Osobně jsem si vyzkoušela obojí – práci v čistě ženském týmu i pozici jediné ženy v kanceláři. Mezi muži to v mnoha ohledech bylo jednodušší, protože nebylo nutné kolem nich opatrně našlapovat, když neměli den. Jenže dost možná šlo i o to, že se mi kolegové snažili vždy pomoct, poradit, usnadnit práci. Kdysi jsem pracovala jako brigádnice v kopírovacím salónu. Mít službu s muži znamenalo, že se něco přiučím a komplikovanější úkoly si vezme někdo zkušenější. Dámské osazenstvo se na mě dívalo jako na neschopnou vysokoškolačku, která se musí snažit a přijít si na věci sama. Nejsem si jistá, jestli muže nemotivovala spíš ješitnost, každopádně v jejich společnosti jsem se mohla rychle a snadno učit, zatímco mezi holkami jsem se o svou pozici musela prát.

Na prahu třicítky jsem si zkusila i práci v čistě ženském kolektivu. Přišla jsem už jako „zkušená odbornice“ a stala jsem se okamžitě součástí týmu. Ano, byly dny, kdy to v kanceláři vřelo, přiletěla nepříjemná poznámka nebo ublížený pohled po zcela nevinné poznámce, ale jinak jsem se do práce těšila, protože holky mi na rozdíl od kluků v předchozí práci (ano, i po vysoké jsem si vyzkoušela být jedinou ženou ve firmě) rozuměly a neházely všechno za hlavu se slovy: „Moc to řešíš!“ I během poměrně krátkého působení se z jedné kolegyně stala skutečná kamarádka. V téměř čistě ženském kolektivu se pohybuji i teď a jsem za to ráda. Vždycky se najde někdo, kdo vás vyslechne a dobře poradí. Kdo vás inspiruje. Kdo vám pochválí rudou rtěnku, ačkoliv váš vlastní muž vám při odchodu z domu řekne, že vypadáte jako prostitutka.

Ovšem ne každý ženský kolektiv je fajn, jak potvrzuje i iniciátorka osvětových programů a kampaní zaměřených na rovné příležitosti žen a mužů Lilia Khoustnoutdinova. Důvodem jejích aktivit je přetrvávající nerovnoprávnost pohlaví v naší společnosti i genderové předsudky, které ženským kolektivům vůbec neprospívají: poměr žen ve vysoce výdělečných profesích, na manažerských postech, pay gap i tvrdá kritika vůči ženám, které jsou více vidět, zatímco muži podobné pozornosti unikají. „Černobílý pohled v tom smyslu, že pouze muži jsou těmi, kdo ženy omezuje a potlačuje, je velmi omezený. Realita je komplexnější a často to bývávají naopak ženy, které bohužel na jiné ženy útočí, podráží jim nohy a vráží kudly do zad. To ale samozřejmě neznamená, že to tak musí být, nebo že je to přirozené. V pozici nerovných příležitostí jsou ženy často vychovávané s určitým předpokladem nutnosti konkurence, který ale vůbec nemusí být pravdivý. Právě proto je podle mě nesmírně důležité bavit se o tom, jak můžeme stavět vztahy na úplně jiných základech tak, aby byly podporující a mohly bychom z nich všechny profitovat,“ přemýšlí Lilia.

Rodina i hormony

Svůj postoj k ženám si často neseme z rodiny. Ovlivňuje nás nejen to, jak se ženy v nejbližším okolí chovají k jiným ženám, ale i to, co si o svých matkách, tetách či babičkách myslíme. „Poslouchala jsem svou babičku, jak se pohoršuje nad tím, že je sestřenice příliš tlustá a její matka – snacha – příliš hubená. Najednou mě napadlo, proč si to my ženy vlastně děláme. Proč se pořád musíme kritizovat?“ přemýšlí jednačtyřicetiletá Irena. Uvědomila si to až ve chvíli, kdy po rodičovské dovolené nastoupila jako učitelka do téměř čistě ženského kolektivu. „Začala jsem si všímat, jak umíme být zlé. Kolegyni se hroutil život a ostatní si za jejími zády notovaly, že si za to může sama. Nedlouho na to se jedna z těch, co měly patent na rozum, rozváděla, a to se zas mluvilo o ní bez ní. Byla jsem nováček, nepatřila jsem do party, ale o všem jsem věděla a bylo mi to nesmírně nepříjemné, protože jsem nemohla vědět, co koluje o mně,“ vzpomíná. Podepsalo se to na jejím pracovním výkonu i obecné pohodě. Bála se totiž dělat věci po svém, aby hned nesklidila kritiku. Netroufala si ani s kolegyněmi osobněji mluvit, protože by se to snadno mohlo obrátit proti ní. Postupem času se obrnila a našla si ve sborovně podobné povahy, ale pořád nechápe, proč je jejich kolektiv tak nesnášenlivý.

