V historii sny vždy fascinovaly filozofy i badatele. Toužili poznat jejich význam i definici. Známe ji už dnes?

Samozřejmě. Sen je naprosto legitimní psychický útvar srovnatelný s představou, vizí či fantazií. Veškeré výzkumy jednoznačně potvrzují, že nejen jeden, ale několik snů má každý z nás noc co noc. Jsou součástí našeho života, i když ne všichni si je pamatujeme. Z valné většiny je zapomínáme.

Proč?

Důvod je prostý. Ale dostáváme se jím k něčemu, co je dnes nejen bagatelizováno, ale leckdy i odmítáno. K tzv. nevědomí, stavu, který existuje, odehrává se v naší hlavě, nicméně my si ho neuvědomujeme. Nevědomí je přitom determinující součást našeho života. Sny jsou jedním z jeho projevů, Freud v tomto případě dokonce hovořil o „královské cestě k nevědomí“.

Sen je tedy jakýmsi vyjádřením našeho nevědomí?

Ano. A proto si ho nepamatujeme. Sen totiž ukazuje skutečnosti přítomné v nevědomí, které bývají mnohdy nepříjemné, bolestivé, úzkostné, zkrátka představují veškeré negativní psychické stavy, které si vědomě nechceme připustit. A tak je blokujeme.

Je náhoda, pokud si nějaký sen pamatujeme nebo v tom má být určitý záměr, že právě tento bychom si měli pamatovat?

Může jít o nějakou vědomou práci, což mohu potvrdit z vlastní praxe. Klient mi řekne, že si sny nepamatuje. To samé opakuje za týden, za dva, za měsíc. Ale za dva měsíce najednou zjistí, že už si nějaký sen vybavuje. Jakoby ho určitý tlak na jeho psychiku vedl k tomu, že sen se najednou vynoří a dotyčný se jím začne zabývat. Jindy se sny objevují třeba v souvislosti s nějakými významnými emočními prožitky. Častěji a lépe si také sny pamatují děti.

Mění se sny věkem?

Mění se v důsledku našeho fungování v životě, věk samotný tak důležitou roli nehraje. Ale budu-li mít dnes nějaký problém, například v partnerství, může se ve snu tahle skutečnost objevit v nějaké variaci téhož problému, který mě tížil třeba před třiceti lety. Sen využije jako stavební kameny pro svoji manifestní podobu některých událostí v přítomnosti.

Ale zobrazí se mi jako školní lavice, v níž sedím a zažívám stres z písemky…

Ano. Nebo kupříkladu maturitní zkouška. To je relativně častý sen.

Proč se lidem tak často zdá právě o škole? Je to tím, že pro hodně z nás představovala něco, co jsme neměli moc rádi, čeho jsme se obávali?

Je to trochu problematičtější. My nemůžeme cílit na lidové snáře, dost dobře nemůžeme říci „sníh ve snu viděti znamená pohřeb“. Přímá úměra dost dobře nefunguje. A především – to nejhlavnější nespočívá ani ve snáři, ani v terapeutovi, ale ve snícím člověku samotném. Pokud snící nebude k jednotlivým snovým segmentům přinášet své asociace a nápady, mnoho se s tím snem neudělá. Možná jen tehdy, pokud by byl sen velmi symbolický. Ale jinak je zcela přirozené, že se mě, vám i dalším deseti lidem bude zdát o škole, ale třeba i o autohavárii nebo úplně něčem jiném, a u každého z nás bude význam a dopad snu úplně jiný – na základě naší osobní historie, kontextu, v němž fungujeme.

Představuji si správně, že pracujete-li se sny svých klientů, je pro vás významnějším ukazatelem, to, co vám dotyčný o snu vypráví, než obsah snu samotného?

Freud kdysi řekl, že sen má tzv. manifestní snovou stránku, tedy tu, kterou si pamatujeme a pak latentní, tedy skrytou, ke které můžeme dopět pomocí asociací. Pokud jde o to, co si pamatujeme a co ne, jde trochu o hru na slepou bábu se sebou samým. Máme představu, že si izomorfně pamatujeme to, co si ze snu řekneme během dne. Nefunguje to tak. Pamatujeme si toho mnohem méně, navíc zdeformovaně. Proto si někdy dovolím říci klientovi, pokud už si sen dále nepamatuje: Tak si to tady tzv. dosněte, zavymýšlejte si, jak by sen dál vypadal. Protože pořád je to, stejně jako ten sen, projev jeho psychiky a ladění. A s tím za pomoci mých vstupů a hypotéz pracujeme, přičemž často dospíváme k porozumění a snad i řešení.

Mohou sny skutečně vyjadřovat to, co si představujeme na základě snářů? Trhání zubů - něco zlého se stane?

I to je složitější. Pokud pomineme význam individuálních kontextů u každého snícího jedince, má to ještě další úroveň. - Ano, zdá se mi o trhání zubů. Jenže ten sen je daleko obsažnější. I v tom málu, co si z něho pamatujeme. Není tam pouhé vlastní vytržení zubu, ale mnohé detaily, další reálie, které kvůli dominantnímu obrazu trhání zubu opomíjíme. Přitom právě ty drobnosti bývají leckdy podstatnější než samotné téma, které nám v hlavě zůstalo. Klidně se nám v životě může dvacetkrát zdát o trhání zubů, ale pokaždé má ten sen úplně jiný význam.

Jaký je vlastně význam snu v lidském životě?

Sen je svým způsobem ochránce spánku. Proběhla celá řada výzkumů. Pokud byli jedinci delší dobu buzeni během snů, tedy ve fázi REM, trvající okolo patnácti minut, tito lidé se psychicky hroutili. Pokud to trvalo opravdu dlouho, dospěli až do roviny těžké psychopatologie.

Šlo spíš o absenci této fáze spánku nebo opravdu o vlastní znemožnění snu?

Skutečně o to, že lidé neměli možnost prožít sen. Spánku měli dost, po probuzení mohli spát dál. Byli jen čistě připraveni o sny. Snění ochraňuje nejen náš spánek, ale též naši psychickou stabilitu. V oblasti psychologie je jeho význam mimořádný. Mohli bychom ho nazvat třeba „lepší porozumění sobě samému“. Tomu nevědomí postávajícímu stále někde stranou. Ale také některým situacím, které jsem už reálně zažil. - Ex post mi sdělí, že takhle to bylo v pořádku nebo že jsem něco měl naopak udělat jinak…

Takže sen jako zpětná vazba?

Lze to tak říci. Stejně tak ale může sen fungovat v podobě prorocké, i když těchto případů je mnohem méně. Nemám na mysli sdělení, že třeba soused umře, spíš reflektování některých věcí, například tělesného stavu. Aniž bych ještě slyšel a uvědomoval si signály mého těla, může přijít sen, v němž budu umírat na tuberkulózu. Signály už jsou totiž přítomné v nevědomí a začínají se mi vyjevovat.

Jak pohlížíte na sny, kteří někteří popisují, á la v noci mi umřel blízký člověk a ještě předtím se se mnou byl ve snu rozloučit?

Poloha je to těžko pochopitelná, jenže také má svůj smysl. Nikdy jsem tyto skutečnosti nepopíral, ale mám s nimi jen drobné zkušenosti. Já vám mohu popsat jiné podobné zážitky. Takové, které se přibližují praxi Junga. Ten zaznamenal případ člověka, který u něj ležel a popisoval mu svůj sen o motýlech. A v tom okamžiku přiletěl otevřeným oknem motýl a usedl Jungovi na područku křesla. Můžete říci - náhoda. Nicméně on to vysvětluje jako sepjetí určitých souvislostí. Realita není jednoduše uchopitelná a pragmaticky jednoduše spočitatelná. Má své další meze, které mnohdy nedokážeme uchopit.

Měl by člověk naslouchat svým snům a pracovat s nimi?

Určitě. Měl by se naučit brát je vážně a uvědomit si, že mají význam. Už jen z pouhého kupeckého pohledu. – Proboha, proč bychom ty sny měli, kdyby neměly význam? Skutečně nám přinášejí o nás samých významné informace. A my jsme k nim hluší. Respektive pokud nám sdělí něco důležitého, čeho se třeba bojíme, ještě více je odmítneme.

Ale jak ve snech číst? Vždyť často jde o zmatečnou změť nic neříkajících útržků.

Pokud nemáte nějakou literaturu, zkušenosti, je opravdu čtení v takových snech obtížné. Ale i tak by měly nějaké složky v nás i ty tzv. zmatené sny aktivovat. Proč mávám rukama a lítám ve vzduchu? Ono nás to na základě vnitřní práce může skutečně někam dovést. Navíc vedle zmatených snů máme sny přijatelné, které by nás o to více mohly oslovit. Neměli bychom je pouštět z hlavy. Některé lidi dokonce sny dokážou podnítit k tomu, aby si je namalovali, uplácali z hlíny. Řada umělců hovoří o tom, že iniciátorem určité myšlenky byl právě sen.

Proč se může vysoce morálnímu člověku zdát o tom, že masově vraždí?

Kdysi kdosi prohlásil: Nic lidského mi není cizí! Tím chci říci, že ve snech, stejně tak jako v naší fantazii, může být naprosto vše. Já mohu mít fantazie nejen o tom, jak trhám mouchám křidýlka, ale také jak vypichuji dětem oči. To jsou naše možnosti, esence toho, co jsme kdy viděli, o čem slyšeli. Vezměte si milující matku malého dítěte. Je zcela vyčerpaná, až ji probleskne hlavou myšlenka, že dítě roztrhne jak hada. Zděsí se té myšlenky a nastoupí pocity viny – co jsem to za matku. Přitom jde o zcela přirozené projevy. Stejně tak odsouváme agresivní sny, odmítáme je, nepamatujeme si je.

