Premium obsah

"Dopady výprasku jsou dalekosáhlé," říká lektorka emoční inteligence

"Dopady výprasku jsou dalekosáhlé," říká lektorka emoční inteligence
Doba se mění a rovněž tak i trestání dětí. Domácí vězení, které nás dohánělo k záchvatům pláče, dnes mládež potěší více než zvýšené kapesné. Bude více času na virtualitu, hurá! Jen ten výprask pořád bolí tak nějak stejně. Své o tom ví lektorka emoční inteligence dětí, kurzů pro rodiče a batolata a spoluautorka knihy "S láskou i rozumem aneb využijte emoční inteligenci ve výchově" Ivana Procházková.

Používání výprasku (definovaného jako úder rukou nebo nějakým předmětem na holý zadek) ve výchově může mít podle  odborníků negativní vliv na vývoj mozku, souvisí se vznikem úzkostí, horším zvládáním stresu. Existují dokonce názory, že lidé fyzicky trestaní v dětství se dožívají nižšího věku a častěji onkologicky onemocní. Je to pro vás překvapivé?

 

Nemohu říct, že překvapivé. Prakticky jakékoli trauma, ať psychické nebo fyzické, má jasný dopad na naše zdraví a nutno říct, že negativní. Ono fyzické trestání často souvisí i s dalšími faktory jako je vzdělanost rodičů, sociální vrstva... Ale rozhodně není žádné bití něco, co by přidávalo dětem na sebevědomí a budovalo pevné pouto mezi dítětem a rodičem, to vůbec ne. Navíc je to metoda, která není zas až tak funkční, jak se často lidé domnívají a bohužel její dopady jsou dalekosáhle. A pokud toto potvrzují studie, tím lépe, kdyby to mělo pomoci rodičům rozhodnout se, jakou výchovnou cestou půjdou. Stejně tak ponižující jako lepanec na holý zadek může být také facka na holou tvář. Jakákoli rána do obličeje je velmi intimním zasažením do naší soukromé zóny, ať jsme děti nebo dospělí.

 

Jak to překonat?

Základem je uvědomění si, že něco nějak mám. Zpravidla si to uvědomíme, když nám v životě nějaká taková smyčka začne dělat problémy a to už poněkolikáté. Uvědomění si, tedy vědomé projití si toho, že něco nějak cítím, protože… je základem práce na sobě. Někdy si myslíme, byť mylně, že je třeba si vším projít sám a takové „maličkosti“ z dětství si přece sám napravit. Ne vždy je to tak snadné. Určitě je dobrá volba nechat se procesem provést kvalitním terapeutem, koučem nebo jiným odborníkem, ve kterého máme důvěru. Zbytek už sami udělat můžeme.

Celosvětově se dnes hovoří o tom, že k fyzickým trestům inklinují lidé z chudších a méně vzdělaných vrstev. Často jsou vlastní i rodičům, kteří jsou sami v životě nespokojení a frustrace si vybíjejí právě na dětech. Platí, že tímto způsobem pravděpodobně vychovávají děti, které na tom jednou budou podobně?

Ano. To, jak jsme vychovávaní, v čem vyrůstáme, má jednoznačný vliv i na náš budoucí výchovný styl, pokud na sobě vědomě nepracujeme. Jsou to takové vzorce, které se nám zapisují do mozku v době, kdy je prostě tak přijímáme, nijak nad nimi nepřemýšlíme, bereme je tak, jak jsou a jsou tudíž zakomponovány do našeho nejhlubšího „já“. Do části mozku, který se aktivuje ve chvíli emočně náročných situací, kdy je rozum jaksi vypnutý a reagujeme na základě nějakých instinktů nebo právě naučených vzorců, které nám kdysi třeba už dobře posloužily. Vidíme na různých rodinách například alkoholiků, že mnohdy děti jdou stejnou cestou, protože se prostě nenaučily, jak jinak řešit problémy. A přestože jako děti alkohol nesnášely a odpuzovalo je i chování maminky, která pila, a říkaly, že nikdy pít nebudou, může to být první, po čem sáhnou. Když je ale takový člověk vhodně doprovázený od dětství, umí si uvědomit jiné hodnoty, dojít uvědomění systému, který v rodině funguje a pak může začít řešit věci jiným způsobem. Někdy se stane, že když se dítěte hodně dotýká právě třeba bití od rodičů, půjdou naprosto opačným extrémem jemného a laskavého zacházení. Žádný extrém ale nebývá nejlepším řešením.

Že rodiči ujede ruka, když má vztek na dítě, se ale stane i v „lepších“ rodinách. Jak zvládat vztek na dítě jinak?

