Jak vám bylo, když jste se na několik měsíců musela ponořit do tématu domácího násilí?

Do psaní jsem šla s obrovskou energií a přesvědčením, že to bude v pohodě. Postupem času mi bylo všelijak. Při setkání s psycholožkou, která mne do této problematiky uvedla a vyprávěla mi různé kazuistiky, se mi udělalo špatně od žaludku. Byla jsem vyděšená z toho, co se v některých rodinách děje. Celé dny jsem na to myslela. Když jsem psala náročné pasáže, bylo mi úzko. Zdály se mi děsivé sny. Měla jsem pocit, že je kolem nás jenom zlo. Díky psycholožce, která byla mojí mentorkou při psaní, se mi dařilo tento tlak odbourávat. A to jsem si vyslechla pár případů, které jsou oficiální… Co teprve ty, o kterých nevíme?

Víme jen o špičce ledovce, většina se odehrává za zavřenými dveřmi…

Nikdo nezná přesná čísla, neboť domácí násilí se specificky nesleduje. Pokud dojde na trestní oznámení, vše se řeší jako týrání osoby blízké žijící ve společném obydlí. Musíme však vzít v úvahu, že ne všechna hlášená napadení jsou klasifikována jako tento trestný čin. Řada z nich se řeší jako pouhý přestupek, a to se pohybujeme pouze v oblasti těch případů, které oběti nahlásily. Pokud se zaměříme na psychické, ekonomické nebo sociální formy domácího násilí, kde k fyzickému násilí nedochází (nebo zatím nedochází), tak ty zůstávají úplně stranou.
A s tím souvisí i ten nejpalčivější problém, že okem neviditelné formy domácího násilí – ačkoli devastují psychiku oběti, zbavují ji svobody a tak dále – jsou prakticky nepostižitelné.


Knihu jste napsala ještě před prvním lockdownem. A odborníci se shodují, že uzavření se doma je voda na mlýn násilníkům, obětí zřejmě přibylo nebo aspoň více a častěji trpěly.

Knihu jsem psala v létě 2019. Celý minulý rok byl pro mne velmi produktivní a ani ve snu by mne nenapadlo, že téma této knihy začne být aktuální právě vlivem lockdownu. Oběti byly v karanténě pod neustálou kontrolou, nemohly vzít jen tak mobil do ruky a vyhledat pomoc. Například poradna proFem, se kterou jsem při psaní knihy spolupracovala, měla po uvolnění lockdownu zcela naplněnou kapacitu. To vypovídá o všem. Během karantény byly s oběťmi, které se mohly alespoň na chvíli ocitnout bez násilného partnera, v kontaktu online.

Byla jste během práce v kontaktu přímo s oběťmi domácího násilí?

S žádnou z nich jsem při psaní knihy v kontaktu nebyla. Měla jsem to v plánu a měla jsem dokonce i možnost setkat se s některou z nich, ale odmítla jsem. Bála jsem se, že se třeba nevhodně zeptám na něco, co může v oběti vyvolat retraumatizaci. Stejně tak bych neviděla přínos v tom, zeptat se agresora na otázku, proč bije svoji ženu. Podle mě by otázku ani nepochopil. Agresoři ženám tvrdí, že jsou klidní lidé a že je to jen ona, která ho dovede natolik vytočit, a že vůbec nejsou sami sebou, když ji udeří. To je absurdní. Raději jsem zvolila zodpovědný přístup a veškeré informace jsem získávala od odborníků. Kniha je zatím jen pár dní venku a je otázka, jestli na ni některá z obětí nebo bývalých obětí domácího násilí zareaguje přímo tak, že mi napíše. Je to dost možné. Myslím, že kniha bude hodně dlouho rezonovat i v lidech, kteří si tímto neprošli. Určitě jim to otevře oči.

Co vás na daném tématu překvapilo?

Nemile mne překvapila nepochopitelná dynamika partnerského násilí a plíživost, s jakou se ve vztazích zabydluje. Zarazila mne neskutečná bezmoc, která tyto případy provází. Oběť může být při jednání s úřady i druhotně poškozená. Deptaly mne případy, kdy žena byla desítky let pod naprostou kontrolou násilného partnera, zažívala jak fyzické, tak psychické násilí, snažila se z toho vymanit a pachatel ji deptal a obviňoval i při soudních dohrách. Ještě než jsem knihu začala psát, měla jsem o domácím násilí svoji představu. Čím více jsem se do tématu nořila, čím více jsem studovala, zjistila jsem, že je mnoho typů domácího násilí, nejenom psychické a fyzické, ale i sociální, ekonomické a to, že existuje i sexuální násilí, jsem vytěsnila. Vadí mi, že pořád existuje spousta mýtů.

Jaké máte na mysli?

Třeba věty typu: „Je s ním, protože ji baví, že ji bije. Vyhledává to.“ Nebo: „Když je málo sexu, tak jí to vadí, a když zase moc, tak taky.“ A často si lidé myslí, že se toto vyskytuje u lidí, kteří jsou sociálně slabší, a podle toho komentují články na netu. Jakákoli bagatelizace tohoto tématu mne velmi rozčiluje, protože obětem jde postupem času nejenom o psychické zdraví, ale i o život.

Teď máme druhý lockdown, situaci náročnou pro všechny, tím spíš pro ženy ohrožené domácím násilím. Čeho si mají všímat? Na co si dávat pozor?

Je složité vzkázat ženám něco obecného. Protože mnoho žen ještě netuší nebo vůbec netuší, že už obětí je. Většinou ženu trápí to, že je s ní partner nespokojen, stále jí něco vyčítá, je z toho nešťastná, trpí pocity viny, přemýšlí o tom, jak být lepší. S tímto pocitem nejčastěji ženy přicházejí do poraden. Chtějí přijít na to, co by mohly udělat, aby byl partner spokojenější. Teprve při sezeních se začne problém odkrývat.
Pokud je žena partnerem neustále vydírána, často slýchá, že pokud neudělá, co on chce, připraví ji o děti nebo si najme někoho, kdo ji zneškodní, případně ji znemožní v práci. Pokud ji zahání do kouta a atmosféra nepřetržité kontroly je všudypřítomná, dochází na ponižování a omezování, tak to v pořádku není.
Stejně tak není v pořádku, když takový násilný partner ve „světlých“ chvilkách oběti bedlivě naslouchá. Ta má pocit, že je jejich vztah založen na velké důvěře, ale pachatel jen získává podrobné informace, které v oběti vyvolají falešný pocit, že mají mnoho společného. Postupem času nad ní získává absolutní kontrolu.



Pod pokličku násilí
Tereza Schillerová: Bumerang (No Limits, 2020), 360 stran
Román Bumerang velmi otevřeně popisuje různé formy násilí ve vztazích. A násilí, to nejsou jen facky nebo nadávky. Čím bližší vztah k někomu máte, tím pravděpodobněji se vám může stát, že neuhlídáte tu pomyslnou hranici, přes kterou by už neměl jet vlak. Násilník si postupně získává vaši důvěru (důvěru oběti), podlehnete falešné iluzi, že máte mnoho společného…, a cesta ven ze začarovaného kruhu je najednou velmi těžká. Natolik, že se vám každá snaha o rozumnou dohodu několikrát vrátí jako bumerang.
Autorka ve svém novém románu na příbězích tří žen zachycuje, jak se chovají násilníci, jak se chovají lidé, kteří zachraňují ostatní (a přitom by měli začít u sebe), jak se chovají lidé, kteří neustále „brečí“, mají tendenci konat dobro, a přitom parazitují na ostatních.
Je to kniha, která má schopnost otevírat oči a uvědomit si, že jsou věci, před kterými nikdy neutečete, a ať už jsou dobré, či zlé, mohou se vám vrátit jako bumerang.