Nová inscenace Nespoutaní: Když tanec sděluje příběhy a probouzí v lidech emoce

V repertoáru pražského divadla BRAVO! jsou Nespoutaní k vidění od dubna. Losers Cirque Company si pro diváky připravili tanečně akrobatickou koláž plnou nových triků o překonávání strachu, prolamování bariér a hledání vnitřní svobody. Slov v této hodinové taneční show uslyšíte minimum, zato hudby si užijete až až, stejně jako estetického zážitku, protože co si budeme povídat, těla mladých, vysportovaných akrobatů a akrobatek člověk nevidí každý den. 

Jednou z vystupujících je i akrobatka Ester Josefina Vandasová, která se původně chtěla stát kaskadérkou, ale ve 12 letech ji naprosto pohltil nový cirkus. „Věděla jsem, že tohle chci jednou dělat. A tak skrz Cirk La Putyku a všechny možné kurzy, které byly v Praze dostupné, jsem si vyšlapávala svoji cestičku. Až jsem se v patnácti ocitla na konkurzu Losers Company, kde to nějakým záhadným způsobem klaplo! K mému dosavadnímu zaměření na závěsnou akrobacii se tak ještě otevřel svět skupinové akrobacie,“ pochvaluje si svoji práci s nadšením.

Když se trénuje až na dřeň

Zajímalo mě, jak náročné je nacvičování inscenace, kde se vkuse tančí, skáče do výšky, dělají se salta na stoličce z lidských rukou?

„Náročné je to velmi. Musím říct, že s tímto projektem jsem objevila zcela novou dimenzi vyčerpání a únavy, v jaké je možné ještě fungovat. Občas jsem byla tak moc unavená, že jsem nemohla usnout. S kolegy jsme na tři měsíce skrouhli z většiny svůj život jen na zkoušení a ty nejnutnější záležitosti. Taková nadcházející maturita či přijímačky na vysoké školy se pro mě staly oproti zkoušení Nespoutaných jen nepatrnými překážkami,“ říká mladá akrobatka a já musím obdivně pokyvovat hlavou. Představení jsem viděla na jeho premiéře a když vám řeknu, že po jeho skončení proběhlo desetiminutové standing ovation, nebudu přehánět.

Mezi akrobaty je důležitý pocit důvěry

Z některých prvků (třeba když Ester stála na ramenou kolegy a skákala z nich do rukou dalších kolegů) mi šel doslova mráz po zádech. V hlavě se mi honily myšlenky, jaktože nemají akrobaté strach, že spadnou a přivodí si úraz?

„Strach samozřejmě mám a myslím, že je v rámci bezpečnosti i potřeba. Jen je dobré oprostit se od něj během zkoušení, ponechat ho v tělocvičně a na jeviště jít už s čistým štítem. Což funguje takovým postupným “otupováním” - triky opakujeme a opakujeme do té doby, než strach nahradí pocit jistoty a každý z nás ví, co přesně má dělat. Nejdůležitější roli zde ale hraje budování důvěry v našem týmu. I kdyby se něco pokazilo, jsem si vědoma toho, že mám kolem sebe lidi,kteří vědí, jak zareagovat,“ vysvětluje mi umělkyně.

Zdroj: Pavel Hejný

Musím přiznat, že představení Nespoutaní ve mně vyvolalo spoustu otazníků a je třeba zdůraznit, že jde o velmi abstraktní dílo. Co inspirovalo autora Petra Horníčka k tématu, kterým je hledání vnitřní svobody?

„V první řadě je to životní změna, kterou člověk prochází od svého narození do dospělosti a následně smrti. Člověk postupem času zjistí, že za život na sebe nalepil určité vrstvy, slupky, zkušenosti a ty ho ovlivňují, svazují nebo mu dokonce brání v určitých věcech. Když se za sebe ohlédne, zjistí, že v mládí byl mnohem volnější a přemýšlel úplně jinak. Kladli jsme si otázky, co všechno nás během života svazuje a ovlivňuje vnitřní svobodu. Jsme loutky nebo loutkovodiči? Necháme se ovládat nebo sami někoho ovládáme?Jaký to má vliv na nás a naše okolí?“

Režisér, ktetý je zároveň i scénograf a akrobat popisuje, že jeho cílem bylo udělat pohybovou inscenaci, která bude plynout od začátku do konce a zanechá v divácích určité pocity jako: Tohle znám, to jsem zažil, takhle jsem se cítil. Každá jeho nová inscenace je prý proces, kterým autor prochází společně s umělci.

Realizace tanečního a pohybového představení přitom trvá přibližně jeden rok. „U některých triků je potřeba dlouhý čas, aby byl prvek vždy proveden perfektně a bezpečně. Poslední fáze zkoušení trvala 2,5 měsíce, kdy akrobaté tvrdě trénovali 7 hodin denně 6 dní v týdnu. A to má většina přes den práci nebo školu,“ vysvětluje Petr Horníček. Co pro něj osobně znamená tanec?

„Je to forma vyjádření, kterou se snaží performer sdělit informaci, pocity, příběh, emoce nebo cokoliv jiného divákovi. A je tu s námi od úplného začátku.“

Zdroje:

• Autorský článek
• Pražské divadlo BRAVO!