Ono většinou v těchto situacích nejde tak o vztek na dítě, ale spíš o to, jak se cítí rodič sám, jaký měl den, jak umí zvládat které situace. Většinou rodič vybouchne, když je unavený, když už neví, co by mohlo pomoct, když ho naštvalo před tím už něco jiného… Je potřeba pracovat s tím vším. Stěžejní je pochopení svých vlastních vzorců, jak fungujeme. A pokud se nám některý nelíbí, pak vědomá práce s tím. Pochopení, proč něco děláme a jestli je to funkční. Mám zkušenost, že pokud je něco nefunkční a já si to uvědomím, slábne moje potřeba to opakovat. Když pochopíme, jak fyzický trest funguje, tzn. že má sice rychlý dopad, ale dítě pak poslouchá jen díky strachu z rodiče, a vlastně pozitivně moc ničemu trest nepomůže, můžeme ztratit chuť to příště dělat. Když si uvědomíme, jakou bariéru toto pak staví do vztahu mezi mě a dítě, pak to žádný milující rodič takto přeci nechce. V získání trpělivosti nám pomáhá i pochopení dětských emocí. Když pochopíme, proč cítí některé věci dítě tímto způsobem, že mu třeba mozek ani nedovoluje v daném věku něco dělat jinak, vyvolá to v nás spíše pochopení než vztek a zase jsme o krůček blíže našemu vědomému chování, které má k bití daleko. Jednoduše jde hlavně o práci sám na sobě a většinou v dlouhodobém horizontu.

Uvědomit si, že mohu ovládnout někoho slabšího a donutit ho, aby udělal, co chci já, nevyžaduje žádnou velkou mentální vyspělost. Je tohle hlavní důvod, proč rodiče bijí děti? Že je to jednoduchá, rychlá metoda, jak okamžitě vyřešit situaci bez toho, aby přemýšleli, co bude dál?

Ano, určitě jeden z hlavních důvodů je to, že se bití jeví jako efektivní rychlá metoda, jak změnit nebo zamezit určitému chování dítěte. Nejedná se ale o přirozený následek nějakého činu, proto nemá dlouhodobější pozitivní dopady na chování dítěte jako takového. Někdy se rodiče uchylují k plácnutí ve chvíli, kdy už mají pocit, že všechno ostatní už zkusili, že už nic jiného nefunguje. A toto opravdu v první chvíli zafunguje. Musím si tedy jako rodič ale položit otázku – chci vést dítě k tomu, aby nedělalo určité věci, protože rozumí, že je nemá dělat nebo že je nebude dělat ze strachu z výprasku? Ano, cesta pochopení dítětem trvá déle, ale je to jediná možná cesta jak vychovat zodpovědného člověka schopného ovládat své činy. Výprask může fungovat do určitého věku, ale možná také z domu víte, že je určitý věk, kdy dítě trochu přeroste rodiče a pak už nic neuděláte, protože s vámi dítě mluvit nebude. Přes tu velkou zeď, kterou každý fyzický trest staví, už to nepůjde.

V podobně negativních souvislostech se hovoří i o trestání psychickém ve smyslu vyhrožování a ponižování. Jaký mohou mít vliv na vývoj osobnosti věty typu „nejsi nic“, „živím tě, tak budeš dělat to, co ti řeknu“, „tvůj názor mě nezajímá“ atd.?

Trestání psychické mívá často mnohem horší dopady než fyzické. Vše fyzické relativně rychle odezní a zůstane jen vzpomínka, tělo přestane bolet. Mnoho dětí ví, že po něčem nastane výprask, ale i tak se rozhodne něco udělat, protože ví, že trest rychle přetrpí. Psychické týrání ve smyslu „nemám tě rád“, „běž pryč a vrať se, až se uklidníš“, „takovou holku tady nechci“ je pro naší sebehodnotu, pro smýšlení o sobě samém, pro lásku k sobě samému větší ranou. Když nám někdo, koho milujeme bezmezně na celém světě nejvíc, pro koho děláme vědomě či nevědomě všechno tak, abychom se mu zalíbili, dokáže říct, že nejsme hodni jeho lásky a ještě za sebou zavře dveře, s tím se těžko vyrovnáváme. Přemýšlíme potom o tom, jestli opravdu jsme hodni lásky. Čím jsme vlastně mladší, tím méně o tom přemýšlíme, ale bereme to jako prostý fakt. Uděláme si vzorec - nejsem dost dobrý, nejsem hoden lásky, dělám to mámě jen těžší… a s tím poté až do dospělosti a někdy i do smrti žijeme.

 

(Zdroj: Ivana Procházková, Parenting for Brain)

Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.