Vyhořet může i mladý člověk. Když se z práce stane droga

Většina workoholiků si svůj problém dlouho neuvědomuje. Snaží se odvádět maximální výkon, dělat všechno ‚správně‘ a mít věci pod kontrolou. A jeho okolí ho v tom často ještě podporuje, protože pracovitost se zkrátka cení. Jenže hranice mezi pracovitostí a závislostí je mnohem tenčí, než se zdá. Zvlášť to platí pro generaci mileniálů, která je zvyklá na pružnou pracovní dobu, home office a život na sociálních sítích, které se staly důležitým nástrojem k získávání pracovních úspěchů.

Na rozdíl od předchozí generace, jíž pracovní dobu vyměřovaly píchačky, jsou mileniálové v práci prakticky nepřetržitě. Jsou zvyklí být neustále na příjmu a ochotně kdykoli a kdekoli řešit pracovní problémy. A většina z nich to dokonce dělá ráda. Jenže možnosti lidského mozku stejně jako zbytku těla jsou omezené, a tak se dříve či později přihlásí o svoje právo na odpočinek. Často velmi razantně – kolapsem nebo zdravotními problémy. To také bývá okamžik, kdy si workoholik poprvé připustí, že se ve svém životě nevydal úplně správným směrem.

Tak to bylo i v případě Petry a Kateřiny. Vždycky to byly holky se spoustou zájmů a snů. Vystudovaly, co se tak nějak hodilo, našly si dobrou práci, poznaly spoustu zajímavých lidí a rozhodly se dostat od života co nejvíc a nenechat si ujít žádnou šanci. S odstupem let se obě shodují, že vlastně nevědí, co mohly udělat jinak nebo lépe, aby se na prahu třicítky obešly bez pomoci terapeutů a léků.

Pro obě to začalo vlastně skvělým obdobím, které je nasměrovalo k životu, se kterým jsou dnes spokojené. Tehdy zvládaly své zaměstnání, zakládaly vlastní podnikání, vzdělávaly se, u ničeho nechyběly a ničemu neřekly ne. Práce, koníčky, rodina i přátelé...

Práce jako droga

„Zpětně bych si asi víc užila školy, byla lepší student. Určitě jsem měla víc říkat ne, poslouchat sebe samu, odpočívat,“ přemýšlí majitelka úspěšného obchodu s pomalou módou Kateřina. Podobně to vidí i marketérka na mateřské dovolené Petra – jít víc do hloubky ve svých aktivitách, umět říkat ne a řešit problémy, když přijdou. Kateřina se propracovala k panickým atakám, stavu, kdy ji bezdůvodně přepadá strach ze smrti a pocit neuvěřitelné fyzické úzkosti podobný infarktu. Petra dva roky bojovala s workoholismem, který ji stál zdraví.

Obě poruchy mají společný spouštěč a projevy. Na začátku stojí příliš mnoho aktivit a myšlenek, které jsou lákavější než obyčejný spánek, jídlo či odpočinek. Potom přichází stav, kdy člověk přestává uvažovat logicky a jeho přepracovaný mozek se soustředí na paranoidní představy. Jako například že se v autobuse udusí nebo že když teď hned něco nedodělá, stane se něco strašného.

„Lidský mozek dokáže pracovat s neuvěřitelným množstvím myšlenek. Naším cílem by mělo ale být mít jich co nejméně. To je to, co náš organismus skutečně chce. Proč jsou děti tak šťastné? Nepracují se vzorcem ‚Co by bylo, kdyby…‘, občas prostě nemyslí na nic,“ vysvětluje koučka a prezidentka neziskové organizace e Human Potential Academy Kateřina Černá. Jak se zdravý a rozumný jedinec začne zničehonic chovat jako šílenec? Prostě myslí na příliš mnoho věcí, povinností a aktivit.

