Hněv, zlost a vztek jsou mnoha psychology označovány za jedny ze základních emocí. Většinová společnost je často odsuzuje jako něco negativního a nepatřičného, něco, co se nesmí ventilovat. Projev zlosti bývá ve společnosti vnímán jako důsledek špatné výchovy. Ve skutečnosti je pro nás zlost přirozená a životně důležitá emoce. Z pohledu psychologie je hněv vrozenou reakcí na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle a brání rozvíjení jednání. Psychologové také dělí tuto emoci dle stupně intenzity na: rozzlobenost neboli zlobu (nejslabší), pak hněv, zlost, vztek a zuřivost coby nejsilnější.

Zdroj: Youtube

Z pohledu celostního přístupu k člověku jsou zlost a vztek emoce patřící okruhu jater. V normální míře jsou hnacím motorem, který brání životní strnulosti a nutí nás k činům. Nadbytek těchto emocí však plodí vnitřní napětí a nenávist namířenou proti okolí, ale často i proti sobě. Zlost je pro organismus intenzivním stresorem.

Znamená to tedy, že bychom se mu měli vyhýbat? Ne tak docela. Jak zmiňuje lékař Jan Vojáček ve svých přednáškách i v knize Umění být zdráv, poměr stresu v našem životě by neměl přesáhnout úroveň 28 %. Pokud tedy zachováme poměr 28/72 ve prospěch harmonických prožitků, ze kterých čerpáme energii, negativní emoční prožitek ani další stresory nás neskolí. Naopak, jsou pro nás impulzem k rozvoji. Avšak důležité je si uvědomit, že do stresu se započítává i vnitřní stres způsobený potlačenými emocemi, které navenek nikdy neprojevíme, ale přesto v našem nitru vřou.

KDYŽ VZTEK NIČÍ

Ve chvíli, kdy hněv, zlost či vztek potlačujeme, obrátíme je proti sobě či proti svému okolí, mohou být velmi destruktivní. Ale pokud hněv či zlost otevřeně prožíváme, často narážíme na společenské dogma, že hodné holky nebo hodní kluci se přece nevztekají! A tak svůj vnitřní silný prožitek raději potlačíme a děláme, jako by neexistoval. Jenomže pokud jako hodné holky či hodní kluci pod tíhou celospolečenského mylného paradigmatu potlačíme sebe sama včetně akutně bublající emoce, nebo si ji dokonce vyčítáme, máme zaděláno na závažný zdravotní problém. Z oblasti psychosomatiky a dalších oborů celostní medicíny víme, že vnitřní konflikt vytváří výživnou půdu pro závažné zdravotní problémy, rakovinu nevyjímaje. Přichází plíživě, v řádu let, a to právě tehdy, pokud k sobě nejsme dostatečně laskaví.

Někdy můžeme zlost směřovat proti sobě a stát se tak svým tyranským vnitřním kritikem či sabotérem. V takových případech se může ničivá energie projevovat sebedestruktivním jednáním či sebevražednými myšlenkami. Tato energie ovšem může být i méně nápadná a vést nás k podrývání vlastního úspěchu, prožitku štěstí a radosti.

Pokud vztek obrátíme proti svému okolí, stávají se z nás vzteklouni a cholerici. Neškodíme na první pohled sobě, ale svůj vztek obracíme v nenávist (i když dočasnou) bytostí ve svém okolí. Sobě škodíme nepřímo v důsledcích svých nekorigovaných záchvatů. Takto v zápalu zlosti hřešíme slovem, které dokáže velmi zranit a zanechává hluboké jizvy na duši. Po slovních útocích přichází na řadu často i fyzický ventil vzteku, který může být rovněž velmi destruktivní.

KDYŽ SE BOUŘE BLÍŽÍ

Proto je důležité naučit se vědomě pracovat se vztekem a zlostí. Rozpoznat je a především si své emoce přiznat. Teprve pak budeme schopni je správně zpracovat. Začněte tím, že se naučíte blížící se bouři ve svém nitru včas rozpoznat. Zde je velmi užitečná schopnost pozorovat sami sebe a svou vnitřní reakci na vnější podnět si plně uvědomovat. Emocím dává rozměr naše tělesnost. Všímáme si počitků na úrovni těla. Dostavuje se stresová odpověď organismu na stresovou reakci. Jak ji vnímáme ve svém těle? Vyměšování stresových hormonů jako adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu se projevuje stoupající energií v celém těle nebo v nějaké části, napětím ve svalech, tlukotem srdce, horkostí… Časem a s rostoucí praxí se můžeme naučit vypozorovat také své vlastní myšlenky a myšlenkové vzorce, které bývají spouštěčem zlostného řádění v nitru. Také můžeme s určitým odstupem pozorovat právě probíhající emoce a odhalit, že se za zlostí skrývá ještě něco jiného, například frustrace, zklamání, smutek… Díky tomuto sebepozorování dokážeme blížící se silnou emoční bouři včas zaregistrovat a najít pro své negativní pocity nejvhodnější ventil.

PŘIZNAT SI VZTEK

Jakmile se zlost a vztek dostaví, je vhodné zhluboka dýchat. Dechem se napětí začíná uvolňovat a současně získáváme cenný čas pro svou vědomou reakci. Přiznejme sami sobě, co prožíváme uvnitř. Pokud je třeba komunikovat s okolím, je dobré svůj osobní prožitek okomentovat nahlas, aniž bychom kohokoli obviňovali. Za své emoce musíme převzít plnou zodpovědnost. Stačí říct něco ve smyslu: „Cítím se teď velmi naštvaná/ý a potřebuji, abyste mě chvíli nechali na pokoji.“

VYPOŤTE TO

Nejspolehlivější cestou, jak se vzteku a zlosti zbavit, je pohyb. Stresové hormony je třeba doslova vypotit. Proto se dostavují ta dinosauří, avšak nešikovná nutkání něco rozbít anebo někoho udeřit… Při zapojení fyzické činnosti těla během reakce ‚útěk či útok‘ se stresové hormony odbourávají a člověk se skutečně osvobozuje od účinků nahromaděných emocí, tlaku a stresu.

Pro akutní řešení nahromaděných emocí volte běh, rychlou chůzi ve stylu nordic walking, dřepy, kliky, tanec anebo třeba posilovnu. Někdo má rád klidnější a pomalejší cvičení – pilates, jógu, taiči… Ty fungují jako osvědčená prevence jakýchkoli záchvatů, protože nás učí právě bytí v přítomnosti s všímavostí nastavenou dovnitř i ven. Záleží, co je vašim potřebám nejbližší a co máte lidově řečeno po ruce. Pokud to situace dovoluje, je vhodné zapojit do emoční ventilace i hlas. Zpěv může být naprosto úžasnou formou, jak se negativních pocitů zbavit.

MEDITACE JAKO LÉK

Pokud toužíme sami sebe lépe poznat, chceme se naučit vědomě zpracovávat své emoce a jsme ochotni této práci věnovat své úsilí a čas, meditace může být spolehlivým partnerem na naší cestě za kultivovanějším a přesto velmi autentickým já.

V tomto směru velmi dobře funguje přístup zvaný mindfulness. Jde o trénovanou všímavost založenou na praxi buddhistických meditací, kterou si vypůjčila západní věda v 70. letech minulého století. V čase meditace dochází k propojování jednotlivých center mozku. Nová nervová propojení vznikají mezi mozkovým kmenem, zodpovědným především za reakce našeho těla, limbickým systémem, zodpovědným za naše emoce a vztahy, kortexem – mozkovou kůrou, zpracovávající především naše empirické zkušenosti, a částí mozku s názvem prefrontální kortex, zodpovědným za soustředění, chápání, rozhodování, vzpomínání a za morální i sociální uvažování. Díky tomuto procesu propojování nad sebou získáváme lepší sebekontrolu, umíme se lépe rozhodovat, jsme emočně stabilnější i bystřejší.

Jon Kabat-Zinn, průkopník techniky mindfulness a autor programu pro snižování stresu pomocí všímavosti (MBSR neboli Mindfulness-Based Stress Reduction) učí využívat techniky mindfulness na klinikách a v zájmových skupinách po celém světě. Tento přístup svými vlastními slovy nazývá participativní medicínou. Všímavým přístupem k životu, tedy nejen tím, že se učíme včas rozpoznávat a posléze korigovat ventil stresové zátěže (včetně nahromaděných emočních prožitků), se podle něj naučíte vyhroceným situacím s lehkostí předcházet.

Blahodárné účinky meditace zdůrazňuje i americký lékař Joe Dispenza, autor knihy Vy jste placebo. Výsledky svých studií potvrzuje na snímcích mozku pořízených magnetickou rezonancí a jsou jednoznačné. Již po první meditaci dochází k výraznému zklidnění mysli, a tedy i těla, k nástupu hojivých procesů a k návratu k vnitřní rovnováze. Meditace působí jako zázračná pilulka přinášející klid.

Můžeme po ní sáhnout po duševně a mentálně náročném dni. Pokud si však od své mentální praxe slibujeme skutečný posun v oblasti sebereflexe a seberegulace, je třeba meditovat každý den nebo alespoň pětkrát v týdnu po dobu 15–30 minut. Po zhruba třech týdnech můžeme pozorovat první dlouhodobě udržitelné výsledky v oblasti odstupu a nadhledu, sílícího vnitřního klidu a schopnosti nenechat se vtáhnout do nekontrolovatelného výbuchu zlosti či jiné silné emoce.

NÁSTROJ SEBEPOZNÁNÍ

Vztek může být velkým životním učitelem. Díky vědomému prožitku zlosti, při kterém se člověk snaží na jednu stranu nezaujatě pozorovat a na stranu druhou ho konstruktivně prožívat tak, aby nezničil jeho samého ani jeho okolí, můžete odkrývat stále nové a nové závoje vedoucí k sebepoznání. Je ale třeba přistupovat při tom k sobě s laskavostí a emoční prožitek s převahou zlosti si nevyčítat.

Díky tomu budete zároveň chápavější, tolerantnější a laskavější k silným emočním projevům vzteku u svých dětí a dalších lidí ve vaší blízkosti. Je to však běh na dlouhou trať a vyžaduje spoustu vědomé pozornosti, všímavosti, sebereflexe, nadhledu a především vůli na sobě pracovat.

Zdroje: