Jak se tak u nás občas říkává, žena patří k plotně a muž je hlavou rodiny. Tohle tvrzení ale už dávno není pravdivé a potvrzuje to i nedávný průzkum portálu Klik.cz. Zaměřoval se na to, jak se rozhodují muži a ženy, a přinesl hned několik překvapivých závěrů. I když rozdíl mezi pohlavími není tak výrazný, zodpovědnosti za rozhodování by se například raději zřekli muži než ženy. A víc než šest z deseti žen také nesouhlasí s tvrzením, že by o nejdůležitějších věcech v domácnosti měl rozhodovat výhradně muž. Téměř 14 % mužů a 17,3 % žen pak přenechává finanční rozhodnutí na jiném členovi rodiny.
Nás zajímaly i další aspekty týkající se rozhodování a intuice. Kdy se příliš ohlížíme na ostatní? Která rozhodnutí jsou pro nás bezpečná? Máme dát spíš na rozum než na hlas svého srdce? Na to vše jsme se ptali mentální koučky Zuzany Hanákové.
Jak jsou na tom obecně muži a ženy, co se týče rozhodování? Kdo se rozhoduje snadněji, lépe?
Rozhodování je dovednost. Obecně můžeme říci, že muži nebo ženy s převažující mužskou energií se při rozhodování více opírají o logiku, data a racionalitu. Naopak ženy a zároveň muži s dominující ženskou energií pak na druhé straně více vnímají sociální a emocionální aspekty, dopady do vztahů a společnosti. Když je žena příliš v ženské energii, pak ztrácí pevnou půdu pod nohama a naopak, když je muž silně v mužské síle, ztrácí schopnost citlivosti.
Zuzana Hanáková
Dají ženy více na svoji intuici? A proč?
Obecně ano, nicméně umět naslouchat své intuici a svému tělu máme všichni – pokud si to dovolíme. U žen je tato schopnost přirozeně aktivována například během mateřství. Když je v kontaktu se svým tělem, pak přirozeně bez návodu a mnohdy proti logickým argumentům ví, co její děťátko potřebuje, kdy je situace vážná atd. Ženy intuici využívají více také proto, že je pro ně přirozenější kultivovat a udržovat dlouhodobé harmonické vztahy. A ty se neřídí logikou, ale citem.
Kdy je ale cit na obtíž a měl by se upřednostnit právě rozum?
Například když je potřeba ochránit rodinu nebo ji zabezpečit, nemohu se rozhodovat citem. Toto je vlastní zase mužům. Muži z podstaty své role – živitele, ochranitele rodiny, často bojovníka a vůdce – prostě potřebují jednat. A cit je něco, co může být překážkou. Dovoluje jim to také jít více do rizika a výzev. Ženskou silou je opečovávat, ochránit, harmonizovat. Ale znovu upozorňuji na to, že to není jednoznačné. V každém z nás jsou obě polohy a záleží, které dáme prostor a kterou v životě a jednotlivých situacích upřednostňujeme. To je ovlivněné prostředím, do kterého jsme se narodili, výchovou, částečně genetikou. Není jedno lepší než druhé.
Myslíte si, že je dobře, pokud jsou v rodině jasně rozdělené role – kdy žena například rozhoduje o nákupu potravin, o kroužcích pro děti, víkendovém programu a muž zase řeší, jaké auto nebo elektrotechniku si rodina pořídí?
Myslím si, že je velmi prospěšné bavit se o tom, kdo co obstarává a kdo je aktivním hybatelem daných věcí (tzn. ten, kdo přijde a řekne, co je potřeba koupit, zařídit, opravit, rozhodnout). Neznamená to, že musíme pak ty věci, které máme na starosti, rozhodovat vždy sami. To vůbec ne. Ale vyhnete se celé řadě nepříjemných situací vzniklých očekáváním, že „druhý to přece zařídí“, nebo pocitu oběti „jsem na to sám/sama“.
Co nás při rozhodování o chodu domácnosti a rodiny nejvíc ovlivňuje?
Nastavení, kdo za co doma rozhoduje, si často přinášíme ze svých primárních rodin. Taková představa se může u partnerů dost lišit. Mnohdy o ní partneři nemluví a očekávají, že to je přece jasné: takhle to bylo, je a bude! Jasné to ale rozhodně není a bývá to zdrojem velkých nedorozumění, konfliktů, zklamání.
Příliš se obáváme toho, co si myslí ostatní
Co nám občas brání v rozhodovacím úsudku?
Ó, tak těch věcí je celá řada! Častou bariérou bývá strach, že se rozhodneme špatně. Vyvíjíme na sebe tlak, že se musíme rozhodnout správně, protože jsme uvěřili, že existuje jediné správné rozhodnutí. Strach z toho, že bychom zjistili, že to nebylo to správné řešení, bývá někdy tak velký, že stojíme příliš dlouho na místě. Tím se propadáme ještě hlouběji do stavu nekonání a frustrace. Dalším velkým hybatelem je nedostatek sebedůvěry. Věříme, že lidé kolem nás vědí lépe, co je pro nás dobré a jak se máme rozhodnout. Přešlapujeme, váháme. Jsme sami sobě silným kritikem a utvrzovatelem v tom, že se neumíme rozhodnout dobře.
Patří sem i obava z toho, že nebudeme dost dobří pro ostatní?
Jistě. Další bariérou bývá strach z hodnocení druhými a touha rozhodnout se tak, abychom vyhověli, protože neuneseme to, že naše rozhodnutí bude neseno nelibě. Bojíme se, že budeme kritizováni, souzeni, nepochopeni. A také naše rozhodnutí může mít dopady na lidi kolem nás. A pokud jsme závislí na přízni okolí, pak se rozhodneme vždy tak, abychom vyhověli ostatním (aby nás dál měli rádi), nikoli sobě.
Co když chceme změnit práci, ale nedokážeme se rozhodnout a udělat ten první krok?
Změna zaměstnání je časté téma. Někdy cítíme, že už nás práce nebaví, vyčerpává, nikam neposouvá, ale kvůli obavám z nejistoty stojíme na mrtvém bodě. Podle čeho bychom se měli rozhodovat pro změnu a dát výpověď? U klientů s tímto tématem mě vždycky nejdřív zajímá, co je zdrojem toho, že chtějí odejít a cítí se frustrovaní. Co se aktuálně děje v jejich životě. Někdy totiž není nutné práci opouštět. Stačí porozumět tomu, kde si bráním v tom, udělat ve stávající práci změnu, abych se cítil spokojenější. Velmi často to souvisí s vykomunikováním si nějakých potřeb, dovolit si se za sebe postavit, umět si hlídat hranice, říct si o podporu. Chtít změnit práci někdy bývá útěkem před tím, postavit se za sebe a jít do diskomfortu s lidmi, se kterými pracuji.
Je tu nějaká paralela s partnerskými vztahy?
Je to stejné jako v partnerství. Vyměníte partnera a za nějakou dobu budete řešit podobné věci jako s předchozím. Vyměním šéfa/tým a za čas budu nespokojená, protože tenhle zas pro změnu nedělá to či ono a budu chtít odejít. Klientovi, se kterým řeším toto téma, často kladu otázky a doporučuji mu dát si nad situací odstup, získat nadhled a pak konat. Odpovědět si na otázky jako:
· Co je skutečným zdrojem toho, že chci odejít?
· Co jsem pro změnu udělal? Kde jsou moje limity a bariéry? Kde si bráním?
· Co od změny chci – jaké pocity/prožitky/činy mi chybí?
· Kde mimo práci si mohu tyto pocity doplnit?
· Co by se muselo změnit (na mé straně a na druhé straně), abych měl chuť ve stávající firmě pokračovat?
· Co teď pro sebe nejvíc potřebuji?
· Kdybych neměl strach – co bych udělal?
· Z čeho budu čerpat energii při změně a všem, co k tomu patří?
Změna práce často vyžaduje velké množství energie. Hledat práci z deficitu se nevyplácí. To je totéž, jako byste uběhli maraton a za cílovou páskou jste se rozhodli, že si převléknete dres za jiný a vyběhnete znovu na trať. Proto je dobré se nejdřív zazdrojovat. Nedělat velká rozhodnutí z místa vyčerpání. Nejsou to podle mě dobrá rozhodnutí.
Říká se ale, že změna je život...
Ano, změna je občas velmi užitečná a jednou za čas bychom ji v práci měli udělat. Zdrojem frustrace v práci totiž může být právě stereotyp, absence variability nebo učení se něčemu novému. I malá změna může udělat velké věci. Nicméně bych řekla, že lidé většinou opouštějí práci kvůli lidem, nikoli kvůli její náplni.
Každý neseme 100% míru zodpovědnosti za svá rozhodnutí
Vraťme se ještě k partnerství. Dokážeme včas vyhodnotit, že už je pro nás vztah toxický, a rozhodnout se včas odejít? Nebo máme spíše tendence zůstávat v komplikovaných vztazích zbytečně dlouhou dobu?
Moje zkušenost říká, že to neumíme včas vyhodnotit. Nereflektujeme dostatečně pravdivě, co skutečně cítíme, nejsme sami se sebou v kontaktu a málo se známe. Cesta vede skrze sebepoznávání, objevování vlastní toxicity (mohu si ji připustit), nebo toxicity partnera (většinou je to téma obou) a hledání cesty ke zdravé sebehodnotě. Teprve když si sám sebe vážím, když se sebou jednám laskavě a nechci sobě činit utrpení, pak jsem schopen vztah opustit. Když na sobě pracují oba partneři, může se stát, že se vztah transformuje a není nutné jej opustit. Pevně věřím, že užitečným rozhodnutím, s ohledem na to být, či nebýt ve vztahu, může být: chci vidět realitu svého vztahu, toho, kým ve vztahu jsem, co do vztahu přináším a co si beru.
Měl by člověk sám rozhodovat o svém životě a změnách, nebo je v pořádku, pokud bereme ohledy na ostatní (své rodiče, děti, partnera, kolegy). Kde je vlastně ta zdravá hranice?
Jsem přesvědčená, že každý neseme 100% míru odpovědnosti za svá rozhodnutí. A měli bychom je činit v souladu se sebou a tím, co skutečně uneseme, v čem je nám dobře a v čem ne. Zásadní je umět to komunikovat druhým – ideálně bez manipulace, jasně (někdo by řekl asertivně) a s pokorou. Neexistuje asi jasná definice zdravé hranice. Ale dá se mluvit o rozhodnutích, která jsou tzv. bezpečná a kvalitní.
Co znamená bezpečné rozhodnutí?
Bezpečné rozhodnutí je většinou takové, které nás nebolí a o kterém víme, jaký bude výsledek. Často za cenu kompromisů, ústupků a vyhýbání se tomu, abychom se někoho dotkli. Kvalitní rozhodnutí jsou většinou spojená s vystoupením z pohodlí, přinášejí risk, diskomfort, nejistotu. Kvalita také většinou není hned, tzn. stojí nás to nějaké delší úsilí, vytrvalost, vůli si něco ustát – vůči sobě/druhým.
Která znamení zvěrokruhu to mají s rozhodováním těžší?
Například Blíženci nebo Váhy jsou od přírody váhaví, tito lidé se těžko pro něco rozhodují, ať už jde o běžný nákup potravin, nebo třeba stěhování. Osobně ale nejsem fanda kategorizování lidi podle znamení. Myslím, že je to trochu složitější. Naše schopnost rozhodovat se souvisí s mírou naší sebehodnoty a taky chutí jít do diskomfortu. Souvisí to také s naším vnitřním nastavením – někdo miluje jistotu a bezpečí, jiný změnu a výzvy. A také, jak jsem říkala na začátku, je to dovednost, která se dá trénovat.
Snižte na sebe nároky
Jak se dá rozhodování natrénovat?
Když si půjdu koupit jogurt a budu mít na sebe požadavek, že si musím koupit ten správný, mohu u toho regálu být taky půl hodiny a stejně potom, co opustím krám, mohu mít pocit pochyb – co když tam byl přece jen nějaký lepší? Určitě tam byl!
Jedním z tipů, jak rozhodování trénovat, je snížit si nárok na správnost rozhodnutí. Změňte význam ve smyslu: „Ať se rozhodnu jakkoli, bude to zkušenost. A každá zkušenost mi něco přinese.“ Snižte si možnosti výběru. Najděte si dvě značky jogurtů a z nich si vyberte. Klaďte si otázku – co mi brání v tom se rozhodnout? Poznávejte své bariéry a limity. Pracujte s nimi. Dovolte si se neptat ostatních na názor a konat – nečekejte, až dostanete potvrzení „ano, tohle bych ti doporučil udělat“.
A co velká životní rozhodnutí, například ohledně stěhování, svatby, založení rodiny?
U takových na sebe netlačte. Každé velké rozhodnutí zraje. A stejně jako víno jednoho dne uzraje a samo spadne. Bez tlaku. My tomu ale nevěříme a máme pocit, že to musíme vymyslet, uspíšit. Ale často na to vlastně nejsme připraveni. Tlačíme na sebe. Z „musu“ ale nic dobrého nekvete.
Co byste čtenářkám a čtenářům Kondice poradila závěrem?
Učme se dovolit si rozhodovat se bez nároku na stoprocentní správnost a užívejme si zkušenosti, které nám každé drobné rozhodnutí přináší. Tím si dovolujeme se poznávat a vnímat, co potřebujeme, co nám funguje, co ne. Jedině tak lze zvyšovat kvalitu našeho života, a tím pádem prožívat větší radost a spokojenost.
Rozhodování nemusí být zátěž. Může to být dobrodružná výprava plná objevů a nových zákoutí nás samotných. Stačí se jen rozhodnout. Tak směle do toho!
Zdroje:
Průzkum a interní data společnosti Klik.cz
Mentální koučka Mgr. Zuzana Hanáková, https://www.zuzanahanakova.cz/kontakt