Mimochodem v knize Moc krásy - Pomáhá krása a atraktivita k životnímu úspěchu? se píše, že touhu žen vynikat nad ostatními ovlivňuje i fáze jejich menstruačního cyklu. Zejména v době ovulace mají tendenci činit se atraktivnějšími a převyšovat své družky dokonce i v případě, kdy v okolí není žádný muž, o kterého by soupeřily. Jde pravděpodobně o „volání přírody“: žena může být oplodněna pouze velmi krátkou část cyklu, je proto potřeba nepromarnit žádnou šanci. Právě proto se dnes v seberozvojových knihách pro ženy cykličnost zmiňuje jako jeden z klíčů ke spokojenému fungování i v rámci kolektivů. Pokud si ženy uvědomují, že jsou v určité fázi měsíce soutěživější nebo například vzteklejší, snáze se ovládají.

Ženám navíc v současné společnosti chybí přirozený prostor pro sdílení s širším okruhem žen. V mnoha rodinách se stále razí teorie, že by vše mělo zůstávat v rodině a kamarádkám se nedá věřit. Ženy jsou pak opatrné až křečovité a drží si od sebe odstup. Proč odhalovat svoje slabá místa? Raději zaútočit. „Když jsem otěhotněla, bylo pro mě všechno nové. Mohla jsem se ale ptát jen opravdu dobrých kamarádek, protože jinak jsem si hned vyslechla, že ze všeho dělám vědu a moc se řeším. Přitom jsem právě od kamarádek věděla, že rozhodně nejsem jediná, koho zaskočily různé radosti těhotenství, od výtoku až po zácpu. To samé pak kolem porodu. Nejvíc mě zaskočilo, když jsem potratila, a najednou se kolem mě začaly vynořovat příběhy žen, které si prošly tím samým, ale nikdy o tom nemluvily. Přitom to sdílení zkušeností pro mě bylo vážně léčivé,“ svěřuje se pětatřicetiletá Iva.

Místo hádek rituály?

Jednou z cest jak ženskou vzájemnost posílit, je posílení ženskosti jako takové. Tedy normalizace života žen, jejich těla i prožívání. Lilia Khoustnoutdinova stojí mimo jiné za školeními pro ceremonialistky, jejichž úkolem je vést rituály spojené s důležitými životními událostmi, třeba těmi spojenými s vývojem ženy: první menstruace i menopauza, předsvatební, předporodní či poporodní rituál, ale i obřady spojené s potratem nebo rozvodem. Jejich vedlejším účinkem je i posílení úzké podpory namísto soupeření o to, která je lepší. Rituály by podle Liliy mohly přispět i k normalizaci některých zcela přirozených stránek ženství, jakými jsou všechny věci spojené s naší plodností, za které se dnes pořád ještě stydíme – jeden příklad za všechny: menstruace. Detabuizace takových témat ženy podporuje ve sdílení informací a osobních zkušeností a k větší míře pochopení pro druhé i pro sebe.

„Chtěla bych vypíchnout i takzvanou dvojitou směnu, neboli double burden. Ženy na sebe kladou vysoké nároky a i společnost na ně pohlíží tak, že by měly pracovat, jako by neměly děti, a starat se o děti, jako by nepracovaly. Tudíž vlastně de facto vykonávat současně dva plné pracovní úvazky. Dlouhodobě toto nelze dělat, aniž by se žena nevyčerpala a třeba i nezačalo chátrat její zdraví. Takže myslím si, že v tomto směru je zcela zásadní větší laskavost k sobě samé, snaha o dosažení větší životní rovnováhy a zmírnění tlaku na enormní výkon,“ upozorňuje na závěr Lilia. Mohlo by pak ubýt i věčného poměřování, kdo je lepší matka, hospodyně či údernice.

Ženské kolektivy mohou být peklem, ale mají i sílu léčit. Nemůžeme sice nikoho donutit, aby se změnil, ale můžeme každá začít sama u sebe. Snížit nároky na sebe sama i druhé. Nesoudit, ale nabídnout rameno, o které se může jiná žena opřít nebo se na něm vyplakat. Jít za tím, co vás láká a naplňuje, ale zároveň pomáhat ostatním ženám dostat se tam, kam potřebují. A především neříkat, že ženské jsou slepice, aniž byste mezi ně vůbec kdy vyrazila. Odměnou vám může být i lepší životní úroveň. Podle studie profesora Briana Uzziho z Northwestern University jsou ženy, které mají více přítelkyň, kariérně úspěšnější, a čím více kamarádek mají i jejich kamarádky, tím spíš to daleko dotáhnou. Proč? Sdílení zkušeností s komplikovanými situacemi. Jiná studie pod vedením Laury Cousin Kleinové z Penn State University zase ukázala, že oxytocin, typicky ženský hormon lásky a sounáležitosti, pomáhá ženám lépe zvládat stres a vyplavuje se například ve společnosti přítelkyň. Jinými slovy se ukázalo, že u žen neplatí, že na stres reagují pouze útěkem nebo útokem, ale jejich oblíbenou strategií je i „buďme kamarádky“. Podle Kleinové je to nejspíš i jeden z důvodů, proč ženy žijí déle než muži, protože oxytocin v těle podporuje také hojivé procesy a zklidňuje rozbouřené nervy. Být s jinými ženami na jedné vlně se jednoznačně vyplácí.

Zdroje:

  • autorský text
  • Climbing the corporate ladder: Women need a female inner circle, men benefit from networking with everyone, study finds
  • To Land Top Jobs, Women Need Different Types of Networks than Men
  • Biobehavioral Responses to Stress in Females:Tend-and-Befriend, Not Fight-or-Flight