadí narození?“ Nejčastěji slyší: „Jsem prvorozený a ona také.“ Případně: „Jsme oba jedináčci.“ Tyto dvojice se v poradnách neocitají  náhodou, jsou něco jako třaskavá směs. Dva berani, co jdou neustále proti sobě, a tak mnoho šancí na šťastné a dlouhé manželství podle Lemana nemají. Za pravdu mu dává i výzkum tří tisíc rodin, který provedl psycholog Walter Toman. Podle něj je vztah k partnerovi lepší a trvalejší, čím více se u obou zúčastněných blíží tomu, jaké vztahy si nacvičili a používali v primární rodině.

Podle Tomanových výzkumů  jsou tedy optimální  vztahy, které odpovídají vztahům, které jsme měli vůči svým sourozencům. Nejvíce se k sobě hodí nejmladší bratr a nejstarší sestra a nejmladší sestra a nejstarší bratr. Pravdou ale také je, že manželství nepadá z nebe, manželství se buduje. Štěstí nepřijde automaticky jen proto, že si prvorozená vzala benjamínka, ale podle všeho to takhle mívají mnohem jednodušší.

V čem jsme si podobní

Nejvíce společného mají jednovaječná dvojčata, protože ta jsou geneticky úplně shodná. My ostatní máme shodnou se všemi svými pokrevními  příbuznými I. stupně, tedy se sourozenci, rodiči a svými dětmi, ‚jen‘ polovinu genů. S pokrevními příbuznými II. stupně, tedy s prarodiči, tetou, strýcem a vnoučaty nás pojí čtvrtina shodných genů, s bratrancem a sestřenicí osmina.

Kromě příbuznosti I. stupně ale záleží i na tom, jakou polovinu genů jsme zdědili. Produkt každého genu má totiž v těle jinou funkci. V případě vzhledu či osobnostního profilu se navíc jedná o vlastnosti, které nejsou ovlivněny pouze jedním genem, ale celou řadou genů, které se ještě ovlivňují navzájem. Situace je tak velmi komplikovaná i pro samotný výzkum. Ten se dnes provádí na jednovaječných dvojčatech včetně genetických dispozic pro různé choroby.

Jednovaječná dvojčata vznikají rozdělením jednoho oplozeného vajíčka a jsou tedy geneticky identická, naproti  tomu dvojvaječná  dvojčata  vznikají z oplodnění dvou různých vajíček a  sdílejí navzájem jen jednu polovinu genů (stejně jako jakýkoli sourozenecký pár).

U studií dvojčat se zjišťuje shoda a neshoda uvnitř páru dvojčat pro určitý sledovaný znak. Tak je možné odhadnout, na kolik je daný znak podmíněn geneticky a na kolik se uplatňuje vliv zevního prostředí.

„Obecně platí, že čím větší nalezneme shodu   mezi  jednovaječnými   dvojčaty ve srovnání  s dvojvaječnými,  tím více je znak podmíněn  geneticky. Z psychologických studií byla například  zjištěna značná míra dědičnosti  u temperamentu,“ vysvětluje MUDr. Monika Koudová.

Co všechno ještě dědíme

Aktuální  psychologické  výzkumy prokazují značnou míru dědičnosti i u intenzity emočního prožívání. Geny mají vliv také na to, jaký máme typ paměti, zdali se umíme koncentrovat nebo jak moc jsme otevření, tedy zda jsme spíše  extroverti či introverti. Tímto způsobem genetické dispozice ovlivňují i výběr partnera. Například u inteligence  mluvíme o selekci pozitivní – vybíráme si partnera s podobnou nebo shodnou inteligencí, naproti tomu u temperamentu jde o selekci negativní; lidé úzkostní a zranitelní si podle psychologů volí spíše někoho opačného, kdo je sebejistý a slouží jim jako zdroj stability a jistoty.

Poslední průzkumy psychických poruch ukazují, že i poruchy, o kterých se dřív myslelo, že jsou podmíněné pouze negativními vlivy vnějšího prostředí, jako jsou třeba neurózy, mají i svůj genetický základ. Pokud se na některém znaku podílejí dědičné vlohy i zevní prostředí, mluvíme o tzv. multifaktoriální dědičnosti. Tímto způsobem se dědí řada civilizačních chorob, jako je vysoký krevní tlak, cukrovka, obezita nebo právě zmíněné neurózy a další psychické choroby. Máte-li něco takového v rodině, nemusí to tedy nutně znamenat, že to vy nebo váš sourozenec dostanete. Jen to, že vám něco takového může jednou hrozit. A že při znalosti svých rizik můžete vhodnou prevencí těmto chorobám předejít nebo jim posléze lépe čelit.

Spolu  až na věky

Díky tomu, jak moc jsme si podobní, můžeme mít jako sourozenci po celý život nablízku člověka, na kterého se budeme moci ve všem spolehnout a který nás hned tak nepříjemně nezaskočí. Přemýšlí totiž podobně jako my sami. Podle psychologa Tomáše Nováka, autora knihy Sourozenecké vztahy, může být vztah mezi sourozenci opravdu tím jediným a nejsilnějším, který nám vydrží po celý život. Může se ale stejně tak stát synonymem pro lhostejnost a sourozenec  nám bude daleko  jako soused  odvedle, kterého vídáme, jen když jdeme s odpadky. A sotva se pozdravíme.

Podle pana doktora to leckdy souvisí třeba i s daty narození. Čím menší věkový rozdíl sourozence dělí, tím víc si v dětství lezou na nervy, ale o to bližší si pak bývají v dospělosti. A naopak. Je-li mezi sourozenci věkový rozdíl větší než pět let, nemusí se nikdy úplně sblížit. To všechno jsou však jen čísla, statistiky a pozorování z poraden psychologů. To, jaké vztahy v rodině  budeme  opravdu mít, záleží jen a jen nás.

Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.