Každý rodič chce pro své děti to nejlepší, a tak se snaží, co mu síly stačí. I v dobré víře však často sklouzne k zažitým vzorcům, které jsou již dávno překonané a jimiž nevědomky potlačuje sebejistotu dětí.

Méně starostí pro rodiče i děti

K těm nejčastějším patří nevhodně zvolená pomoc a nevyžádané rady. Pokud dětem stále zametáte cestičku, berete jim příležitost se přirozeně rozvíjet a vytvářet si v bezpečném prostředí rodiny cenné zkušenosti – a tím i vnitřní sebejistotu, kterou do života nutně potřebují. Ve své koučinkové praxi se nezřídka setkávám s tím, že z dětí příliš ustaraných rodičů vyrostou nesamostatní, závislí jedinci, kteří si v životě nevěří. Stále totiž podvědomě očekávají, že jim někdo přijde na pomoc. Neumí udělat rozhodnutí a jsou frustrovaní, protože sami sobě nevěří. Co s tím? Místo toho, že hbitě přiskočíte a už poněkolikáté dítěti zavážete tkaničku nebo za něj uděláte domácí úkol, vytvořte mu podmínky pro to, aby si se svojí výzvou pokusilo nejprve poradit samo.

Pokud nejde o moment, který by ohrozil něčí život, zdraví nebo třeba váš byt, pomáhejte až ve chvíli, kdy si o to dítě samo řekne. Na vyžádání by měly být i vaše rady. Když se vás na ně potomek neptá, zřejmě je ani nechce slyšet. Šetřete vzájemně energii. Domluvte se, že si rady a pomoc budete dávat, až když o ni druhý projeví zájem. A zároveň své děti veďte k tomu, že co chtějí, mohou dokázat, když si za tím přirozeně půjdou a budou dělat akční kroky. Ukažte jim, že se nemusí bát pouštět se do nových věcí. Ujistěte je, že chyba neznamená selhání, ale cennou zkušenost, jak k tomu příště přistoupit jinak. Nechte je prozkoumat, v čem jsou skvělí a pomozte jim přijmout fakt, že zatímco v něčem budou přímo excelovat, jinde je zase zcela v pořádku trošku zaostávat. Tím vším jim umožníte najít a postupně si tvořit vlastní cestu. Významně tak povzbudíte jejich samostatnost a sebedůvěru.

Tréninkové životní hřiště

Svá úskalí má i přehnaná kontrola. Jestliže věčně hlídáte, zda má dítě všechno s sebou a plní věci podle plánu, poměrně rychle si na to zvykne a ochotně vám kontrolu přenechá. Pak se ale na něj nemůžete zlobit, že se ze školy, kde je mimo váš dosah, vrátí s polovinou věcí. V dospělosti se pak tito lidé mohou častěji ocitnout v roli jedinců, kteří jsou závislí na druzích. Budou totiž podvědomě hledat někoho, kdo se o ně postará a převezme odpovědnost za jejich život. To se přirozeně promítne do všech dalších vztahů, ať už partnerských nebo na pracovišti. Jak tomu předejit? Dejte dětem důvěru a nechte je v přiměřené míře projít následkem vlastního chování. Když si zapomenou svačinu do školy, nestane se nic horšího, než že budou mít hlad. Zato získají užitečnou zkušenost a na svoji svačinu třeba příště budou myslet.

Chcete-li děti připravit na to, co je v životě čeká, podporujte je v samostatných projektech. Začít se dá opravdu odmalička. Potomek může nachystat k večeři salát, vymyslet večerní aktivitu pro celou rodinu nebo naplánovat cyklotrasu na nedělní vyjížďku. Děti pro své rodiče a blízké rády něco vymýšlí a organizují. Současně se tak mnohému naučí a přirozeně posílí sebedůvěru. Na těchto základech z dětského tréninkového hřiště pak formují své nastavení pro budoucí velké životní výzvy.

