Měli jsme to tak doma vždycky, teď v korona časech se to jen zvýraznilo. Můj muž má svou pracovnu, já s počítačem sedím v kuchyni u stolu. Trochu mi to vyhovuje, protože mám víc pod kontrolou děti a taky můžu mezi dvěma odstavci uvařit oběd, což mi svého času přišlo praktické. Já to přece zvládnu.

Navíc jsem tohle rozvržení sama navrhla, protože se na rozdíl od svého muže dokážu soustředit na víc věcí najednou, kdežto on třeba s věčným vyrušováním ze strany dětí pracovat neumí. To je fakt, který podle mě nutně nemusí souviset s pohlavími, ale u nás to zrovna takhle vyšlo.

Jenže už mě to čím dál víc štve, protože to vlastně vůbec není fér. A to nejen kvůli práci, na kterou je někdy vážně těžké se soustředit. Řekněme, že co člověk vydržel ve dvaceti, o čtvrt století později už úplně nedává.

Ale je toho víc. Člověk v pracovně je vždycky chráněnější, vždyť dře pro rodinné a jiné blaho – a pak můj muž vyleze a vypráví mi, co zajímavého si přečetl tuhle a kdo co trefného napsal na Twitteru tamhle. Tuhle si nenápadně rovnou dal několik dílů oblíbeného seriálu. Zkuste to u notebooku v kuchyni, do pěti minut vás děti nachytají a uvidíte, jak si vás s chutí podají. Budete se cítit jako flákač, to vám garantuju, i když váš muž vám to ani slůvkem nevyčte.

Ty instinkty!

Nehledě na to, že když se třeba o víkendu navečer odněkud vrátíme, já se nějak přirozeně popelím kolem dětí, zatímco muž se instinktivně stahuje do své pracovny, aniž by předstíral, že tam pracuje. Ochotně vyleze, když ho poprosím, umyje nádobí nebo děti, poklidí, ale vidím, jak ho to zase dostředivou silou táhne do nory. Navíc jak sejde z očí, sejde z mysli – a často spoustu věcí obstarám rovnou sama, přece jen podvědomí ví, že je v pracovně a neměl by se moc rušit.

Kutilskou dílnu můj muž nemá, ale věřím, že to je prostor se stejnými vlastnostmi, stejně jako další muži mají tahle detašovaná místa pro rodinný život v garáži, a že když se do bytu nenarve soukromá pracovna, postačí pracovní stůl v ložnici, u kterého se dají třeba upravovat fotky a k tomu poslouchat příjemná muzika. I v ložnici se člověk může zavřít.

Vždyť já to vlastně zase tak moc nepotřebuju

U nás doma to naštěstí má nějaké vcelku rozumné řešení díky tomu, jak se naše dospělé děti stěhují z domova, takže místo na stůl, nebo dokonce pracovnu pro mě se najde celkem snadno. Sama teď musím překonat pocit, že je to zbytečné, protože to vlastně zase tak moc nepotřebuju. Celou místnost?

Celou místnost, kde bych se mohla zavřít? A chtít po ostatních, aby mě nerušili? Nebo třeba hodit na zem jógamatku a nehledat pro ni vždycky znovu místo před gaučem mezi kousky hraček? Nebo si po obědě na kanapi dát dvacet? Jo, přesně tohle potřebuju a zasloužím si to úplně stejně jako můj muž.

On sám to nijak nezpochybňuje. Vlastně to byl on, kdo s tím nápadem přišel, a rovnou by mi ten psací stůl koupil, když viděl moje váhání. Proč (si) tohle děláme?

Fenomén mužských rajónů v našich domácnostech mi trochu připomíná starý primitivní vtip – zatímco žena kmitá v kuchyni, muž sedí na toaletě, kde si čte, a nad ním se skví popisek, že WC je místem, kde muži čekají, až děti vyrostou.

Mohlo by se zdát, že pracovny, dílny a zašité pracovní stoly fungují stejně, jenže jsme to my samy, kdo se zbavujeme prostoru ve svých domovech ve prospěch všech ostatních, a pak se divíme. Od dob, kdy řecký dramatik Aischylos napsal, že místo ženy je v kuchyni a vůbec kolem domácnosti, už naštěstí uteklo dost vody.