Jak se v těchto dnech doma nehádat

Vanda Gabrielová - Lektorka školy improvizace
V našem rozhovoru se Vandy Gabrielové, lektorky Školy improvizace, ptáme na partnerské konflikty, na jejich specifika a na to, jak zvládat ponorkovou nemoc. 

Konflikt můžeme mít s rodiči, kolegy, s paní na poště, vyniká ale v něčem mezi nimi podle tebe rozpor partnerský? 

S čím bližším člověkem řešíme konflikt, tím více pozornosti a péče bychom měli věnovat jeho náplni. Nejedná se nám v tu chvíli jen o získání toho, co chceme, ale záleží nám také na vztahu a na tom, kam se bude vyvíjet. Vztahové konflikty doprovází často silné emoce, a o to těžší je z bludného kruhu konfliktu vyjít. Dále to komplikuje fakt, že čím máme větší pocit ztráty, a to v tomto případě třeba ztráty partnera, tím hůř nalézají obě strany řešení. Pocit ztráty nás jako by paralizuje v našich postojích. Na druhé straně, vztah máme vybudovaný na společných věcech, cílech a zážitcích, a když je dokážeme vidět i přes konflikt, pomohou nám najít řešení do budoucna. Například máme rozpor v tématu výchovy dcery, ale pokud si nasdílíme, že oba své dítě milujeme a chceme pro něj to nejlepší, dokážeme porozumět i různým úhlům pohledu a cestám, jak se toho oba snažíme dosáhnout.

Zrádné v dlouhodobějším partnerském vztahu může být, že sázíme na to, že se známe. Vznik konfliktů má vždycky nějakou příčinu, mnohdy jsou to neúplné informace, nenasdílená očekávání a domněnky. Ověřování si u partnera či partnerky vlastní představy pomáhá konfliktům předcházet. Pro někoho může znamenat dárek k narozeninám potvrzení, že je milován, a někdo si pro jistotu žádné narozeniny nepíše, protože slavit se může přece každý den.

Představuju si, že ve vztahu se životním partnerem, kterého známe velmi dobře a který je nám ze všech lidí kolem nejblíž, hrají roli nejen emoce a city, ale i jiné nástroje, kterými se dá v hádce útočit.

Partnerské neshody lehce přejdou do osobní roviny. Jakmile jedna strana cítí ohrožení vlastní integrity, má tendenci se bránit útokem a celý konflikt se prohlubuje. Většinou se tak stane, že hádka se dostane úplně mimo téma konfliktu. Například když se hádáme o tom, kdo kolik utrácí, ale původní téma bylo o potřebě blízkosti a intimity. Ve chvíli, kdy chce jedna strana vyhrát, například utlouct argumenty toho druhého, je to cesta, jak konflikt prohloubit. Pokud se rozhodnu, že chci náš problém vyřešit, vyžaduje to ode mne zahození zbraní a nabídnutí kooperace. Čekat, že to udělá druhý, když já v ruce držím válečnou sekyru, je pouze přehození zodpovědnosti na druhého a vzdání se vlastní svobody.

V dnešní době koronavirové se navíc do partnerského vztahu může vloudit ponorka. Přiznám se, že bych sama potřebovala tip, jak s pocitem ponorky pracovat?

Citový vztah jde ruku v ruce s tím, jak jsme naučení konflikty řešit. Mnohdy jdeme podobnou cestou, jakou konflikty řešilo naše okolí, ve kterém jsme vyrůstali. V běžném životě jsme mohli doposud spory tak trochu odsouvat na druhou kolej, celý den jsme mohli být v práci, dělat koníčky, střídat se ve hlídání dětí. Když jsme nyní ve společném teritoriu celý den, konflikty se objevují. Pokud se neřeší, vzniká frustrace a emoce, které mnozí lidé dusí v sobě. 

V dnešních dnech tomu nenapomáhá zajetý každodenní stereotyp. Může být nápomocné takový stereotyp narušit. Někdy stačí malé drobnosti, jako dát si snídani do postele, naplánovat si týden s dětmi při společné procházce, vytvořit si s partnerem společné album vzpomínek, vyhlásit doma soutěž, kdy jeden den budete spolu komunikovat jen formou otázek a podobně.

Jsou tedy konflikty vlastně přirozenou součástí partnerského vztahu? 

