Měla by být podle vás škola místem radosti?

Podle mého názoru má mít škola nejen vzdělávací, ale také výchovnou složku. Zkuste člověka vzdělat v radosti nebo vychovat k násobilce. Myslím si, že nejdůležitější je přístup školy a pedagogických i nepedagogických zaměstnanců. Je hlavně na jejich týmu, co školství si však možná občas neuvědomují, jak velikou zodpovědnost na sobě mají a že se velmi výrazně podílí na formování vztahu mezi dítětem a vzdělávací institucí. Je přirozené, že se dítě do školy ne každý den těší, podobně to máme přeci i my dospělí – někdy bychom nejraději všechny povinnosti hodili za hlavu a užívali si, že nic nemusíme. Je však důležité, aby dítě zažívalo ve škole i hezké momenty spojené s pozitivními emocemi, které mu následně pomohou překonat i náročnější chvíle.

Co dnes nejvíc kazí radost dětem ve škole?

Podle mých zkušeností to bývá pro většinu dětí neúspěch ve formální nebo neformální výuce. V hodinách to obvykle zastupují známky a dosažitelnost následného vzdělávání či profese. Mimo hodiny obvykle vztahy se spolužáky, kantory a nefunkčnost předpokládaných „pravidel“. Za mě je potřeba, aby si děti samotnou cestu ke vzdělání více užívaly, nejen ji protrpěly se strachem z nedostatečných známek. To, jak dítě vnímá celý vzdělávací proces, se s ním často nese i do dospělosti – pokud je tedy zvyklé, že veškerý úspěch závisí na výsledku, nikoliv na průběhu cesty, bude jej takto vnímat i na střední a vysoké škole či posléze v práci. Řadu dětí tak tento přístup odradí od dalšího vzdělávání, ačkoliv pro něj mají potenciál. Toto se však z velké části odvíjí od přístupu jednotlivých profesorů i od nastavení celého školního systému.

Pamětníci s oblibou vzpomínají na to, jak je učitelé ve škole bili pravítky přes prsty, nechávali „stát na hanbě“, ponižování bylo na denním pořádku. A nechápou, z čeho se „hroutí“ dnešní děti, když ve škole kolem nic oproti minulosti „chodí všichni po špičkách“. Jak byste jim argumentoval?

Jde především o dobovou a kulturní normu, není to tak dávno, kdy u nás nemohly studovat ženy, a i dnes ve světě existuje ještě pár takovýchto společností. Předáváme hlavně to, co jsme se naučili (v rámci určitých mezí). Fyzické tresty nás mohou učit disciplíně, vytrvalosti a popírání svých pocitů. Není otázka, jestli to budeme předávat dál, ale nakolik to chceme? A také nás to nutí k zamyšlení, proč se dnešní mládež vymezuje proti tomuto chování a zdalipak nemají v určité míře pravdu. Nejsilnějšími argumenty mohou být hledání pochopení, porozumění a společných plánů, a to na obou stranách.

Jak moc figurují školní problémy v psychických problémech dětí, s nimiž se ve své praxi potkáváte?

V mé praxi jsou letos u mládeže na druhém místě hned za problémy s rodinnými vztahy. Nejspíše se na tom podílí nejistá situace ve školství, kdy požadavky škol často neodpovídají požadavkům na zaměstnání. Podobně jako IQ test odpovídá školní úspěšnosti (v modelových situacích) a ne té pracovní (v praktických situacích). Každý z nás má ve svém okolí člověka, který na škole procházel, jak se říká, s odřenýma ušima, a přesto je to dnes například úspěšný podnikatel, lékař či vědec. Je proto potřeba děti k učení motivovat, ale zároveň je ujišťovat, že horší školní výsledky ještě zdaleka neznamenají „zkaženou“ budoucnost či nemožnost jít si za svým profesním snem. Děti by měly vědět, že jejich hodnota nezávisí na jedničkách a trojkách a že je rodiče (ani později společnost) nezavrhnou jen kvůli tomu, že zrovna nevynikají v počítání či pravopisu.

Zdroj: časopis Květy, Michal Šefc, Hedepy