Nikdy nebudu dost dobrá. A uznání? To si nezasloužím
Podle nového průzkumu pociťují ženy pocity selhání v 7 z 10 případů na pracovní půdě. Kromě kariéry se ale syndrom podvodníka promítá i do mezilidských vztahů a rodičovské role. Mnoho žen přitom o tomto problému veřejně nemluví a raději ho tutlá pod pokličkou. K řešení s odborníkem se uchyluje pouze 30 % žen.
Uznání? To si nezasloužím
Syndrom podvodníka (v angličtině „imposter syndrom“) je úzkostná porucha, při které člověk pochybuje o svých dovednostech, úspěších i talentu. Zároveň má také přetrvávající vnitřní strach z toho, že bude odhalen jako „podvodník“. Podle jeho myšlení jsou na tom kolegové vědomostně i zkušenostně lépe a všechny jeho úspěchy jsou vlastně jen dílem náhody nebo štěstí. Postižení jedinci mívají velmi nízké sebevědomí a nejsou například schopni přijímat pochvalu. Tento syndrom převažuje podle odborníků mezi vysokoškolskými studenty, u zaměstnanců, kteří nastoupili na nové místo, a u lidí na vysokých kariérních pozicích.
Syndrom podvodníka definuje americká psycholožka a odbornice na pracovní prostředí Pauline d’Heucquevillová (která termín syndrom podvodníka uvedla se svou kolegyní na veřejnost v roce 1978) jako „chybné vnímání reality, které narušuje psychickou pohodu a kvalitu života těch, kteří tímto syndromem trpí.“
Tlak okolí i sociálních sítí zvyšuje nároky
Průzkum mezi 4 tisíci respondenty, který pro značku Galaxy provedla agentura OnePoll, potvrdil, že se syndromem podvodníka má osobní zkušenost 53 % žen. Naproti tomu 54 % mužů jej nikdy nepocítilo.„Symptomy syndromu podvodníka se u žen typicky objevují již v mladém věku, dle studie v jejich 23 letech. K tomu přispívá tlak moderní společnosti a zejména pak sociální média,“ uvádí Anna Kevorkyan, výkonná ředitelka pracovního portálu JenPráce.cz.
Perfekcionistky a workoholičky v ohrožení
Obecně lidé trpící syndromem podvodníka se potýkají nejen s nízkým sebevědomím, ale i pocity úzkosti, deprese, panickými stavy a hrozí u nich zvýšené riziko vyhoření. „Jedná se často o ženy, které tvrdě pracují, často jde o perfekcionistky, které jsou ve svém oboru úspěšné. Vlastní niterní pochybnosti o jejich kvalitách, zaslouženosti jejich úspěchu a o uznání jim však brání dosáhnout naplnění,“ popisuje Anna Kevorkyan s tím, že tyto ženy jsou svými pochybnostmi hnány k extrémním pracovním výkonům a neudržitelnému tempu, které snadno přeroste ve workoholismus.
Sama mám ve svém okolí blízkou kamarádku, která tímto syndromem trpí. Ačkoliv má postavu supermodelky, dělá manažerku ve velké zahraniční firmě, platí si hypotéku na krásný byt a do toho zvládá svépomocí vychovávat malou dceru, neustále ji trápí výčitky svědomí. Připadá si tlustá. Neustále se obviňuje, že by měla práci věnovat víc času a být lepší matkou. Kvůli tomu pravidelně pracuje po nocích i o víkendech. Každý den, ať se děje cokoli, poctivě cvičí a hlídá si stravu. Dát si dort? Nemyslitelné. Přesto není nikdy spokojená. Jakýkoli problém ve firmě si bere za svoji vinu, poznámka v žákovské knížce dítěte je pro ni jejím vlastním selháním. Pokud ji někdo pochválí, jak skvěle vypadá, jen sklopí oči a začne se škrábat na ruce.
Příčina vzniká pravděpodobně v dětství
Kořeny této poruchy sahají podle psychologů v mnoha případech do raného dětství. To, jak je dítě hodnoceno ve škole i v rodině, může vést k pozdějšímu narušení vnímání jeho vlastních schopností. Škodit může jak přehnané chválení, tak i nemístná negativní zpětná vazba ze strany autorit. A to je i případ mé kamarádky, která na sezeních u terapeuta vzpomínala na své dětství, kdy ji její otec za každou sebemenší chybu kritizoval. Aby si zasloužila jeho lásku, potřebovala být pro něj dokonalá. Poslušná, krásná, chytrá a úspěšná ve všem. Když od nich otec v jejích čtrnácti letech odešel, přisuzovala to svému pocitu vlastní neschopnosti.
Podobné stavy zažívá mnoho žen, o svých pocitech ale ve většině případů otevřeně nemluví. Polovina účastnic výzkumu přiznává, že se s tímto problémem zkrátka naučila žít. Ale to je škoda. Syndrom podvodníka se dá řešit. Jak? V první řadě je třeba začít věřit svým schopnostem. Odborníci radí sepsat si své úspěchy na papír a dát jim tak určitou fyzickou podobu. Jak jsem jich dosáhl/a? Co jsem pro to musel/a udělat? Pak zjistíte, že úspěchy nepřišly jen tak samy od sebe, ale jsou výsledkem vaší píle. Psycholožka Pauline d’Heucquevillová vysvětluje, že úkolem tohoto cvičení je „překazit mozku jeho automatické, zkratkovité závěry tím, že mu ukážeme konkrétní fakta.“ Důležité je také naučit se přehodnotit svá očekávání (nikoliv je snížit) a osvobodit se tak od potřeby neustále si prací něco dokazovat. S tím vám může pomoct psycholog nebo psychoterapeut. Jedna z nejúčinnějších metod, která se na úzkosti uplatňuje, je kognitivně-behaviorální terapie.
Zdroje:
