O stárnutí se ve společnosti málo mluví. Celebrity dokonce předstírají, že vůbec neexistuje. Předpokládám ale, že začínáme stárnout daleko dříve než v období menopauzy, jen si toho prostě nevšímáme… Stárnutí je celoživotní proces. Například naše neurony začínají stárnout už v devětadvaceti letech. Každá buňka prochází procesem stárnutí. Vždy říkám, že stárnutí je jediný spravedlivý proces, který při troše štěstí čeká každého z nás. U každého ale může být jiné a jinak rychlé. Částečně se při tom uplatňuje genetika a zbytek ovlivňují různé vnější vlivy. Záleží na tom, jak dalece náš organismus zatěžujeme. Pokud ho přetěžujeme, ať už přejídáním, nedostatkem pohybu, špatnou životosprávou, či nadbytečným stresem, dochází k vyčerpání regulačních pochodů, díky kterým se do té doby cítíme celkem komfortně.

Zdroj: Youtube

Co si mám pod těmi regulačními pochody představit?

Jsou to endokrinní, hormonální, biochemické a imunologické pochody. Celý organismus prochází involučními změnami – stárnutím. Mozek atrofuje, dochází k různým deficitům paměťových funkcí. U dalších orgánů je funkční tkáň nahrazována méně funkční. Například funkční tkáň štítné žlázy nahrazuje vazivo, což vede k její snížené funkci neboli hypotyreóze. U srdce dochází ke změnám srdečních buněk a chlopní. Pružnost a pevnost tkáně má vliv i na funkci srdeční svaloviny. Často dochází k arytmiím. V procesu stárnutí se také dost uplatňuje kolagen, který souvisí s pružností, pevností a elasticitou tkání. Kvalita kolagenu má vliv například i na kvalitu našich řasinek v plicích, které se pak chovají podobně jako řasinky kuřáků, což ztěžuje odkašlávání a horší léčení zánětů. S věkem také atrofuje žaludeční sliznice, objevuje se nedostatek žaludečních šťáv, v rámci atrofie slinivky břišní pak deficit slinivkových enzymů. Potom často trpíme zvýšenou plynatostí, zácpou nebo průjmem. Proces stárnutí se týká rovněž imunitního systému. Věkem se snižuje i schopnost čelit bakteriím a virům. To se projevilo i v při pandemii – rizikovými pacienty byli především senioři. A teď si představte, že svůj organismus do toho všeho ještě zatížíte nezdravou životosprávou. Přestože má naše tělo dobrou samočisticí a samoregulační schopnost, jakmile ho příliš zatěžujeme, objevují se různé patologie, vyplývající z poruchy regulace. To je třeba i případ rakovinotvorného bujení.

Měly bychom se o sebe tedy v menopauze starat víc než dřív?

Menopauza s sebou nese hormonální nerovnováhu a s ní stoupá riziko imunitní patologie. Nemusí se hned jednat o rakovinu, ale třeba o zánět. Proto je určitě potřeba chodit jednou za dva roky k praktickému lékaři, který by měl sledovat i některé nádorové ukazatele, pokud to bude považovat za potřebné. Klimakterium je znamení toho, že nám hormonálně stárne organismus, a u každého se to může projevovat jiným způsobem. Mohou to být aterosklerotické změny, hypertenze, diabetes 2. typu, obezita, problémy se štítnou žlázou, potíže s trávením nebo depresivita. Neměli bychom zapomínat, že právě psychika sehrává významnou roli u řady chorob.

Co pro sebe můžeme z pohledu zdraví udělat?

Samozřejmě bychom měly dbát na správnou životosprávu. Mít ve stravě dostatek ovoce, zeleniny, alespoň dvakrát v týdnu ryby, červené maso nahradit bílým, vynechat bílé pečivo, omezit sůl a solené potraviny, omezit alkohol na občasnou sklenku kvalitního červeného vína a mít dostatek pohybu. To poslední může některým ženám připadat jako utopie, zvláště pokud jste doma v roli manželky, matky, babičky a pečovatelky. Chce to najít si ten druh pohybu, který vám bude vyhovovat a bude vás bavit. Pro někoho to může být chůze nebo cyklistika. Třeba já mám ráda plavání. Taky je důležité, aby o sebe žena stále pečovala a uvědomovala si, že je krásná bez ohledu na věk.

Není to jen další starost navíc?

Naopak, my si na sebe musíme umět najít čas. Jestliže se žena začne cítit vlivem klimakteria špatně, o to víc musí přidat na péči o sebe tak, aby byla sama se sebou spokojená. Žena je opravdu krásná v každém věku, i ve stáří. Když si budu připadat zanedbaná nebo nehezká a k tomu budu mít kupu práce a povinností, budu se cítit ještě hůř.

Kde na to vzít čas?

Zkuste si dělat denní drobné radosti. Každý den si předem řekněte, co vás ten den čeká hezkého, a těšte se na to. Je to důležité. Lidé jsou pravidelně zásobováni negativními zprávami a to přispívá k jejich úzkosti až depresi. Je to i tím, že před sebou nevidí nic pozitivního. Když máte nedostatek pozitivních zpráv a vjemů, snižuje se vaše tolerance vůči všemu. Lidé jsou pak nespokojení, nešťastní, stoupá počet depresí i agresivity a v klimakteriu k těmto stavům ještě více tíhneme. Je to těžké, když jsme například čelili informacím o blížící se podzimní vlně koronaviru nebo o přetrvávající válce na Ukrajině... Máme dvě možnosti, jak k tomu přistoupit: buď se zblázníme, nebo se na situaci psychicky připravíme. Prevencí může být právě ta radost na denní bázi, více přemýšlet o sobě a dělat věci, které vám pomáhají. Můžu si například říci: Je hezké počasí, využiju toho a načerpám energii. Můžu se radovat i jen z toho, že jsem zdravá. Já jsem třeba zvyklá se na nevyhnutelné situace připravit. Chovám se tak jako doktor a chovám se tak i v normálním životě. Proto dělám pro prevenci všechno.

Existuje taková prevence i v případě stárnutí?

Myslím si, že je důležité myslet na stáří už od mládí a nemám při tom na mysli jen finanční zajištění. Spíš je dobré si pokládat otázky: Jakému koníčku se budu věnovat? Budu na něj mít dostatek času a sil? Mohu ho dělat společně se svým partnerem? Nikdo takto ale neuvažuje, každý chce být při síle. Ženy v období klimakteria před sebou často vidí jen perspektivu stárnutí. Tím, že neznají jeho zákonitosti, tak se ho o to víc děsí. Důležité je být připravená a nevnímat jen negativní informace z internetu. Neznalost nás děsí. O to víc se pak dostáváme do úzkostí, co nastane. Přitom by stačilo myslet na to, že přijde změna, po které nastoupí klid. Zjistíte, že některé věci jdou i bez vás nebo i jinak, než jste je dosud dělala, a taky více v klidu. U sebe vnímám větší nadhled a klid v duši. Pocit, že už mě tolik věcí nerozhází.

V ordinaci se setkáváte s pacienty ve věku od osmnácti do sta let, jak sama říkáte. Máte pocit, že mají přibývající roky vliv i na optimismus a celkové naladění člověka?

Člověk by neměl být zatrpklý jen z pocitu, že stárne, a to nemusí platit jen pro období klimakteria. Na druhou stranu, stáří není výsada a na to lidi často zapomínají. Stáří nás neopravňuje chovat se nadřazeně, sobecky. Je to prostě zákonitý proces, kterým bychom měli proplouvat s pokorou a optimismem a pokud možno se ctí. O přechodu se mluví jako o období náročném hlavně pro ženy. Ale co muži? Myslíte, že je toto období pro ně snazší? Období kolem padesáti let je jedno z nejsložitějších, jak pro ženu, tak pro muže, což si málokdo uvědomuje. V tomto období vzrůstá finanční náročnost, rodina bývá ekonomicky zatížena hypotékou, máme starost o dorůstající děti, které možná zrovna v této době procházejí pubertou, může se stát, že k tomu pečují o stárnoucí rodiče, jež přestávají být soběstační. A do toho musí v práci podávat výkony. Ještě jsem zapomněla zmínit, že se začínají objevovat různá onemocnění. Někoho mohou bolet záda, jiného kolena nebo kyčle, u dalšího se může objevit arteriální hypertenze, diabetes mellitus a podobně. Dalo by se říci, že je toto období zkouškou pro zdatnost organismu po stránce fyzické i psychické. Celkově síly ubývají a lidé si to nechtějí přiznat. Tlak dnešní doby je veliký. Proto v tomto období dochází k objevování různých onemocnění, více či méně závažných.

Vidíte nějaký rozdíl mezi andropauzou u mužů a ženskou menopauzou?

Ano. U žen jsou hormonální změny pozvolné, tělo se stihne adaptovat snáze. U mužů probíhají hormonální změny daleko rychleji, a to může být problém. Muži pak někdy mají pocit, že jejich dosavadní život ze dne na den končí, a stárnutí vnímají jako tragédii. Nedokážou se se změnami, které toto období přináší, smířit. Myslím, že vše, co probíhá v těle pozvolna, je dobré a naopak. Ženy, pokud jsou zaměstnané, starají se ještě o děti, a navíc třeba pečují i o své stárnoucí rodiče, mnohdy nemají příliš času o svém klimakteriu přemýšlet. Jedou v rozjetém vlaku. Navíc je tu ještě jeden problém spojený s nynějším trendem. Období klimakteria probíhá u žen přibližně od 40 do 55 let. Ženy dnes rodí děti v pozdějším věku, klidně i ve čtyřiceti letech nebo i později, takže se stává, že když přijdou klimakterické problémy, mají děti ve věku do deseti let, a to je pro ně ohromný nápor.

Máte pro nás nějakou osobní radu, jak se s náročným obdobím klimakteria vypořádat?

Nelitujte se. Sebelítost je vám k ničemu. Stahuje vás dolů. Klimakterium je životní cyklus, kterým zákonitě projde každá z nás. A buď se necháte převálcovat, nebo si jím projdete jako vítězka. Více se věnujte sama sobě, svému zdraví, věcem, jež vám přinášejí radost. Celý život miluju heslo, které jsme měli na maturitním plese: Upadneš-li, vstaneš. Snažím se nežít minulostí, ale budoucností, nevzpomínám na to, co bylo špatné, to škrtám a zbytečně se v tom nepatlám. Dívám se dopředu, raduju se, plánuju a těším se na všechno, co mi život přinese.

Zdroje: