Jak jsem se stala lektorkou

Když jsem se na lektorský kurz přihlásila, cvičila jsem jógu sedm let. Chodila jsem na lekce a specializované workshopy, ale chyběl mi základ. Tak jsem se přihlásila do kurzu s akreditací MŠMT. Čekala jsem přehled ásan, spoustu anatomie, analýzu individualit, tipy na sestavy a další, převážně technické věci. A samozřejmě historicko-filozofický background. Jenže kurz byl vedený tak, že filozofie převládala. A jak jsem nad tématy začala přemýšlet, došlo mi, že dvě stě hodin rozhodně nestačí k tomu, abych byla dobrou lektorkou. Že zkouškou to nekončí, ale začíná. Že jóga není jen cvičení, ale životní cesta. V tu dobu už jsem měla navíc za sebou extra kurz anatomie, proškolila jsem se na pilates, abych pohybu rozuměla víc, doma se mi hromadily materiály a knížky. Začala jsem učit i proto, abych měla důvod a motivaci studovat jógu dál, praxí a předáváním znalostí jsem si to poznání upevňovala. Postupně jsem zjišťovala, jaké mají lidi limity a omezení, a dohledávala jsem, jak si s tím poradit. Fungovalo to, lekce přibývaly, ale já byla víc a víc vyčerpaná. Zeptala jsem se na to několika lektorek, které jsou pro mě vzorem. A zjistila jsem, že to není nic neobvyklého. ZPÁTKY K SOBĚ Stíháš s tím vším vlastní praxi? To byla zásadní otázka. Nestíhám. Ale na lekce chodím, potřebuju přeci inspiraci, aby ty moje hodiny nebyly pořád stejné, abych se dozvěděla další věci, protože je toho tolik – spousta možností, názorů, přístupů. Lítala jsem z lekce do lekce, ze školení do školení, a pak se divila, že jsem nemocná. Svoji energii jsem rozdávala na svých hodinách a neměla jsem ji kde brát. Když jsem šla sama na jógu, snažila jsem pamatovat si, co a kdy se v lekci cvičilo, a pozorností jsem nebyla ani trochu u sebe. Jaruška Doyle, jedna z mých ,guru‘, mi pak poradila nenavštěvovat další otevřené lekce a zvolit místo nich individuální sezení. Domluvily jsme se, že k ní přijdu jednou za měsíc. Napoprvé jsem se dozvěděla, že moje tělo vůbec nechce cvičit. Což byla pravda, byla jsem ,ucvičená‘ a unavená. Zanedbala jsem dechové techniky a meditaci, které k józe neodmyslitelně patří, a cvičením jsem si jen unavovala tělo. Při lekci jsem navíc samozřejmě mluvila, a nedýchala tedy tak důkladně, jak bych měla, ásanu jsem předvedla na jednu stranu a na druhou už ne, protože jsem šla opravit klientky. To by všechno bylo v pořádku, kdybych to pak napravila vlastní praxí. Stačilo by deset minut denně na jógové podložce, být sama se sebou a pro sebe. Někdy dýchat, jindy cvičit, občas nedělat vůbec nic. Jenže na to mi nezbýval čas. A tak jsem učení ostatních zredukovala na dvě lekce týdně a začala se víc věnovat sama sobě. Od Jarušky jsem dostala sedmiminutovou meditaci a ten nejjemnější pozdrav slunci pro ženy. Začala jsem denně praktikovat jógu bez čaturang a silových pozic, zpomalila jsem. Zklidnila se mi mysl a sama jsem pochopila, že kromě meditace potřebuju hlavně dýchat. To mi vydrželo několik týdnů. Pak jsem zjistila, že už se mi zase cvičit chce. Tak jsem začala znovu chodit na skupinové lekce k těm ,svým‘ lektorkám. Už jsem se nesnažila odnést si ,know how‘, ale prožít lekci, na kterou jsem přišla kvůli józe a kvůli sobě, ne pro ostatní. Zpomalila jsem i ve studování. Tady totiž také platí, že míň je vlastně víc. Nepotřebuju absolvovat deset workshopů za rok a mít doma hromadu popsaných papírů, do kterých se nebudu mít čas podívat. Stačí tři, když se k materiálům dostanu a přenesu je do vlastní praxe a pak i ke svým klientkám. Zbavila jsem se paniky, že budou všechny lekce stejné. V každé je něco stejného a něco jiného, nového nebo zapomenutého. Knihovnu mám plnou publikací o józe, ale přestala jsem skákat z jedné do druhé, v klidu čtu už měsíc jednu a tu samou. Vlastní praxe do mých lekcí přináší víc než celovíkendový workshop. Na svém těle i duši zkouším, co je dobré a co ne. Procházím jednotlivé pozice, varianty a pozoruju, jak tělo reaguje. A pak se totéž snažím přenést na své klienty. Vést je k tomu, aby byli zodpovědní za svoje tělo. Na chyby nebo individuální problémy je samozřejmě upozorním. Ale na správné nastavení má někdy vliv i malý kousek, který zvenku nepoznám – o centimetr hlubší záklon, než by se v aktuální chvíli hodil, může zablokovat páteř. Jógu teď praktikuju u moře, na horách, kdekoli venku, doma před prací nebo po ní, přesně tak, jak jsem si na začátku plánovala. K tomu chodím sama na lekce a pořád něco studuju. Znalosti průběžně předávám a občas se mi stane, že narazím na názory, které se rozcházejí. Pak holt zkouším sama na sobě, co mi vyhovuje. Občas něco pokazím a někde se zablokuju, a pak už vím, jaké chybě se vyhnout a jak vést ostatní. Snažím se nezapomínat na dech, bandhy, meditaci. A postupně se vracím k té filozofii, které bylo v původním kurzu nejvíc, protože to je studium na celý život. Autorka: Lucie ŠmoldasováVystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, po roce ve školství změnila obor. Pracuje jako produkční a externí redaktorka. Díky józe se však k učení přeci jen částečně vrátila. Otevřené lekce vede ve studiu Bugifit a Yoga Shala.

Jak jsem se stala lektorkou

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky

Jak jsem se stala lektorkou

Odebírejte newsletter Kondice

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky