Víte, jak zní zlatá rada pro každého rodiče dospívajícího potomka? Počítejte do deseti předtím, než zareagujete na jakýkoli výpad nebo požadavek z jejich úst. Ano, jsou příšerní, ale nemohou za to a prudkou reakcí se to nezlepší. Jsou vlastně oběťmi změn ve svém mozku a vy jste samozřejmě také chudáci, protože to musíte několik let snášet. Vědci vysvětlují, co přesně se v těle dospívajících děje a proč se vyplatí to přežít.

1. Jak to, že jsou tak nesnesitelní?

Za vším hledejte hormony. Před časem byla velkým hitem kniha Mozek teenagera, kterou napsala neuroložka Frances E. Jensenová. Vysvětluje v ní, jak je možné, že se z celkem milého potomka stane nesnesitelné stvoření, s nímž se občas nemůžete vystát. Jednou z hlavních příčin této změny je produkce pohlavních hormonů testosteronu, progesteronu a estrogenu – v závislosti na pohlaví. Kromě toho, že mají vliv na růst vousů či prsů, ovlivňují tu část mozku, která má na starosti emoce.

2. Proč hledají nové a nebezpečné zážitky?

Mladý mozek neumí na příliv hormonů reagovat, a proto jsou dospívající poněkud emocionálně nestabilní. A kromě toho mají sklon vyhledávat poněkud hraniční a nebezpečné situace, v nichž si testují hranice svých možností. Nejsou nerozumní, nemohou si prostě poručit.

3. Proč nechodí spát před půlnocí a pak prospí víkend?

Pokud své dítě nemůžete o víkendu dostat z postele před polednem, pogratulujte si k tomu, že pět dní v týdnu vstává do školy, včetně té na dálku. Protože je pod vlivem produkce hormonu melatoninu, který mimo jiné řídí vnitřní hodiny a rozhoduje tak o tom, kdy se nám chce spát. U dospívajících je jeho tvorba o dvě hodiny v čase posunuta ve srovnání s dospělými. Takže zatímco my v deset zíváme, teenagery to dožene až o půlnoci. Jelikož však ráno vstát musí, spánek jim chybí, a proto ho o víkendu dohánějí. Potřebují ho devět až deset hodin denně! Jak upozornila neuroložka Jensenová na webu Daily Mail, rozhodně jim dospání dopřejte, jinak je ohrožujete oslabením imunity, depresemi či obezitou.

4. Co je vede k tomu, že tak rádi experimentují?

Upřímně řečeno, i dnešní dospělí dělali v pubertě pěkné hlouposti, než dospěli. Jen to v době bez sociálních sítí nebylo většinou tak vidět, a tak i případná ostuda byla menší. Podle neuroložky Frances Jensenové je podobné chování nezbytným předpokladem k tomu, aby se dítě dokázalo odpoutat od rodičů, což je přesně to, k čemu má puberta sloužit.

Patří sem chození za školu, zveřejňování více či méně trapných selfie, opilecké excesy a tak dále. Vysvětlení zase hledejte v mozku – jejich čelní laloky ještě nejsou tak vyzrálé, aby dokázali předvídat a domýšlet následky svých činů, nedokážou proto odolat pokušení. Navíc vzrušení z rizikového chování uvolňuje dopamin, který navozuje příjemné stavy.

5. Proč neustále něco zapomínají?

Zapomenutý úkol, ztracený mobil, nesplněná prosba o to, aby doma vyklidili myčku, nebo něco podobného. Děje se to ve všech rodinách dospívajících, takže to nejspíše bude mít nějaké vědecké vysvětlení. A také že má: paměť na podobné záležitosti se vyvíjí až do nějakých dvacátých narozenin a do té doby je prostě děravá. Podobně těžké pro ně je, aby se na něco soustředili – budou vám sice tvrdit, že se zvládnou dívat na seriál a zároveň dělat úkoly, ale ve skutečnosti se nesoustředí pořádně ani na jedno.

6. Co s jejich mozkem dělají chytré telefony?

Kde jsou dospívající, tam jsou chytré mobily nebo tablety. Je jim příjemné být neustále ve spojení s ostatními, už proto, že jakmile jim přijde nová zpráva, vyplaví jim to do mozku dopamin způsobující příjemné pocity. Podobně jako když dostanou novou videohru, napijí se alkoholu, spatří rychlé auto, skvělou kabelku nebo hezkou holku či kluka.

Bohužel to však má i negativní důsledky – časté hraní her na mobilech způsobuje závislost, a navíc zhoršuje schopnost soustředění se či dovednost rozhodovat se, která by se přitom s věkem měla zlepšovat.

7. Je dobře, že v tomto věku dělají rozhodující školní zkoušky?

Je pravda, že pro dospívající je těžké se soustředit, nad učením usínají a myslí na tisíc jiných věcí, také netuší, čím by chtěli v životě být. Ale také je pravda, že už nikdy v životě nebudou věci tak snadno chápat, pamatovat si je a učit se i poměrně složité věci.