Jak vypadá tradiční česká rodina?
To nelze jednoznačně říci. Současná rodina má totiž tolik tváří, že nejen náš výzkumný ústav, ale třeba i Ministerstvo práce a sociálních věcí, do jehož gesce spadá rodinná politika a tedy i příprava Strategie rodinné politiky do roku 2030, přesnou definici rodiny nedává. Pro mě je to například model s dvěma rodiči, kdy už úplně neřeším, jakého pohlaví…
Dokázala jste přijmout tento fakt snadno?
Mám dospívající dcery, takže jsem konfrontovaná s jejich liberálním postojem a nasávám pohled mladé generace. Pro mladší generaci jsou například stejnopohlavní rodiče natolik běžnou věcí, že už o ní ani moc nepřemýšlí. Ale k přijetí téhle skutečnosti mi pomohly i zkušenosti z projektů zabývajících se sociálně-právní ochranou dětí a odebírání dětí z biologických rodin do ústavní či náhradní rodinné péče. Občas narazíte na skutečné hrůzy, kdy rozum a srdce stojí. A uvědomíte si, že samotný fakt, že v rodině figurují muž a žena, vůbec nezaručuje, že budou dobří rodiče.
Odmysleme si tedy pohlaví. Je těžké dnes rodinu vůbec vytvořit a následně udržet?
Je. Ukazuje se, že naprosto největší problém pro mladé je dnes bytová otázka. Mít, kde bydlet. Když nemáte kde bydlet, jen těžko založíte rodinu. Pokud se vám podaří tento problém vyřešit a následně založíte rodinu, s narozením dítěte přichází asi nejhezčí období, kdy se zdá všechno růžové. Jenže zanedlouho začnou přicházet problémy nové.
Nástup ženy do práce?
Ano. Rodina je po třech letech hozená do naprosto neznámé situace, musí vyjednat kompromisy, nastolit nějakou rovnováhu. Naše výzkumy se dotýkají i ekonomické situace a ukazuje se, že rodiče opravdu hodně pracují a naprosto nedostatkovou komoditou je čas strávený s dětmi.
Týká se to i těch nejmladších rodičů? Často slýcháme, že mladí už dnes tolik pracovat nechtějí…
To je možné. Ale když mají ty hypotéky a děti, tak jim nic jiného, než pracovat, nezbyde. A jen málokomu se přitom daří sladit čas na práci a rodinu, vždy jde o něco na úkor něčeho. Stejně tak se zapomíná na čas pro partnerství, což nakonec vede k rozchodům. Lidé jsou ve svých pracovních kolejích, nezřídka se doma míjejí. I když hlavním důvodem rozvodů je stále nevěra či jiný partnerský vztah, hned za tímto důvodem figuruje absence komunikace či nedostatek pozornosti často pramenící z přepracovanosti a časové tísně.
Upřednostňujeme děti před partnery?
Zdá se. Děti mívají hodně mimoškolních zálib, rodiny s nimi jezdí i o víkendech po turnajích, když jsou třeba dvě děti, tak otec jede s jedním, matka s druhým. Velkou roli sehrává mj. to, že se dnes rodiče o děti bojí mnohem více, než se báli naši rodiče o nás, takže se je všude snaží doprovázet.
Jakou hodnotu má dnes vůbec klasická česká rodina ve společnosti?
Ideál klasické tradiční rodiny stále vítězí. Více než polovina české populace považuje za pro svůj vlastní život nejlepší jedno celoživotní manželství, každý sedmý připouští i opakované manželství. Na druhé straně je tolerance například k nesezdaným partnerstvím vysoká a ideál manželství tak začíná být trošku vytěsňovaný ideálem harmonického vztahu jako takového. Společnost už dnes nezatracuje ani ženy, které se rozhodnout být s dítětem samotné.
Přesto asi převažují ženy, které jsou s dítětem samotné nikoliv z vlastní vůle…
To rozhodně. Z průzkumu nám vychází, že asi 40 procent sólo rodičů se s druhým rodičem rozvedlo, 40 procent se rozešlo, aniž byli sezdaní a jen 10 procent sólo matek mělo dítě bez toho, že by kdy s partnerem žily.
Co je nejčastějším důvodem toho, že žena zůstane s dítětem sama?
Jak už jsem zmínila, důležitým faktorem je nedostatek komunikace či kooperace v rodině, ale zároveň je zajímavé, že častěji žádají o rozvod právě ženy. Pravděpodobně jsou více emočně zaangažované, vědí, že dítě připadne zřejmě jim, byť pro ně bude ekonomická situace značně obtížná. Nicméně nechtějí setrvávat v prostředí, které vnímají jako nezdravé.
Přibývá mužů, kteří mají v péči dítě?
To ani ne. Ale zvyšuje se podíl dětí ve střídavé péči, v poslední době výrazně i společné péči.
Společná péče znamená co?
V podstatě vše funguje jako před rozvodem, jen spolu rodina nežije v jednom bytě. Není upraven styk s dítětem, většinou ani výživné. Řada moderních soudců dnes tento model i prosazuje, pokud vidí vůli rodičů, která je v tomto případě potřeba opravdu velká. Podle statistik dnes společná péče představuje v případě rozvodu přibližně 10 procent soudních rozhodnutí.
Vraťme se ještě k rodině úplné. Co je pro ni nejtěžší z ekonomického hlediska? Zmiňovala jste bytovou otázku, které asi může konkurovat málo co…
Do konce roku budeme vydávat pro potřeby vlády a neziskovek Zprávu o rodině, z níž vyplývá, že kromě bytového problému jsou značnou zátěží především výdaje na potraviny. Markantní rozdíl je samozřejmě mezi úplnými rodinami a sólo rodiči, kteří vesměs bydlí v nájemních bytech a nezřídka se potýkají s nedůvěrou pronajímatelů, zda budou schopni platit nájem pravidelně, mnohdy nemají ani na zaplacení vstupní kauce. V extrémních případech končí třeba ze dne na den na ulici.
Do jaké míry v tomto případě funguje stát?
Tady zrovna moc nefunguje. Pomáhají spíš některé neziskovky. Ale abych nebyla úplně nespravedlivá, vím, že v současných debatách se zvažuje i možnost, že by šel na vstupní kauce použít třeba příspěvek na bydlení. Co mě ale až dojímá, je fakt, že rodiny, které na tom nejsou finančně dobře, se vesměs snaží být do poslední chvíle soběstačné. Pomoc hledají u nejbližších, snaží se získat další zaměstnání…
No, ono jim zas moc jiného nezbývá…
Je pravda, že třeba povědomí o neziskovkách, které by mohly pomoci, není bohužel velké. Většinou až když ti lidé padnou na úplné dno, začnou teprve hledat všechny možnosti a často přicházejí pozdě. Nedokážou příslušné služby kontaktovat. V jednom průzkumu jsme sestavili seznamy pomáhajících organizací podle krajů, je mimochodem volně dostupný na našem webu, a předložili jsme je dotazovaným rodinám. Většinou o nich nevěděly. Ale když jsme je oslovili po určité době, tak se ukázalo, že je v mnohých případech opravdu kontaktovali a dočkali se i pomoci.
Neměl by alespoň tohle zabezpečit stát? Aby potřební v každém koutu republiky věděli, na které neziskové pomáhající organizace se mohou obrátit?
Myslím, že spíš než stát by toto měly obstarávat obce v rámci nějakých svých komunitních aktivit. Podchytily by tím spoustu problémů ve společnosti.
Ono není těžké jen najít pomoc. Mnozí vědí, kam se obrátit, třeba i ve státech garantovaných záležitostech, ale masivní byrokracie, úřednický diktát a nesrozumitelný jazyk nakonec způsobí, že člověk zkrátka není schopný si potřebnou žádost ani podat, protože vám ji desetkrát vrátí s nějakým dalším nesmyslným formálním požadavkem. Vyprávět by mohli senioři, ale rodiny s dětmi určitě také…
V poslední době se třeba systém dávek trošku zjednodušil, jde dělat on-line, ale to taky nemusí každému vyhovovat. My už dlouhou dobu upozorňujeme na to, že tyto věci musí být jednoduché a přístupné i jazykově. Vyplňujete žádost o přídavek na dítě a máte v ní v podstatě ocitovaný zákon. Tomu nemusí rozumět ani vysokoškolsky vzdělaný člověk. Když nahlédnete do ministerských portálů třeba Francie nebo Británie, najdete piktogramy, jednoduché až polopatistické obrázky s konkrétními situacemi, přes které se proklikáte až k tomu, co potřebujete. U nás je vše zbytečně komplikované. I když se to postupně mění k lepšímu.
Když si vezmeme rodiny, které nepožádají o pomoc, ať již proto, že se snaží být do poslední chvíle soběstačné nebo se stydí někde prosit, nejsou zvýhodnění ti, co třeba ani tak existenčně nestrádají, ale dokážou si za každou cenu tu pomoc na úřadě „vykřičet“?
Vždycky budou lidé, kteří systém nějakým způsobem zneužijí. Na druhou stranu si myslím, že je jich u nás pořád relativně málo, což se ukázalo třeba i během covidu. Češi naštěstí zas takoví zneužívači nejsou.
A co třeba takové půjčky? Často slyšíme, že si lidé půjčují na zbytné věci jako je dovolená nebo vánoční dárky…
To taky není podle našich výzkumů úplně pravda. Dominantní roli hrají v tomto případě hypotéky, kterými rodiny řeší svůj bytový problém. Na druhé straně sólo rodiče sahají často k půjčkám, aby si zajistili základní životní potřeby. Koupit pračku, školní výlet pro děti…To se nám ukazuje pravidelně, že – obzvlášť pro sólo rodiče, ale i pro úplné rodiny – jsou nejrůznější školní akce velmi zátěžovou situací. Protože děti jsou to poslední, na čem by rodiče chtěli šetřit. Nechtějí, aby pocítily jejich finanční problémy.
Přitom školy zrovna rodiče v tomto ohledu nešetří…
To můžu potvrdit. V aktivitách vůbec nepolevily ani v ekonomicky náročnějším období. Tu do Itálie, tu do Francie, tu na lyžařský výcvik…Člověk jim to chce dopřát, nerad staví dítě do situace „ty na to nemáš“, ale už je toho někdy moc. Školy by v tomto ohledu mohly jednat přece jen citlivěji, aby nestavěly některé žáky do ponižujícího postavení, když tři čtvrtě třídy radostně jede a zbytek nemůže. V jednom našem výzkumu v postcovidovém období jsme zjišťovali, na čem se lidé snaží ušetřit. Již před covidem rodiny v případě finančních problémů omezovaly rodinné dovolené a stravování v restauracích, naprostá většina postupně začala šetřit na energiích, na potravinách, na svých volnočasových aktivitách, ale dětem se je stále snažili dopřát, ty se snaží nijak „neokleštit“. Nicméně ani v tomto případě to nejde vždy a za všech okolností.
Že děti hrají prim lze soudit i z vaší zprávy Rodiny s dětmi 2018 – 2022, z níž nejen vyplývá, že u nás porodnost neklesá tak dramaticky jako v některých jiných zemích, ale že nejspokojenější jsou rodiny s více dětmi. Co ještě jste v tomto ohledu zjistili?
Pořád je převažující ideál dvou dětí v rodině. K němu se kloní dvě třetiny českých občanů, více dětí v rodině upřednostňuje dokonce zhruba každý čtvrtý. Tří a vícedětné rodiny nejsou podle posledního sčítání v roce 2021 výjimkami, co je zajímavé, že více dětí mají častěji vysokoškolsky vzdělaní rodiče.
Takže čím vyšší vzdělání, tím více dětí?
Šlo by říci, že je k tomu v současné době jistá tendence. A velmi specifické pro Česko je, že vysokoškoláci se chovají nejvíce tradičně. Kdežto ve státech západní a severní Evropy přicházely právě z jejich strany ty největší společenské změny i změny v rodinném chování.
Jenže mám i pocit, že pokud se někdo rozhodne pro bezdětné manželství, také budou asi převažovat vysokoškoláci…
Tam je to trochu složitější. Do nějakých třiceti let bývá bezdětnost opravdu víceméně dobrovolná. Ještě se na rodičovství necítí, nemají kde bydlet, chtějí si užívat. Postupně se ale překlápí v nechtěnou – ať již ze zdravotních důvodů či nevhodností partnera pro rodičovskou roli. Lidé také postupně ubírají ze svých rodičovských plánů: Už ne dvě děti, to už nestihnu, ale třeba jedno…Časem je z toho znát určitý smutek. Bezdětnost se velmi obtížně zkoumá statisticky, do jaké míry byla opravdu plánovaná a do jaké nikoliv. Velkou roli přitom hraje i absence partnera. Ukazuje se, že lidé se dnes nemají jak a kde seznámit.
V téhle on-linové době?
Ano, jde dokonce o hlavní důvod toho, proč dnes lidé nemají děti. Třeba by je i moc chtěli, ale nemají s kým.
Začínám chápat, proč z vašeho výzkumu vyplývá, že rodiny s více dětmi jsou rodinami nejšťastnějšími.
V tomto případě ještě hraje roli fakt, že mezi vícedětnými rodinami je oproti ostatním i více věřících. Tam ta spokojenost do značné míry vyplývá i z jejich hodnotového systému a trochu jiného životního zaměření. Ale obecně lze souhlasit s tím, že více dětí asi více štěstí do rodiny přináší.
Jsou v dnešních rodinách spokojenější muži či ženy?
Je to poměrně vyrovnané, lehce převažují muži. Ženy jsou stále zklamané z dělby domácích prací, z přetrvávajících pravidel, že muž doma sem tam něco opraví, občas dojde nakoupit a pak spolu se ženou koupí pračku. Zatímco žena dělá vše ostatní. To se děje napříč vzděláním, i když u vysokoškoláků je to přece jen malinko lepší.
Všimla jsem si, že váš výzkum postihuje i nejčastější konflikty mezi rodiči a dětmi. A i když se všechno mění, až s jakousi nostalgií jsem přijala skutečnost, že se stále přou ohledně oblečení či „nevhodných“ kamarádů…
Tohle se opravdu nemění. I když nově se přidaly mobily a jejich časté používání. Jenže jen málokdo si řekne o radu odborníkovi. A faktem také je, že v intenzivním používání technologií dnes děti velmi utvrzuje škola. Všechno je online, školy zadávají běžně úkoly třeba v osm hodin večer, takže děti musí být neustále on-line, aby něco neprošvihly. Ony dnes jdou ze školy a netuší, co jim přistane za úlohy. My když šli domů, přesně jsme věděli, co musíme splnit a jak si rozvrhneme čas. Dnes vás učitel může zaúkolovat kdykoliv.
Fungování rodiny do značné míry ovlivnila i covidová pandemie. Jaké jsou podle vás ty největší dopady?
Finanční či ekonomický vliv zas tak bezprostředně velký neměla. Co ale můžeme vnímat jako takřka kritické, je dopad na psychické zdraví. Životní pohoda, osobní spokojenost…Týká se to přitom nejen dospělých, ale i celé jedné generace dospívajících, u nichž se rozjely i četné psychiatrické diagnózy. Některé země zavřely školy třeba na tři týdny, měsíc, u nás byly školy tím prvním, co jsme znepřístupnili. Vybralo si to svoji daň. Většina dospívajících by tak dnes potřebovala nějakou psychologickou či psychiatrickou pomoc. Je otázkou, jak tahle generace bude jednou vychovávat svoje děti…Naštěstí se nyní rodina dostala více do veřejných i odborných debat a otevřelo se spoustu témat. Věřme tomu, že se to bude ještě více odrážet i v praxi, aby se rodinám u nás dobře žilo.
Zdroj: časopis Květy, Mgr. Jana Paloncyová