Respekt i k těm nejmenším

Spolehlivým zabijákem sebedůvěry dítěte je neustálé připomínání, že všechno víte lépe, protože jste rodič. Výrazně tím omezujete jeho potenciál a znesnadňujete mu možnost se naplno rozvíjet a být v něčem lepší než vy. Ještě horší je tvrdé prosazování vlastního vlivu a vynucování poslušnosti či oddanosti dítěte argumentem, že dokud ho živíte, musí vás bezvýhradně poslouchat. Aby nedošlo k mýlce, nastavit základní pravidla a mantinely je nezbytné. V jejich rámci ale dejte dětem prostor činit vlastní rozhodnutí a najít svůj vlastní „recept na věc“. Harmonii a pohodu v rodině můžete nastartovat zavedením rodinné porady, kdy se jednou týdně sejdete a uděláte si na sebe dostatek času. V klidu si popovídáte u dobrého jídla, tvoříte rodinná pravidla a ladíte rozdělení činností a povinností v domácnosti. V rámci plánování společného času si navzájem nasdílíte svá přání i to, co vám v rodině vyhovuje či nevyhovuje. Ze zkušenosti vím, že v každodenní komunikaci udělá velkou službu prosté vysvětlení „Proč“? Dítě zkrátka potřebuje porozumět vaší prosbě, aby v ní vidělo smysl a správně ji pochopilo.

S respektem, trpělivostí a laskavostí přistupujte i ke starostem svých ratolestí. Možná se vám zdají malicherné, jenže vaše děti se teprve všemu učí a co vám přijde jako banalita, může pro ně být zásadní. Věnujte jejich řešení čas a pozornost. Budujete si tím u svých dětí to nejcennější – důvěru a lásku.

Lásku přitom za žádných okolností nepodmiňujte tím, že dítě bude hodné nebo udělá, co chcete. Základním a denním principem každého rodiče by měla být bezpodmínečná láska, tedy „Mám tě rád/a takového, jaký jsi – za všech okolností. Nemusíte se přitom obávat, že byste bezpodmínečnou láskou své dítě nějak „kazili“. Naopak. Jedině tak mu umožníte přirozeně vyrůst do nejlepší verze sebe sama.

Nekompromisní zrcadlo

Kázat vodu a pít víno umí každý. Až se budete zlobit, jak si vaše dítě neumí uklidit svůj nepořádek nebo se vzteká – podívejte se nejprve na sebe. Dáváte vždy svoje věci neprodleně na své místo? Chováte se ke svým blízkým vždy ohleduplně? Děti se od vás nejvíc učí pozorováním, odkoukáváním. Pokud se vám na nich něco nelíbí, je dost možné, že svůj nedostatek mají od vás. Vznikl doma, v rodině. Zamyslete se tedy, zda s nápravou nezačít u sebe a nezaměřit se na některý z vzorců, které od vás děti přejímají.

A ještě jedna důležitá věc. Aby bylo dítě spokojené, potřebuje spokojené rodiče. Pěstujte tedy své potřeby, přání a touhy. Neobětujte se pro rodinu a děti. Když upustíte od svých přátel, koníčků a zájmů a rezignujete i na své profesní cíle, jak se od vás mají děti naučit, že život se má žít naplno a se vším, co přináší?

Náš tip:

Ke změně mnohdy stačí i zdánlivé maličkosti. Velkou službu vám může prokázat sdílení zážitků z každého dne. Neomezujte se ale na prosté odbavení toho, co bylo ve škole k obědu, jaké jsou známky a co je za domácí úkol. Ptejte se, jak se dítě cítilo, co zajímavého zažilo, co nového se naučilo. Užitečným pomocníkem vám bude takzvané Pocitové číslo. Jde o emoční stupnici od nuly do desítky, kde nula je nejhorší pocit, desítka naopak nejkrásnější. Pokud má váš potomek z celého dne pocitové číslo například na šestce, zajímejte se, co mu chybělo do desítky. Možná je jen unavené a chce si odpočinout, možná má však za sebou konflikt s kamarádem, chce ho urovnat a neví, kde má začít. Pokud se děti naučí své pocity nejen vnímat, ale i hodnotit a mluvit o nich, jde o skvělý základ do dalšího života. Tento, ale i řadu dalších užitečných nástrojů a rad najdete v knize (Ne)Gramotný rodič.

Naše expertka: Mgr. Lucie Königová

Je lektorkou osobního rozvoje, mentorkou a autorkou seberozvojových programů. Do povědomí veřejnosti se zapsala díky bestsellerům (Ne)Gramotný rodič a Cesta zpátky k sobě. Již 12 let se věnuje transformačnímu koučinku. V roce 2016 založila Školu seberozvoje a koučinku. Je také tvůrkyní uceleného konceptu Life Academy, zaměřeného na seberozvoj, zdělávání a růst potenciálu v osobní i profesní sféře pro všechny, kdo chtějí lépe porozumět sami sobě, změnit svá vnitřní nastavení a žít život v souladu se svojí podstatou.

Zdroje:

  • Kondice 10/20223
  • www.lucie-konigova.cz
  • https://kidshealth.org/en/parents/nine-steps.html