Při prožívaném stresu se aktivuje vývojově starší část mozku, takzvaný ‚emoční‘ mozek, a částečně se vypne mozek ‚myslící‘. Pokud stimul trvá příliš dlouho nebo je moc silný, nervový systém se už nevrátí do normálu, ale zůstává v pohotovosti. Emoční část mozku, která se aktivuje při stresu, začne fungovat jako přecitlivělý alarm – má tendenci i na další události v životě reagovat nepřiměřeně. Dříve normální věci tak náhle vzbuzují strach a úzkost. Poplach se spíná i na neškodnou poznámku, člověk zažívá paniku v přeplněném dopravním prostředku, přetížení a vyčerpání z běžných situací.

Vývojově mladší část mozku, ta racionální, která umí plánovat, analyzovat a dívat se do budoucnosti, usměrňuje činnost alarmu. Funguje jako jakýsi ředitel. Abychom se ve svém životě cítili dobře, je třeba dosáhnout rovnováhy mezi ředitelem a alarmem. Trauma nebo silný stres nejenže zavaří alarm, který pak reaguje na sebemenší podnět, ale ředitel se dostává do oslabené pozice a selhává. To znamená, že není schopen dostatečně korigovat činnost alarmu, aby se nespouštěl i v situacích, které nejsou nijak ohrožující. Člověk pak v každodenním životě trpí chronickými obavami.

Když tělo řekne DOST

Tělo a mysl čile komunikují. Je-li mysl podrážděná, bezprostředně to ovlivní stav vnitřností i napětí ve svalech. Při nejničivějších emocích máme pocit, že nám pukne srdce, svírá se nám žaludek a tíha na hrudi je nesnesitelná. Emoce se mění až ve fyzickou bolest. Vliv na orgány může být někdy fatální, tím spíš, pokud situaci nevěnujeme pozornost. Výsledkem pak bývají autoimunitní onemocnění, jako jsou například fibromyalgie (chronické napětí a bolesti v těle), únavový syndrom nebo rakovina. Nezřídka dochází k sebepoškozování nebo nástupu anorexie, kdy člověk nahradí nezvladatelné emoce něčím jasněji definovatelným, co má pod kontrolou a co odvede pozornost od vnitřní bolesti a chaosu. V jiném případě je formou úniku alkohol, prášky nebo extrémní sport.

V reakci na silný a dlouhodobý stres nastupuje mechanická obrana. Alarm přecitlivěle reaguje na vše kolem nás, jenže život ve stálé úzkosti a obavách je přece nepřijatelný. V ten moment se začne postupně deaktivovat část mozku přenášející pocity a emoce až do bodu, kdy je jedinec emočně umrtvený, citově oploštěný. Odpojujeme se sami od sebe, abychom přežili. Problém je, že emoce tvoří základ našeho sebeuvědomění, vnímání toho, kým jsme.

V ‚odpojeném módu‘ běžné každodenní události ztrácejí význam. Mizí schopnost plně prožívat přítomnou realitu, radosti i starosti všedního života nebo schopnost soustředit se na dané úkoly. Ve snaze vypnout děsivé počitky v těle, kterými se emoce projevují, se lidé zbavují schopnosti žít. Mysl, která má být používána k odhalení faktů, se podílí na jejich zatajování. Lžeme sami sobě.

Najednou nejsme schopní například prožívat narozeninovou oslavu svých děti nebo smrt blízké osoby. A málokdy jsme si vědomi příčiny takového odcizení od sebe i od světa. Mnoho dětí ani dospělých neumí popsat, co cítí. Nedokážou určit, co jejich tělesné počitky znamenají. Nejsou ve spojení sami se sebou ani se svými potřebami. Například velká část pacientů s anorexií či bulimií má problém popsat, co cítí. Lidé zažívají pocity nudy a prázdnoty, jako by ani nežili. A nelze se uzdravit bez toho, aniž by člověk věděl, co cítí, a vrátil se zpět sám k sobě. Zvrátit to můžete dvěma způsoby: přes práci s emocemi nebo skrze tělo.

Zpátky do života

V návratu k vlastním emocím pomáhá meditace všímavosti a jóga. Všímavost se týká tělesných pocitů. Klienti se za pomoci terapeuta učí vnímat, co cítí v těle. Napětí, horko, chlad, sevřený žaludek nebo tíha na hrudi… Tělesným počitkům postupně přiřazují emoce. Traumatizovaný člověk žije v neustálém strachu a napětí, připraven na ohrožení. Tělo je v tenzi, což je obranný postoj, lékem je uvolnění, které je ale možné jen tehdy, pokud si pocity v těle uvědomíme. Sevření hrudi může například znamenat strach, bolest břicha u někoho signalizuje úzkost a stres. Člověk se tak postupně spojuje sám se sebou a učí mysl, aby se napojila zpět na emoce, které byly v důsledku traumatu potlačené. To mu umožní se sebou opět navázat vztah a tím pádem se vrací zpět do vztahů s ostatními lidmi i se světem. Ze světa přežívajících do života živých.

Druhou možností je postupovat od těla, přepsat paměť vegetativního nervového systému. Dobře funguje dech. Dlouhé a klidné výdechy aktivují parasympatikus, zpomalí se tak srdeční tepová frekvence i tlak a tělo (i mysl!) se celkově uvolní.

Zásadní je pocit sounáležitosti. Pocit, že nás lidi okolo slyší, vnímají, myslí na nás. Aby se fyziologie těla zklidnila, je zapotřebí zakusit pocit bezpečí. Například objetí od osoby, které důvěřujeme. Existují vyhýbavé osobnosti, které jsou příliš plaché na to, aby nacházely útěchu u ostatních. Jim mohou pomoci třeba domácí mazlíčci.

Zdroj:

mgazín Kondice 8/2022