Strach o něco nepříjít

I v klidu zpracovává náš mozek asi 50 myšlenek za minutu. V běžném provozu dokonce 100. Musí-li ale zpracovávat nad 200 myšlenek za minutu, začne už ztrácet kontrolu a přichází o schopnost reálně uvažovat, rozhodovat o prioritách nebo vidět jasná řešení. To byl případ Petry. Na pokraj vyčerpání ji dohnal strach, aby o něco nepřišla, někoho nezklamala, zbytečně neodmítla nebo aby se jí po nástupu na mateřskou nezúžilo zorné pole jen na plínky a kojení.

„Pořád jsem si opakovala, kolik mám času, jak ho musím využít. Nic jsem nehodlala ošidit. Chodila jsem s dcerkou na kroužky, starala se o dům, učila na univerzitě, psala dizertaci a založila si e-shop,“ popisuje dobu, kdy celý problém vznikl.

Kvůli podnikání byla neustále on-line, všechno řešila hned, chodila na školení, budovala sociální sítě. Chtěla mít všechno pod kontrolou a hotové.

„Na všechno jsem koukala jako na důležitou pracovní příležitost a potenciální příspěvek na sítě. Měla jsem pocit, že věci nejdou tak hladce a rychle, jak bych si představovala, protože toho dělám prostě málo,“ popisuje dobu, kdy podnikatelské neúspěchy začala přebíjet novými aktivitami – podporovala projekty lidí kolem sebe, podnikala toho víc s dítětem, rozhodla se naučit nové věci. „Dostala jsem se do fáze, kdy už jsem nedokázala určit, co je důležité a co můžu odložit. A velmi brzo to přerostlo v situaci, že jsem ani nic odložit nemohla, protože na tom závisela práce jiných lidí,“ popisuje. Začala být vyčerpaná, dělat chyby, špatná rozhodnutí, byla náladová a emocionálně velmi nevyrovnaná. A hned potom se ozvaly zdravotní problémy – neustále zablokovaná záda a bolestivý ekzém v obličeji, které jí nedovolovaly naplno fungovat. Psychická nepohoda a potřeba dokázat si vlastní cenu ještě tvrdší prací se prohloubila.

V pasti vlastní paniky

U Kateřiny byl přechod z normálního fungování k problému mnohem rychlejší a tvrdší. Vedle svého zaměstnání zakládala vlastní obchod s módou, propagovala ho na sociálních sítích ve dne v noci, o víkendech si přivydělávala jako stylistka, pomáhala sestře s organizací svatby, po nocích dotahovala různé resty. A zničehonic se při běžné cestě MHD začala dusit a srdce jí tlouklo tak, že věřila, že má infarkt.

První záchvat rozdýchala, ale při dalším už ji kolegyně odvezla z práce rovnou do nemocnice. Tam zjistila, že její problém je psychický – panická porucha. Při ní stačí, aby mozek vyhodnotil nepatrné nebezpečí, a okamžitě zaplaví tělo dávkou adrenalinu a kortizolu, kterou zajišťuje přežití organismu v nejextrémnějších podmínkách. Stačí vydýchaný vzduch, omezený prostor v tunelu, dav lidí nebo naopak samota.

„Za normálních okolností tento mechanismus zajistí asi 70 vteřin maximálního napětí sil, když potřebujete utéct nebo někoho zachránit. Jenže v tomto případě ho lidé prožívají i několik hodin na základě úplných banalit,“ vysvětluje koučka Kateřina Černá. Jak přesně panická porucha vzniká, nevíme. Ale jedním ze spouštěčů je právě přepracování, roztěkanost a chvíle, kdy se mozek upne jen k obavě o vlastní život.

„Záda mě bolela tak, že jsem nemohla ani sedět, spát nebo řídit. Vyrážka v obličeji pálila jako čert a měla jsem pocit, že na ni každý zírá. Přistihla jsem se, že se každé ráno budím s tím, že ten den musím nějak přežít do večera a že třeba zítra bude líp,“ popisuje Petra dny, kdy jí bylo nejhůř.

Návštěva několika lékařů nepomohla a víceméně ze zoufalství se pokusila zajít k psychoterapeutce. Po pár sezeních si uvědomila, že má problém s workoholismem. „Spojovala jsem si ho vždycky spíš s kariérismem. Lidé, pro které neexistuje nic než práce. Já si to zvládla vybudovat tím, že jsem si práci udělala ze všeho, na co jsem sáhla,“ vysvětluje.

Ve snaze mít všechny úkoly pod kontrolou a splněné na sto procent zapomínala jíst, málo spala, nedokázala nic odložit ani ošidit a tělo si začalo vynucovat přestávky.

To Kateřina věděla po první návštěvě v nemocnici, že je zdravá a problém je psychický. Chvíli brala léky, ale přála si vrátit se co nejdřív k normálu. I když si zpočátku myslela, že to zvládne sama, její stav se zhoršoval – ze strachu, aby se neudusila, nakonec nedokázala polknout ani vlastní sliny, natož se najíst nebo napít.

„Vím, že to je jen v mojí hlavě. Vím, že se nesmím zabývat svými pocity, vrtat se sama v sobě, soustředit se na detaily, které mě už dřív rozhodily. Ale bez terapeutky a svých nejbližších bych to nezvládla,“ říká a dodává, že je velmi těžké vysvětlit zdravým lidem, co se jí honí hlavou a že to nedokáže ovládnout.

Seberealizace, nebo?

Její léčba teď stojí hlavně na péči o sebe samu. Učí se odmítat pracovní nabídky, které nesouvisejí s jejím podnikáním, medituje, odpočívá a pomalu se snaží zkoušet prožít všechny své stresové spouštěče a přesvědčit se, že o nic nejde. O své nemoci vydala i knihu Houpačka (k sehnání přes Takkam Design Shop Příbram).

V ní popsala roky svého života, kdy potřebovala stůj co stůj působit jako veselá holka s módním obchodem, zatímco se uvnitř užírala absurdními obavami.

Hranice mezi přetěžováním sebe sama a seberealizací je poměrně tenká. „U svých klientů se setkávám jak s potřebou všechno zvládat a být dokonalým, tak se snahou řešit problémy, které jim diagnostikuje okolí,“ vysvětluje koučka Kateřina Černá.

Dnešní třicátníci jsou podle ní pod obrovským tlakem marketingových obrazů dokonalých a výkonných jedinců, kteří vládnou světu. Odmítají fakt, že každý má lepší a horší dny, a soustředí se jen na stoprocentní výkon. Přitom jediným receptem, jak žít spokojený život, je umět občas vypnout, vyskočit z každodenního kolotoče a zhodnotit, jestli je všechno tak, jak to chceme mít.

„Nesnažte se být dokonalí a mějte sebe na prvním místě, práce vám rozhodně neuteče, ať už je jakákoli. Poslouchejte svoje potřeby a pořád si připomínejte, že jste součástí celého světa, ve kterém také všechno vždycky neovlivníte a kterému taky nevyčítáte, že včera byl lepší než dnes,“ uzavírá koučka.

Aby vám práce nepřerostla přes hlavu

Ne každý si včas uvědomí, že to s prací přehání a měl by víc odpočívat. Pak už bývá pozdě, protože závazků je tolik, že se sám nedokáže rozhodnout, které jsou skutečně důležité. Jak z toho ven? Stačí respektovat poměrně jednoduchá pravidla. Marketérka Petra, která o přepracování ví skutečně hodně, radí začít každodenním osmihodinovým spánkem a ten v žádném případě nešidit. Důležité je podle ní i pravidelně a zdravě jíst a zavést jeden nepracovní den v týdnu. A to i pokud jste na mateřské a vaší prací je péče o domácnost. Než se pustíte do nového úkolu nebo kývnete na pracovní nabídku, pečlivě zvažte, jestli pro vás bude mít význam třeba za pět let. Pokud ne, nechte příležitost plavat a neplýtvejte energií.

Zdroje:

• Kondice 6/2019
• https://www.theatlantic.com/sponsored/project-time-off/how-millennial-trophies-created-a-generation-of-workaholics/1260/
• https://hbr.org/2016/08/millennials-are-actually-workaholics-according-to-research
• https://www.adeccogroup.com/future-of-work/latest-insights/the-workaholism-issue-millennials-work-too-much/