Měli bychom si je pamatovat?

Psychoanalýza je o tom, že bychom měli více sami sobě porozumět a být k sobě pravdiví. Neděsit se tzv. hloubky a odvrácené strany, protože nás může i připravit na nečekané extrémní situace. Vezměte si jen, kolik lidí nemohlo shlédnout film Barevné ptáče. Jenže v podstatě je tohle odmítání jen jakási forma, kterou chceme chránit sami sebe. Za žádnou cenu si nepřipustit, že takovéto obrazy a nápady jsme také měli nebo máme.

Občas je strach ze špatného snu provázen i schopností uvědomit si ve snu, že to ošklivé, co v něm prožívám, je jen sen, z něhož se můžu probudit, čímž se případně děsy zmírňují. Je to dobře nebo ne?

Mechanismy, kterým se nepříjemným věcem bráníme, jsou nejrůznější - vytěsnění, popření, izolace, zapomenutí snu, ale i tento fenomén. Aktivuji složku v mozku, která mě od toho snu odstřihne a já si v něm najednou logicky řeknu „vždyť to se mi jenom zdá“. Je to jen projev snahy vyvarovat se všeho nepříjemného. Jenže i úzkost, strach, bolest, umírání a smrt jsou nedílnou součástí našeho života. A my okrádáme sebe i svůj život a něčím ho do jisté míry znehodnocujeme, pokud tyto skutečnosti vytěsňujeme. Odtruchlit si něco má obrovský smysl. - Očistný a osvobozující, ať již to v první fázi vypadá hrůzně a děsuplně. Přijímejme též negativní emoční prožitky, a to i ve snu.

Když už jsme se dotkli uvědomění si něčeho ve snu - spolupracuje nevědomí s ratiem nebo je tomu naopak?

Říkal jsem, že sny jsou královská cesta k nevědomí. Ale nevědomí se projevuje ještě jinak, tzv. chybnými úkony. To je další významná kapitola v životě každého z nás. Jsme zvyklí, že existuje tzv. náhoda, smůla, neštěstí. Jenže z valné většiny jde o výtvory nás samotných. Vezměte si případ řečníka, který má mít večer přednášku. Za celý den je unavený. Říká si, zatraceně, už abych to měl za sebou, vůbec se mi tam nechce. Přijde do sálu, nachystá si papíry a auditoriu místo dobrý večer řekne nashledanou. Omluví se, lidé to pochopí, jde se dál. Hloupost, maličkost, ale ukazující na naše fungování. Nebo jiný příklad – dostal jsem od své partnerky krásné pero, po čase jsme se ale rozešli. Perem jsem do té doby psal, ale najednou ho nemohu najít. Uplyne týden, měsíc, rok, stále ho nemám, netuším, kde může být. Po roce se se svojí bývalou opět setkám, docela si rozumíme, něco se vyjasní, možná vztah obnovíme. Přijdu domů, sednu si k psacímu stolu, otevřu zásuvku a v ní to pero leží! A leželo tam každý den i předtím. Já ho jen neviděl. Takovýchto chybných výkonů děláme denně několik. Ty, o kterých jsem vyprávěl, jsou zábavné. Ale některé jsou velmi alarmující a život ohrožující. Můžu vstoupit do vozovky pod auto. Jistě – lze vysvětlit, že jsem ho neviděl nebo on mě neviděl, ale vždycky je dobré se zamyslet, co tomu předcházelo v mé mysli. Čím jsem se zabýval. Možná dospějeme k tomu, že jsem se chtěl nevědomě potrestat za to, že jsem se týden předtím nějak špatně zachoval. I touto cestou se projevuje nevědomí, ať již ho bagatelizujeme jakkoliv.

Stojí nevědomí třeba i za dnes přibývajícími psychickými problémy, neurózami?

Jistě. Na první dojem máme pocit, že jsou nesmyslné. Proč se musím pětkrát vrátit po schodech nahoru a ověřit si, zda jsem zamkl dveře? Proč musím neustále kontrolovat plyn? To není jen neuróza. To je poukázání na moji nejistotu, obavu, strach ze smrti či desítky jiných skutečností. Dopad toho všeho je obrovský a je jen na škodu, že ho stále přehlížíme. Dokonce v posledních letech vnímám v tomto směru eskalaci nejen bagatelizování, ale i zjednodušování – vše je spočitatelné a jasné. Jenže v životě nikdy nic jasné a spočitatelné nebylo a není.

Zdroj: časopis Květy, doc. PhDr. Jiří Kocourek, Institut aplikované psychoanalýzy