Ano a vnímat je jako zdroj ke změně může být první krok, jak je začít řešit. Začít zvědomovat, jak rozumíme sdělením od druhého partnera a jak on/ona slyší, co říkáme my. Mám ráda teorii od psychologa Friedemanna Schulze von Thuna, která ukazuje, jak každá věta, kterou řekneme, obsahuje v sobě najednou čtyři informace. Nese v sobě věcnou rovinu, dále informaci o nás samotných, čeho tím chceme dosáhnout, a o našem vztahu s druhým člověkem. Pak záleží na partnerovi, kterou z těch informací slyší víc. Sedím-li s partnerem v autě, čekáme na semaforech a on řekne: „Je zelená,“ mohu rozumět, že si všiml, že máme zelenou, nebo také ve vztahu k nám, že jeho záměr byla kritika, že jsem se ještě nerozjela. Slyším-li to druhé a dostanu-li vztek, pomáhá u partnera buď ověřit, jak to myslel, nebo nasdílet vlastními slovy (parafrázovat) to, jak jsme jeho sdělení rozuměli. Pokud věta byla myšlena jinak, většinou druhý přispěchá s vysvětlením nebo přeformulováním. Vyhneme se tak dušení emoce v sobě a třeba zkažené náladě na společném výletě.

Jaké základní rady bys čtenářům poskytla pro zvládnutí náročné partnerské neshody?

Slova jsou silnou zbraní a čím více se lidé znají, tím je pro ně snazší druhého zasáhnout. Tahle cesta nevede k řešení. Můžeme však začít vědomě pracovat na slovníku a vyhýbat se takzvaným komunikačním chybám. To pomůže se vyjadřovat tak, že partner dostane prostor porozumět našim potřebám a my více jí/jemu. Když se dostaneme do této fáze, může pomoci společně udělat brainstorming, který má také svá pravidla, nad řešeními, které by nás na začátku vůbec nenapadla. A nejedná se o žádný kompromis, ale o nápad, ze kterého máme radost oba dva.

Co jsou to vlastně komunikační chyby? 

Nikdy, vždycky, pořád… To jsou zabijáci naslouchání. „Ty nikdy nedáš nabít baterky do foťáku.“ Když tuhle větu čtete, co se ve vás odehrává? Další chybou je například bagatelizování pocitů druhého („Ale to nic není.“) nebo hodnocení („Ty jsi lenoch.“).

Máš nějaké další tipy pro komunikaci mezi partnery?

Doporučuji společná pravidla, která nám pomohou zjednodušit život a třeba předcházet sporům. U nás doma máme nastavené pravidlo k nevyžádaným radám. Každý z nás je zvyklý dělat věci určitým způsobem a nepotřebujeme je měnit, když nám vyhovují. S mým přítelem máme povoleno dát jednu dobrou a jednu blbou radu týdně. Resetuje se to vždy v neděli. Dá-li mi partner radu, kterou jsem nechtěla, mohu ji označit jako dobrou, protože je třeba opravdu docela inspirativní, anebo v ní nevidím žádný smysl. Od té doby si už musí dát pozor, aby s další takovou radou do konce týdne nepřišel. Vlastně se okolo toho vytvořil takový náš společný humor. A předchází výbušným reakcím z jedné nebo druhé strany. 

Poradíš čtenářům, co dělat, když se partnerský nebo jakýkoli jiný konflikt dostane do fáze destrukce? Je z ní ještě cesta zpět? 

Když jsou lidé zranění a topí se v emocích, je v takové fázi těžké vyhrabat všechno bláto. V této fázi většinou už nehledají řešení. Pokud však oba cítí, že jim na druhém pořád ještě záleží, že má smysl dát energii do hledání společné cesty, mohou jim pomoci třetí strany. Například profesionální mediátor se jim stane takovým překladatelem a zároveň ochráncem, aby si dál neubližovali. Není to však o jednom setkání, chce to čas a dát důvěru celému procesu. Mně osobně tahle cesta zachránila podnikání a vztah s mým kolegou. Jednou z cest, jež může přinést úlevu, je i dohoda, že se nedohodneme. A je to úplně legitimní domluva. Tady záleží však na kontextu celého sporu. 

Jakou obecně roli hraje v konfliktu usmiřování – má i to nějaké úrovně, případně pravidla, jak postupovat? 

