Narodíme se a postupně si osvojujeme představy o životě. Od začátku si vtiskujeme představu, co je vlastně „normální“. A normy se napříč rodinami velmi liší. Prarodiče a rodiče dávají dětem za vzor, jak se chovat k ostatním, jak se chovat ve společenských situacích a jak budovat zdravé vztahy. A stejně jako dědictví si i některé z těchto vzorů zaslouží, aby byly opatrovány a předávány dál. Jiné? Ne tak docela.
Mnoho lidí doufá, že jakmile odejdou z domova, nechají své rodinné problémy a problémy z dětství za sebou. Mnozí však zjišťují, že podobné problémy, stejně jako podobné pocity a vztahové vzorce, zažívají ještě dlouho poté, co rodinné prostředí opustili.
Hádky i mlčení jako generační schémata
V ideálním případě děti vyrůstají v rodinném prostředí, které jim pomáhá cítit se hodnotně a užitečně. Naučí se, že jejich pocity a potřeby jsou důležité a že je lze vyjádřit. Rodiny však mohou selhávat v uspokojování mnoha citových a tělesných potřeb svých dětí. Kromě toho mohou způsoby komunikace v rodinách značně omezovat vyjadřování pocitů a potřeb dítěte. Děti vyrůstající v takových rodinách si pravděpodobně vytvoří nízké sebevědomí a budou mít pocit, že jejich potřeby nejsou důležité nebo že by je snad ostatní neměli brát vážně. V důsledku toho mohou v dospělosti navazovat neuspokojivé vztahy.
Web Moje Psychologie uvádí několik schémat, které se předávají z generace na generaci.
Představte si rodinu, kde rodiče často řeší konflikty hlasitými hádkami, křikem a vzájemným obviňováním. Děti, které jsou svědky těchto scén, velmi pravděpodobně začnou takový způsob považovat za normální a v dospělosti ho mohou přenést do svých vztahů. Často jsou pak lidé překvapeni, že druzí řeší konflikty jinak, klidně a s respektem k druhé straně.
V některých rodinách je běžné konflikty přecházet mlčením. Možná proto, že sami rodiče nevědí, jak o problémech mluvit, možná se bojí svých emocí a možná to má úplně jiný důvod. Za pár let jejich děti vyrostou a pravděpodobně začnou používat stejné strategie. Nebo se jim chování rodičů příčí natolik, že se vůči němu radikálně vymezí. Vlastně se pořád chovají stejně, jen s opačným znaménkem.
Extrémním příkladem je násilí ve vztahu. Pokud jsou děti svědky domácího násilí mezi rodiči, můžou se naučit, že takto se řeší problémy ve vztahu. Dojde k úplnému posunutí hranic a vnímání toho, co je akceptovatelné. Důsledkem může být, že se toto dítko v dospělosti stane agresorem – nebo naopak obětí. A i když by možná chtělo řešit konflikty jinak, alespoň zpočátku neví jak. Nikdy to od nikoho nemohlo odkoukat.
3 způsoby, jak reagovat na dysfunkční rodinné vzorce
Někdy děti zdědí destruktivní, nezdravé a toxické vzorce interakce. Když tyto děti vyrostou v dospělé, musí si položit otázku: Co s tím mám dělat? Jak se mám posunout dál? Mají tři možnosti.
1. Opakovat vzorec
Jednou z možností, jak reagovat na destruktivní rodinný vzorec, je jednoduše pokračovat v naučeném chování i v dospělosti. Dítě se může stát opakovatelem. Z dítěte, které vyrůstalo v rodině, kde na sebe běžně křičeli, vyroste dospělý, který v blízkých vztazích nadále používá výbušný hněv. Pokud člověk vyrůstá v rodině, kde se o ničem nemluví a vše se zamete pod koberec se v dospělostí nejen neotvírá ostatním, ale ani sobě. Má naučené potlačování emocí a já sám pro sebe velkou neznámou, hůře pak rozumí i ostatním lidem.
Opakování se může zdát jako snadná cesta. Nevyžaduje žádné sebeuvědomění, žádné zkoumání a žádnou práci. Člověk prostě pokračuje v tom, co dělal vždycky. Tato cesta však také udržuje bolest, kterou vždy přinášela.
2. Odmítnutí vzoru
Dalším způsobem, jak reagovat na destruktivní rodinný vzorec, je přejít na druhou stranu spektra chování. Dítě se může stát odmítačem. Dítě, které vyrostlo v domácnosti, kde se křičelo, se za každou cenu vyhýbá konfliktům, uzavírá se do sebe nebo se vyhýbá přátelům, členům rodiny a partnerům.
Vzorní odmítači se snaží. Vidí, že jim chování jejich rodiny působí bolest, a snaží se používat uvážlivou, zralou reakci. Odmítač však zjistí, že tato metoda jednoduše vytváří nové destruktivní cykly. Jeho vyhýbání se konfliktům znamená, že se nikdy nenaučí diskutovat o obtížných tématech a zvládat hněv zdravějším způsobem.
3. Integrujte vzor a vytvořte něco nového
Existuje však ještě třetí způsob, jak reagovat na destruktivní rodinné vzorce. Třetí cestou je integrace. Dítě, které vyrůstalo v rodině, kde se křičelo nebo docházelo i k násilí, se musí v dospělosti naučit, jak jeho hněv funguje ve vztazích a kontroluje ho. Neodmítá ho, ale učí se ho vyjádřit zdravým způsobem.
Naopak člověk nedávající najevo emoce, protože v rodině je zakořeněný vzorec, že negativní emoce se neprojevují ani se o nich nemluví, se učí otevřeněji komunikovat a dovolí si cítit i to nepříjemné jako přirozenou součást sebe sama. Učí, že jeho hodnota nepadá ani nestoupá s tím, pokud se zrovna cítí naštvaně nebo smutně. A to všechno je možné sdílet a nedržet to v sobě.
Integrace je zdaleka nejtěžší cestou. Je to pomalá a náročná práce. Uznává minulou destrukci, ctí její dopad a vytyčuje jinou cestu vpřed. Je však také nejvíce osvobozující. Vytváří skutečný posun vpřed a zároveň přerušuje generační cykly.
Sám sobě terapeutem
Tyto kroky jsou náročné a vyžadují pomoc terapeuta. Pokud se do toho chcete pustit sami, můžete se zaměřit na tyto velmi časté oblasti:
Reakce na stres. Jak se chováte, když se cítíte pod tlakem nebo ve stresu? Jsou zde určité vzorce, které se opakují? Uzavřete se, jste agresivní, nebo se naopak snažíte vyhovět druhým na úkor svých vlastních potřeb?
Komunikace. Jakým způsobem vyjadřujete své myšlenky a pocity? Používáte určité fráze nebo tón projevu, které mají původ ve vašem dětství? Jak reagujete na kritiku nebo konflikt?
Vztahy. Jaké role obvykle zaujímáte ve vztazích? Jste vždy pečovatel, oběť, rebel nebo něco jiného? Tyto role mohou pocházet z rodinných dynamik, které jste zažili jako dítě. A nerozpadají se vám třeba vztahy vždy ve stejné fázi ze stejných důvodů?
Emoční reakce. Jaké emoce je pro vás nejtěžší zvládnout? I to může ukazovat na vzorce, které jste si osvojili jako způsob, jak se vypořádat s nepříjemnými situacemi.
Prokrastinace a vyhýbání se. Existují některé úkoly nebo situace, kterým se vyhýbáte nebo je odkládáte?
Až se příště budete s partnerem hádat, několik dnů mlčet, házet talíři nebo zraňovat slovem, zkuste se sami sebe upřímně zeptat, jestli toto chování spěje k tomu, aby vám ve společném vztahu bylo dobře. Možná budete překvapeni, když upřímně nahlédnete pod povrch a zjistíte, jaké skutečné motivy toto chování ženou. A možná neodhalíte příčiny a „jen“ si připustíte pocit, že je něco špatně, že tohle není to, co chcete, a že musíte něco změnit, i když zatím nevíte co. Nestačí jen vzorec rozpoznat a zničit, je potřeba ho nahradit chováním, které je žádoucí a bude nám dávat smysl.
Při provádění změn mějte na paměti následující skutečnosti: Přestaňte se snažit být dokonalí. Kromě toho se nesnažte, aby vaše rodina byla dokonalá. Uvědomte si, že nemáte kontrolu nad životy ostatních lidí. Nemáte moc přimět ostatní, aby se změnili.
Určete si, co byste chtěli, aby se stalo. Uvědomte si, že když se přestanete chovat tak, jak jste byli zvyklí, byť jen na krátkou dobu, může to vyvolat nepříznivé reakce ze strany rodiny nebo přátel. Předvídejte, jaké reakce to budou (např. slzy, křik, jiné zastrašující reakce), a rozhodněte se, jak budete reagovat.
Nenechte se odradit, pokud zjistíte, že sklouzáváte zpět ke starým vzorcům chování. Změny mohou být pomalé a postupné, nicméně jak budete pokračovat v nácviku nového a zdravějšího chování, začnou se stávat součástí vašeho každodenního života.
