Naše diáře jsou nabité pracovními povinnostmi, v openspacech nás den co den bombardují mobilní telefony – když to není náš, je kolegy. Po večerech dohlížíme na to, aby měly děti hotové domácí úkoly, zatímco se připravujeme na zítřejší pracovní schůzku. A v posteli ještě odpovídáme na e-maily nebo sjíždíme sociální sítě. Poznáváte v tom svůj typický den? Přestože na první pohled je tenhle způsob života synonymem úspěchu, nese s sebou velké riziko syndromu vyhoření a dalších nemocí neurologického původu.
Dřív, než vyhoříte
Jak upozorňuje současný německy píšící filosof korejského původu Byung-Chul Han, každá epocha má své typické choroby. Začátek jednadvacátého století charakterizují onemocnění nervová, jako jsou deprese, porucha pozornosti s hyperaktivitou, hraniční porucha osobnosti nebo syndrom vyhoření. Nejde už tedy o infekce, jak tomu bylo v uplynulém století, ale o ‚infarkty duše‘.
Nadprodukci, nadměrnou výkonnost, přemíru komunikace a neustálou aktivitu, které charakterizují naši společnost, označuje Han jako neuronální násilí, násilí pozitivity. Míní tím nátlak, který na nás vyvíjí západní styl života a s ním spojená ‚svoboda‘.
Dennodenně totiž vycházíme z předpokladu, že má každý z nás osud ve svých rukou, a proto i za svůj neúspěch ručíme vlastní hlavou. Toto více či méně vědomé přesvědčení pudí lidi stále kupředu – z jejich života se stává honba za výkonem.
„Člověk se mění na subjekt výkonnosti,“ píše ve své knize Vyhořelá společnost absolvent německé literatury a katolické teologie Han. Současnou společnost v ní líčí jako digitální roj – shluk narcistických konzumentů neschopných soustředěného myšlení.
Umíte se nudit?
Zastavit se a chvíli nedělat nic je pro mnohé neodpustitelné flákání, nepředstavitelný luxus, zkrátka nemožná záležitost… No a co, tak jsme více produktivní, říkáte si. Co je na tom špatně? Hektický shon má jednu velkou nevýhodu – nepřináší společnosti nic nového. V neustávajícím kvapu je možné pouze urychlit a reprodukovat to, co již existuje. K tomu, abychom mohli vynalézat nové cesty, být kreativní, se potřebujeme umět nudit v tom nejlepším slova smyslu. „Jestliže je spánek vrcholem tělesného uvolnění, je hluboká nuda vrcholem duchovního uvolnění,“ píše Han.
Obraťte se dovnitř
Podle tradiční čínské medicíny platí, že kam jde naše pozornost, tam jde náš duch (chun). Když je naše pozornost neustále upřená směrem ven – k pracovním povinnostem, péči o rodinu či dění na sociálních sítích –, ztrácíme kontakt se sebou, se svým chunem, se svým já. Tedy i se svými pocity, emocemi, instinkty a intuicí. A tím pádem i svými skutečnými potřebami. Když výstražná zařízení našeho nervového systému nefungují, není divu, že nás pak kosí syndrom vyhoření, deprese a úzkosti, jsme bez přátel, cítíme se izolovaní a osamocení.
Naštěstí je z toho cesta ven – naučit se svou pozornost upřít dovnitř. Meditaci dnes doporučují jako nástroj v boji proti stresu lékaři i terapeuti po celém západním světě. Má to ale jeden háček. Kdo z nás vydrží dvacet minut sedět bez hnutí a neusnout?
Zvyšte IQ těla
Pro většinu lidí západního světa budou vhodnější pomalé formy pohybu, které pracují s pozorností, někdy se jim říká meditace v pohybu. Oproti klasické meditaci v sedě mají jednu velkou výhodu. Dokážou tělu vrátit jeho inteligenci – nevhodné pohybové stereotypy nahradit vhodnějšími, zbavit člověka různých chronických bolestí, a dokonce mu i pomoci zotavit se po úrazech. A v neposlední řadě i obohatit náš omezený pohybový repertoár.
Asi vás nepřekvapí, že důsledkem vzdělávání zaměřeného téměř výhradně na rozvoj intelektuálních dovedností a všech možných technologických vychytávek, které dnes používáme k usnadnění života, lidské tělo zakrnělo a ztratilo svou inteligenci. Rozsah našich každodenních pohybových stereotypů bývá často limitovaný, naše tělo – a tedy i nervová soustava – leniví.
Úleva ve stresu
Podle posledních poznatků neurovědy je pozornost věnovaná tělu pozorností věnovanou mysli. Vědomé přístupy k pohybu navíc slibují zabít jednou ranou hned několik much. Naučí vás přepnout pozornost z vnějšku do vnitřního světa, což pomáhá zredukovat stres a předcházet syndromu vyhoření.
Pomalý vědomý pohyb také dokáže rozvinout netušené pohybové možnosti těla, pomůže zotavit se po úrazech nebo zlepšit vztahy doma či v zaměstnání. A světe div se, trocha klidu navíc dokáže zlepšit i pracovní výkonnost nebo napomoci rozvoji kreativity.
Představíme vám pohybové přístupy, při nichž nejde o výkon, ale o rozvoj pozornosti k vlastnímu tělu.
SOMALAB: TANEC A POHYB JINAK
NA LEKCÍCH SOMATIKY NEJDE O TANEČNÍ FORMU, CHOREOGRAFII ANI O TO, JAK VYSOKO ZVEDNETE NOHU NEBO JAK HLUBOKO SE ZAKLONÍTE. TADY SE NAUČÍTE MYSLET TĚLEM.
Somatikou se dá posunout i pohybový potenciál, ale to je až druhořadé. Jde hlavně o kultivaci pozornosti a lidství skrze tělo,“ říká lektorka somatického umění pohybu Rena Milgrom. Vystudovala tanec a pohybovou analýzu v New Yorku a tanečně-pohybovou terapii u nás. V Praze vede pohybově-taneční lekce ve studiu DanceLab, v nichž vychází ze somatického přístupu.
„Skrze tělo v lekcích poznáváme psychiku. Všichni víme, že tělo a mysl je jeden celek, ale to ještě neznamená, že jsme schopni v tom celku fungovat. Buďto přemýšlíme, anebo se hýbeme, myslet tělem totiž není snadné,“ vysvětluje tanečnice a terapeutka.
Pozornost dovnitř
Od jiných pohybových aktivit odlišuje somatický přístup důraz, který klade na rozvoj pozornosti zaměřené do nitra – na prozkoumávání toho, co se děje uvnitř nás, nikoli na výslednou podobu tanečních figur. V průběhu lekcí sice dostáváte instrukce, ale ty pořád porovnáváte s tím, jak rezonují s vaším vnímáním, chápáním a tělem.
„Jde o neustálý vnitřní dialog – sebetázání, kdy odpověď přichází skrze tělo, nikoli skrze mysl, tedy kognitivní racionální složku. Je to kreativní proces, kdy není nic špatně,“ popisuje Milgrom náplň lekcí její somatické laboratoře. Účastníci se na nich učí všímat si svých pocitů, umět je pojmenovat, ale nevyvozovat z toho důsledky. Touto cestou se dá kompenzovat množství času, které vynakládáme na vnější soustředění – na práci, každodenní úkoly, vztahy k druhým.
Změna skrze pohyb
„Když člověk začne cítit svoje tělo a naslouchat mu, zpočátku to nemusí být jenom příjemné. Mohou se objevit také nepříjemné stavy a emoce,“ upozorňuje Rena Milgrom s tím, že na jejích lekcích je prostor tyto pocity prozkoumat a zpracovat. K ukotvení zážitků během lekcí používá třeba i malování a mluvené slovo ve formě reflexí.
„Pokud se chceme posunout a něco změnit, musíme nevědomé procesy zpracovat na vědomé úrovni. Musíme je nechat vyplout na povrch. Jinak uvnitř nás zůstanou. Můžeme pak s nimi žít celý život, celkem normálně fungovat, ale vždy budou dělat nějakou neplechu,“ vysvětluje odbornice. Skrze somatické procesy lze úspěšně pracovat také s neurózami, úzkostmi, depresemi a syndromem vyhoření.
FELDENKRAISOVA METODA: ZNOVU DÍTĚTEM
NEČEKEJTE FYZICKÉ VÝKONY. ZAČÍNÁ SE NA ZEMI VĚDOMÝMI POHYBY, KTERÉ VYCHÁZEJÍ Z VELKÉ ČÁSTI Z DĚTSKÉ VÝVOJOVÉ KINEZIOLOGIE. SKRZE NĚ OPĚT OBJEVUJETE POTENCIÁL SVÉHO TĚLA.
Důležitý je malý rozsah a pomalé tempo, abyste měli čas pohyby zkoumat, hledat jejich kvalitní provedení a nepřekročili práh, kdy už nevnímáte detaily, které jsou během učení tak důležité. „Až ve chvíli, kdy daný pohyb tělo pochopí na úrovni nervového systému, můžeme měnit i jeho dynamiku. Je to jako s čímkoli, co se učíte – teprve když to v pomalém tempu prozkoumáte a pochopíte, můžete začít zrychlovat a improvizovat,“ říká certifikovaná lektorka Feldenkraisovy metody Eliška Nejdlová.
Přesah do života
Stáváte se průzkumníkem svých běžných pohybových stereotypů, znovu se tak trochu ocitáte v roli dítěte, které má nekonečné množství času a pozornosti na detailní prozkoumání toho, jak se pohyb jeho ruky, nohy, hlavy či páteře promítá do celkového pohybového obrazu a jakou roli v rámci toho hraje gravitace, dech a kontakt se zemí.
Pomalý rytmus, pauzy, dětská hravost, nehodnotící způsob vedení a neobvyklé pohybové variace vycházející z dětského pohybové vývoje podporují schopnost nervového systému se celý život učit nové věci – takzvanou neuroplasticitu. Díky ní můžete v jakémkoli věku využívat proces učení ke zlepšení kvality pohybu, odstranění chronických bolestí i k rozvíjení svého potenciálu.
„Tělo je velmi chytré a dokáže si pomoci samo, když mu dáme pozornost, pochopení, čas a možnosti. Myslím, že zastavení, zpomalení, šance vnímat se jinak mohou být základními kameny samoléčebného procesu,“ říká lektorka. Jedna lekce pravděpodobně kompletně nezmění vaše x-leté pohybové stereotypy, ale pokud budete trpě liví a otevření, už po ně kolika lekcích ucítíte změny a jejich přesah do běžného života nejen na úrovni pohybu, ale i chování, cítě ní, vnímání a myšlení.
Feldenkraisova metoda není novinkou. V západním světě se jí lidé věnují již několik desetiletí. Její tvůrce Moshé Feldenkrais byl fyzik, vědec a vyhledávaný učitel juda. Metoda vznikla syntézou jeho rozsáhlých znalostí fyziky, biomechaniky, fyziologie, neurověd, biologie, anatomie, psychologie a zkušeností z bojových umění a experimentálního zkoumání pohybových procesů.
Přirozené učení
Lekce probíhají vleže – na břiše, na boku, na zádech. Mohou být také vsedě, na čtyřech, ale i vestoje. Čím níže jste v gravitaci, tím může být snazší pohyb provést, protože máte větší kontakt se zemí. Ten vám přináší důležitou zpětnou vazbu v procesu učení a zároveň oporu pro vaši kostru, pro pohyb.
Cílem lekcí, které vždy směřují k celkové integraci organismu, je návrat k přirozenému učení. To vede nejen ke změ ně pohybový ch stereotypů , ale třeba i k pochopení vlastních potřeb či hranic.
CORE ENERGETICS: HLEDÁNÍ JÁDRA
DÍKY TOMUHLE CVIČENÍ SE ZBAVÍTE NEJEN BLOKÁD NA TĚLE, ALE HLAVNĚ TĚCH, KTERÉ MÁTE NA DUŠI. PROSTŘEDNICTVÍM POHYBU OBJEVÍTE SVÉ LEPŠÍ JÁ.
Při Core Energetics nejde o posilování středu těla ani jiné fyzioterapeutické cvičení, jak by se podle názvu mohlo zdát. Cvičení se zaměřuje na práci s energií lidského těla a zlepšování kvality života pomocí zvýšení citlivosti.
Core Energetics vyvinul americký psychiatr Dr. John Pierrakos v 70. letech minulého století. Jde o metodu psychoterapie zaměřené na tělo, která navazuje na takzvanou bioenergetiku. Hodně terapeutických směrů je zaměřeno na patologické jevy, ale Pierrakos to viděl jinak.
Tvrdil, že podstata každého člověka je bytostně dobrá. Každý máme v sobě jádro, ve kterém je uloženo to nejlepší v nás, naše ‚vyšší já‘. Je však často ukryto pod vrstvami ‚nižšího já‘. To jsou všechny negativní emoce – vztek, nenávist, žárlivost, závist, které se snažíme skrýt před ostatními nebo i sami před sebou.
„Metoda Core Energetics dává prostor tomu, aby se tyto emoce mohly v bezpečném prostředí uvolnit a my se na ně mohli podívat a přijmout za ně odpovědnost. Jinak zůstávají nevědomě zamrzlé v těle a vytváří bloky – ty se časem projeví jako chronické bolesti, či dokonce nemoci,“ vysvětluje Hanka Hniličková, která v letošním roce zakončí v Nizozemsku čtyřletý výcvik Core Energetics – psychoterapie zaměřené na tělo. Pro své lekce, které vychází z Core Energetics, používá označení Selfawareness, tedy sebeuvědomění.
Vrátit se do těla
Cvičení Selfawareness vede lidi k tomu, aby se na chvíli zastavili a dovolili si vnímat svoje pocity. „Zjišťuji, jak moc v běžném životě přetěžujeme hlavu a málo vnímáme tělo,“ popisuje Hniličková svou motivaci vracet lidi zpátky do těla.Naše pocity jsou totiž v těle – úzkost můžeme cítit v hrudníku, když toho máme moc, může nás bolet v kříži, strach můžeme cítit v břiše, radost v srdci. „Emoce nevycházejí z mozku, jde o pohyb a proud v těle,“ dodává na vysvětlenou lektorka. Jenže my se o ně v průběhu dospívání připravujeme.
„Jsme naučení, že to, co nechceme cítit, zatneme. A tak zatneme břicho, nohy, stáhneme zadek… Výsledkem je, že jsme celí zaťatí,“ popisuje Hniličková, jak vzniká chronické napětí. Pokud napětí trvá příliš dlouho, mohou přicházet i nemoci. V hodinách Selfawareness se pracuje právě na uvolnění chronického napětí a emocí zamrzlých v těle. Zároveň při něm ale rozvíjíte i svůj pohybový potenciál.
Zdroje:
- Kondice 02/2020
- https://www.dancelab.cz/
- www.bebalanced.cz
- https://www.facebook.com/eliskafeldenkrais/
- https://www.facebook.com/koagym