Pokud tím myslíš usmiřování jako celý proces řešení konfliktu, mohu nabídnout pohled z mediace. V první fázi se jedná o porozumění tomu, jak strany situaci vidí. To je fáze, kde vyplouvají emoce a pocity. Pomáhá, když se partneři zorientují, co je jádrem konfliktu. Ve druhé fázi se jedná o naslouchání a tedy porozumění si, co která strana říká. Oba zkusí pojmenovat, co mají společného, v čem se potkávají. Ve třetí fázi je to hledání možných řešení ke vzájemnému prospěchu. Brainstorming, házení nápadů bez jakéhokoli hodnocení, může být skvělá technika v této fázi. Všechny nápady si partneři zapisují a až následně si stanoví kritéria řešení. Poslední fází je dohoda, což může to domluvení jasných pravidel nebo nastavení nějaké změny. Po takové práci, kde proběhla otevřená komunikace, si oba zaslouží odpočinek. My doporučujeme klientům, aby si ten den udělali radost, relaxovali. 

Je úplně přirozené, že i když si strany na začátku vyříkaly, co cítí, emoce se do procesu vrací znovu. Je třeba si první fází projít víckrát, dokud se ten zakalený rybník nevyčistí. Čím hlubší konflikt, tím víc času a energie potřebuje.

Vybavíš si ty sama nějakou situaci, v níž ses držela nebo naopak nedržela nějakých pravidel a z níž ses hodně poučila? 

Několik let jsem zažívala vyhrocené konflikty s tátou. Byly to neustále opakující se situace, kdy jsme se rozcházeli v postojích a hodnotách. Náš vztah se přetavil v boj a už se nezlepšil. Křičeli jsme na sebe, chytali se za slova a nadávali si. Až zpětně vnímám, že hrát tuhle hru nebyla cesta ven, byla to jen turbulence. Možná proto je mi dnes to téma tak blízké.

Myslíš, že je pro tebe jako lektorku improvizace snazší zvládat současná omezení běžného života? Že díky tomu, co víš, můžeš situací proplouvat zlehka? 

Improvizační dovednosti nás připravují reagovat na neustálé změny a vidět nové příležitosti, kde druzí vidí problémy. Takže myslím, že jo. Když jsme museli pozastavit programy a projekty Školy improvizace odpadávaly jak třešně v červenci, pustili jsme se s kolegou do věcí, které nás baví. Učili jsme se streamovat a vést rozhovory, předělávat web, teď jsme vypustili do světa karetní improvizační hru Epigames. S přítelem jsme místo naplánované cesty do zahraničí začali stavět saunu. Také mi v tom chaosu pomáhají malé rituály. Každé ráno začínám procházkou se psem, vyhradím si čas na partnera, pořádám malé hry a distanční setkávání s klienty, kde otevíráme témata, co nás trápí. Protože k rovnováze patří všechny emoce, nejen radosti, ale také se nebát projevit strach a smutek. 

Pro ty, kteří už cítí značnou frustraci, a to jak v partnerském životě, tak v jakýchkoli jiných jeho oblastech, měla bys nějaký instantní tip, co udělat, aby se cítili okamžitě lépe?

Emoce a frustrace jsou signály, kterým když nasloucháme, mohou odejít. První krok je sdílení s někým, komu důvěřujeme. Když máme aktivního posluchače, můžeme se vypovídat a přijít na to, co bychom potřebovali jinak a co nás nabíjí, jaké máme potřeby. Pak můžeme vymyslet, jak si to zařídit i v době omezení. Pro naplnění potřeby existuje vždycky více řešení. Potřebou může být fyzický kontakt, nezávislost, soucítění, podpora, respekt, uznání, harmonie. Můžeme dopředu našeho posluchače požádat, aby jen poslouchal a potom svými slovy zopakoval, co slyšel. Můžeme ho požádat, aby nedával rady, protože my si jen potřebujeme uspořádat myšlenky.


Vandiny tipy na knihy pro inspiraci

Marshall Rosenberg: Nenásilná komunikace
Friedemann Schulz von Thun: Jak spolu komunikujeme
Alex Faikney Osborn: Brainstorming (EN)

Škola improvizace

Díky dlouholetým zkušenostem s aplikovanou improvizací vytváří Škola improvizace vzdělávací, inspirativní a rozvojové programy jak pro veřejnost, tak pro firemní klienty v oblastech osobnostního rozvoje, veřejného vystupování, managementu a inovací. „Základním kamenem je pro nás bezpečný prostor, kde se mohou účastníci svobodně projevit. Mohou reagovat autenticky a mít se rádi, i když udělají chybu. Mohou najít sílu hlasu, věřit své kreativitě a schopnostem. Stmelit se v týmu a naučit se spolupracovat také s lidmi, kteří mají jiné potřeby a nastavení než oni sami,“ říká lektorka Vanda Gabrielová.

Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.