V srpnu nám po deseti letech soužití odešel Hugo, zlatý labrador, který nám přišel na svatbu a už nikdy neodešel (i když se o to několikrát pokoušel, ale nakonec se vždycky tvářil, že nás vidí velice rád). Byl to svéráz, pes, který si prošel nejspíš peklem a některé jeho zvyky (např. párání plotu, hlodání stromů a keřů i věčné útěky) nebylo v naší moci změnit, zato to byl pes, který trávil večery s manželem na lehátku u kouření doutníků a poslechu kvalitní hudby, uměl jezdit v autě na jakémkoliv sedadle a nechal na sebe stavět naše tři děti bábovičky z písku. Hugo byl legenda.

Zdroj: Youtube

Že se jeho čas chýlí, jsem věděla několik let. Nebyl to můj první pes. Narodila jsem se do rodiny se dvěma ovčáky a za svůj život doma jsem i byla hlavním páníčkem dvou dalších, takže jsem byla v obraze. Když Hugo 5. srpna vydechl naposledy, zachvátila mě panika. Můj muž se chvílemi přikláněl k tomu, abychom si psa už nepořizovali, chvílemi podléhal tlaku své rodiny, že jediný pes na světě je jezevčík. Ale já chtěla hlídače, psa na běhání, psa do rodiny, psa, jehož zjev vám vykouzlí úsměv na tváři (takový ten potěšený, ne pobavený), nemusíte mu dávat svetr a na stáří se nezmění v protivného pána domu, který vás pod zástěrkou stáří bude terorizovat svými výkyvy nálad a podivnými vrtochy. A měla jsem i dost jasno v tom, že náš nový pes by měla být klasická dlouhosrstá kolie.

Tohle plemeno nebyla láska na první pohled. Jsem milovnicí dlouhosrstých německých ovčáků, ale po pečlivém zvážení vlastních kynologických dovedností a skutečnosti, že sotva zvládám vychovávat své tři děti, jsem hledala plemeno méně svérázné. „Tak zkus kolii, klasickou Lassie, to jsou hodný psi,“ poradila mi máti veterinářka. A že tu hned tak nějaké nóbl plemeno neosloví. Začala jsem googlit, číst, zkoumat obrázky a sňatek z rozumu se změnil v šílenou zamilovanost. To je pes prostě pro mě. Miluje děti, ale je to výborný hlídač. Může být venku, ale svého pána doprovázet na každém kroku. Nesmí se na ni silou, ale je velmi učenlivá. A i když je to pes klidný, rád si se mnou půjde i zaběhat. A ty chlupy!!! Prostě ideální pes pro mě. Ideální pes pro celou rodinu.

Tvrdohlavá mužská imunita

„Jen přes moji mrtvolu,“ smetl návrh ze stolu můj muž. „Vypadá to jako krysa. Chlupatá krysa. A Hugo je ve formě!“ ukázal rukou na belhajícího se labradora, tou dobou již zcela hluchého, jehož neutuchající apetit právě způsobil, že se vydal na svou každodenní padesátimetrovou procházku směrem ke kurníku, aby sežral slepicím krmení a následně prospal den. Nepomáhaly ani fotky načesaných kolií, ani přednášky o jejich inteligenci, ani argument, že o psa se budu přece stejně starat já, tak si snad můžu vybrat. A zatímco děti u seriálu Lassie kouzlu kolii podlehly, muž byl zcela imunní.

Jenže Hugo, kterému bylo cosi mezi 12 až 15 lety, se ve formě necítil a na dovolené u mé mámy se rozhodl umřít. „On věděl, že mu pomůžu…“ řekla mi pak máma. A já brečela víc než děti, i když jsem dobře věděla, jak to s tím psím stářím je a že umřít musíme všichni. Moje máma je totiž veterinářka, což je povolání, poslání i diagnóza v jednom. No a děti veterinářů na tom nejsou o moc líp. Když vyrůstáte mezi zvířaty, stanou se vaší součástí a bez nich to prostě nepůjde. Hned do mého prvního bytu se proto stěhovala trojnohá kočka Lisinka, rozhodnout se, že si Huga necháme, mi trvalo asi tak minutu, po Lisince přišel Evžen, po Evženovi Božena, no a po Hugovi prostě musel přijít Hugo II. A to hned.

Do vyhledávače jsem zadala heslo „dlouhosrstá kolie štěně“ a snad třetí odkaz mířil na Sbazar a k chovné stanici v Jablonci nad Nisou, což je naše okresní město, město, kde jsem se narodila. Inzerát byl měsíc starý, ale tak za zkoušku nic nedám. Bum, volné je poslední štěně. Znamení. Pes! Manžel fenu nechtěl. Znamení. Mohla by to samozřejmě být nějaká množírna, ale podařilo se mi s majitelkou domluvit návštěvu hned ten den odpoledne. Znamení, protože já žiju u Prahy a na severu nebývám tak často. Chov je v pořádku a tak si chovám štěně – je to osmý vrh, všechna štěňata se jmenují od H. Znamení! H jako Hugo. A já budu mít narozeniny, psa mi dá moje máma k narozeninám a manžel nebude moct říct ani ň. Geniální plán.

Máma se bojí. Já se bojím. Celou dovolenou trnu, dojímám se u psů, několikrát potkáme kolii. Manžel nakonec dceři slibuje, že nebude-li pindat při túrách a jídle, bude teda kolie. Tak to bychom měli. Až na to, že dcera vesele pindá dál. Snažím se o obecnou pohodu, muž zahrnutý láskou by mi mohl vyjít vstříc spíš. „Ty vole, dyť to bude podezřelý. Nesmíš bejt zas tak moc milá. To mu dojde,“ poradila mi má upřímná kamarádka Denisa, kterou jsem svým velkým tajemstvím jako jedinou obtěžkala, aby mi nepraskla hlava. A pak to přišlo. Máma mi poslala jen SMS: „Klokan přiletí o víkendu.“

Životní láska v kožichu

A tak stojím na parkovišti u mamčiny ordinace, manžel sedí v autě za volantem a čeká na kluky, až si vezmou gumáky, dívá se na mě, a já vím, že mi vidí až do žaludku. „Bude to Lumír,“ oznámí mi. „Ježiši, proč Lumír? To je Hugo. Vrh od H, Lumír, to je děsný jméno…“ „Lumír, nebo ho nechci,“ odbije mě chladnokrevně muž. „Bože, tak to bude Lumír, buď ráda, že nemusim psa vízt do Jablonce,“ šťouchne do mě máma. Dobře. Lumír. „A ty seš v klatbě,“ oznámí mi muž. Následující dva týdny se mnou sotva promluví, nicméně jednou ho nachytám večer na zahradě na lehátku s doutníkem a psem na břiše.

„Víš, mě na tom nejvíc mrzí, žes mi to nevěřila a tvářila se, že si psa vybereme na jaře společně, přitom jsi ho už dávno měla. Už jsem ti někdy nedovolil něco, co jsi vážně chtěla?“ Tak upřímně bych na pár věcí asi přišla, ale v tu chvíli si připadám jako malá holka. Vždyť je mi skoro čtyřicet a přemlouvám svoji mámu, aby mi koupila psa k narozeninám za peníze, které jí tajně pošlu ze svého spořícího účtu, protože se bojím říct svému muži, že toho psa fakt chci?

Na druhou stranu jeho racionální uvažování je někdy na obtíž a on na něm celkem iracionálně trvá. Nikdy nebude ideální doba pořídit si psa. Je to jako s dítětem. Znamená to, že něco nebudete už moct dělat a něco naopak dělat budete muset. Je to závazek, je to povinnost, budou to nervy a ani se nenadějete, budete se s ním zase loučit. Jenže mně to za to stojí. „Já bych radši už nikdy nejela na dovolenou, než abych už nikdy neměla psa,“ řekla jsem ve svých ani ne 25 kamarádce Andree, která mě přesvědčovala, že pes je koule u nohy a nelze si s ním užívat život plnými doušky. Za spoustu svých názorů z doby kolem 25. narozenin bych si ukousla jazyk, ale pod tohle bych se podepsala dodnes.

Pes není koule u nohy, pes dar, životní styl, životní filozofie, láska a posedlost. Radost ze života.

Nezachovala jsem se dospěle ani rozumně. Pes by měl být rozhodnutím celé rodiny. Pečlivě zváženým dalším krokem. Ale já prostě ráda občas dělám krok do neznáma. A Lumír je v tomhle dobrodružství skvělým parťákem, i když žere boty a s gustem zakousne i nějaké to hovínko.

PS: Na první společně naběhané kilometry si počkám, ale první horské túry už jsme spolu zvládli. Jen čím dál častěji musí po svých. Kvalitní strava od strejdy Václava nám holt štěňátko poněkud zvětšuje a prodlužuje.

Zdroj: autorský fejeton