Tohle jsou fáze syndromu vyhoření. Ta prvotní je nenápadná
Vysoce postavení manažeři a kvalifikovaní pracovníci mají často tendenci ignorovat fakt, že pracují až příliš. Je-li pracovní nasazení neúměrné naší psychické kapacitě, hrozí pak, že nás potká tzv. syndrom vyhoření.
Před dvěma lety, při velkém pracovním vytížení, jsem jedno pondělí ráno nedokázala vstát z postele. Prostě to nešlo. Tehdy jako obchodní zástupce jsem denně brala desítky telefonátů a řešila neméně problémů. Když mi zazvonil ráno mobil, chtěla jsem hovor vzít, místo toho jsem ale dostala panický záchvat. Telefon zvonil znovu a přišla další ataka. Navštívila jsem tedy psychiatra, který mi oznámil, že je čas dát výpověď. Nechápala jsem, co tím myslí? ,,Jestli nechcete přijít k závažnějším psychickým a fyzickým problémům, je čas skoncovat s vaší prací. Právě jste totiž vyhořela."
Jak poznám, že mám dost?
Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu, nejčastěji vznikajícím z přepracování. Charakterizuje ho neschopnost organismu regenerovat vlastní síly. Mezi nejčastější příznaky vyhoření patří nezvladatelná únava, pocity deprese, úzkosti a panický strach z toho, že nic nestíháte a nezvládáte.
Pocity beznaděje a apatie postupně může vystřídat absolutní rezignace, v dalších případech i zlost. A hlavním znakem syndromu vyhoření je pak to, že vám nepomůže žádná dovolená.
Syndrom vyhoření je výsledkem dlouhého, pozvolného procesu o čtyřech fázích:
0. fáze: Podhoubí vzniku vyhoření
Jedná se o jakousi předfázi vyhoření. Pracujete co nejlépe a nejefektivněji dovedete, stále ale nemáte pocit zadostiučinění. Máte pocit, že vaše snaha není dostatečně oceněna.
1. fáze: Vůbec nic nestíhám!
Práce se vám začne bořit pod rukama, štosy papírů k vyřízení se zvětšují a vy máte pocit, že práci nikdy nemůžete dokončit. Ztrácíte systém, rozpadá se vám time management a nevíte, co dřív.
2. fáze: Symptomy neurózy
V této fázi se jedinec začíná potýkat s pocity úzkosti, paniky nebo deprese. Jste v úzkosti, snažíte se nezastavit a melete z posledního - snažíte se z posledního ovládnout svůj stres.
3. fáze: Všechno je to stejně jedno
Fáze absolutní rezignace. Ztrácíte veškeré nadšení, zájem, zápal a nahradí je pocity nezvladatelné únavy, zklamání a vyčerpání.
Kadeřník a poradce Tomáš Arsov se proslavil díky netradičnímu přístupu k péči o vlasy. Málokdo ale ví, že trpí od narození nemocí zvanou Pes equinovarus congenitus. Říká se jí „golfová noha“. Od prvního roku života absolvoval operace na obou dolních končetinách. Celkem jich bylo sedm a poslední proběhla v roce 2012, když se mu přestaly vyvíjet nohy. Tomáš je ukázkou toho, že když se člověk pro něco odhodlá, dokáže všechno na světě.
Prevence je na vás
Nejlepší prevencí proti syndromu vyhoření je samozřejmě nestresovat se. Na to ale přesný návod nemá nikdo. V rámci preventivních opatření je podstatné učit se stres zvládat. Existují různé kurzy, psychoterapie, nebo online školení.
K účinným bojovníkům proti nadměrnému stresu patří zdravá a vyvážená strava a pohyb. Chronický stres ale na druhou stranu láká k jeho zajídání, potažmo zvýšené konzumaci alkoholu. Pokud máte pocit, že potřebujete k uvolnění alkohol nebo se pořádně přejíst, je určitě dobré vyhledat odbornou pomoc.
Hlavní prevencí proti syndromu vyhoření je ale zdravý vztah k práci, kterou děláte. Práce by neměla být jediným smyslem a zájmem vašeho života. Důležitá je sociální opora, společenské vztahy - nejvíce vztahy s rodinou, přáteli a kolegy. Pozornost věnujte více i svým koníčkům a naučte se rozdělovat si části dne na ty pracovní a osobní.
Učitelé, zdravotníci, manažeři, ale i rodiče. Ti všichni, stejně jako lidé z některých dalších oborů, jsou ohroženi syndromem vyhoření. Důvod? Dlouhodobé vystavováni stresu.Takzvaný burn-out syndrom přichází plíživě, může mít ale fatální následky v podobě vážných psychických poruch včetně depresí, úzkostí nebo naprosté apatii. Jak poznat varovné signály?
Sebevědomí na prvním místě
Syndromem vyhoření trpí nejčastěji lidé se sníženým sebevědomím. Snáze tíhnou k pocitu toho, že jsou nahraditelní, jejich práce není dostatečná a dokáže ji zvládnout každý. Nejsou schopni stanovit si reálné cíle a cítí zodpovědnost za každou chybu. Trápí je pocity neustálé osobní prohry.
Způsobů, jak si zvýšit sebevědomí je spousta, každý jeden ale začíná u nás samotných. Je třeba nastavit si menší, snadno dosažitelné cíle. Malá vítězství v našem životě budují androgenní receptory v oblasti mozku, která je zodpovědná za odměnu a motivaci. Vaším "malým" cílem může být to, že si užijete příjemný oběd, zajdete mezi prací nebo po ní na krátkou procházku, nebo se ráno hezky obléknete a upravíte i přes to, že na to nemáte náladu.
Zdroje:
