Když uvažujeme o vlastní smrti, můžeme se obávat mnoha racionálních věcí - na prvním místě je to asi obava, jak se s námi naši pozůstalí bez nás emocionálně a materiálně vyrovnají. Mnohé z našich nejhorších obav ze smrti jsou však méně realistické a vycházejí spíše z toho, jak si smrt představujeme.
V moderní západní společnosti má většina lidí se smrtí jen malou přímou zkušenost a neradi o tomto tématu mluvíme. Naše společnost je uspořádána tak, že mrtví jsou nám rychle vzdáleni, a ty tradice, které podporují prohlížení mrtvých, tak činí pouze po pečlivé kosmetické přípravě specializovanými pohřebníky, což často vede k tomu, že mrtvý vypadá spíše jako elegantní replika voskového modelu živého člověka. Účast dětí na pohřbech a hřbitovech se obecně nepodporuje, což přispívá k pocitu obávané neznalosti smrti, s nímž mnozí z nás vyrůstají.
Díky smrtelnosti je život naplněný
A tak se snažíme strach ze smrti co nejdůkladněji vytěsnit ze své mysli, nemyslet na ni. Přitom vlastní smrtelnost je to, co dává našemu životu smysl. A ve světle skutečnosti, že je naše existence zde na světě časově velmi omezená, dává smrtelnost našemu žití barvu. Ne na nadarmo se říká: Memento mori (Pamatuj, zemřeš). Mít nekonečně mnoho času, nemuseli bychom uskutečňovat žádný cíl, nemuseli bychom spěchat, nikam bychom se neposouvali, nic by nemělo smysl. Pokud nezapomínáme na svou smrtelnost, máme větší šanci prožít plnohodnotný život. Jediný skutečně moudrý rádce, kterého máme, je smrt: Pokaždé, když se ti zdá, že se ti nedaří a jsi docela na dně, pohlédni vlevo a zeptej se své smrti, jestli je to pravda. Tvá smrt ti odpoví, že to tak není a že kromě jejího doteku neexistuje nic, co by skutečně mělo význam. Tvá smrt ti řekne: „Ještě jsem se tě nedotkla!“
Strach ze smrti
Někteří z nás mohou, bez ohledu na snahy myšlenku smrti vytěsnit, zažívat při pomyšlení na smrt skutečnou úzkost. U některých jedinců pak propuká strach ze smrti v hrůzu, která vylučuje jakékoli pocity štěstí a naplnění. Web Moje Psychologie uvádí knihu Jacques Choron, Smrt a západní myšlení od Jacquese Chorona, kde se rozlišují tři hlavní strachy ze smrti.
- Strach z toho, co přijde po smrti
- Strach z vlastního umírání a bolesti
- Strach z ukončení bytí
Obava z bolesti
Neexistuje žádný důvod, proč očekávat, že skutečný proces umírání bude fyzicky horší než to, co jste vy nebo ostatní dosud žijící lidé již dříve zažili. Všichni se bojíme bolesti. Všichni máme mnoho zkušeností s fyzickou bolestí, někteří více než jiní, a je dost pravděpodobné, že jsme byli svědky extrémnější bolesti a agónie u druhých, než jsme sami zažili. To vše způsobuje, že se bolesti bojíme. Fyzická bolest vzniká poškozením naší živé tkáně. Protože smrt je konečným zničením našich živých tkání, přirozeně předpokládáme, že smrt musí být konečným bolestným zážitkem. Protože nám nikdo, kdo skutečně zemřel, nemůže říct, jaké to bylo fyzicky, máme přirozeně ze smrti hrůzu.
Ve skutečnosti však z racionálního a lékařského hlediska není žádný zvláštní důvod předpokládat, že intenzita bolesti (nebo jiných forem nepohodlí či postižení) je u smrti je větší než intenzita bolesti z různých nemocí a zranění, které jsme již dříve sami prožili, nebo bolesti, kterou prožili jiní a přežili, aby o tom mohli vyprávět. Navíc umírání samo o sobě nemusí nutně zahrnovat bolestivé procesy - některé formy smrti jsou bolestivé a jiné ne.
Zánik vědomí
Jak je to s procesem, při němž náhle končí naše sebeuvědomění a celá naše subjektivní zkušenost? Smrt zahrnuje děsivé nepochopení zdánlivě záhadného procesu, při němž vědomí, které je naším "já", vyhasíná nebo mizí. Vzhledem k tomu, že smrt z biologického hlediska znamená úplné a naprosté vyhasnutí vědomí, nebudete se cítit mrtví nijak - o nic víc, než jste se cítili třeba rok před narozením. Jednoduše nebude žádné vy, které by tento pocit způsobilo (Pro nás egoistické tvory může být těžké představit si, že svět existuje nezávisle na tom, zda my sami existujeme, abychom ho mohli prožívat). Kromě nočního zážitku usínání (zejména hlubokého, bezesného spánku) je skutečný proces ztráty vědomí v důsledku úrazu nebo nemoci, stejně jako vyvolaný anestezií, ať už náhlou, nebo postupnou, zkušeností, kterou mnozí z nás zažili. Není žádný důvod se domnívat, že zkušenost dočasné ztráty vědomí se liší od zkušenosti trvalé ztráty vědomí.
Vědomí naší smrtelnosti může být hlubokou výzvou pro naši představu, že jsme ve vesmíru důležitou, nepostradatelnou a nezávislou entitou. Nebo nás může naplnit pocitem vzácnosti a křehkosti této příležitosti, hodnoty života. Může nás inspirovat a motivovat k tomu, abychom žili naplno, s pocitem, že bychom neměli promarnit své dny - abychom prožívali, učili se, rostli, navazovali kontakty a přispívali lidem kolem nás i těm, kteří nás budou následovat. Naše smrtelnost a konečnost nám připomínají naléhavost žít tady a teď, s plným nasazením v životě a s oddaností vůči lidem kolem nás. Až si pro nás přijde smrt, ať nás najde mezi živými.
Zdroj: Psychology Today, Moje Psychologie, Redakce
