Hrozí vám poporodní deprese? Udělejte si test!

Místo štěstí a radosti z miminka pak nastupuje smutek, pláč, špatná nálada, apatie. V angličtině se tento stav označuje jako „baby blues“. A je více než běžný, bezprostředně po porodu jím trpí až 80 procent maminek, a to převážně prvorodiček. Projevuje se emoční labilitou, podrážděností, vyčerpáním a kolísáním nálad. Novopečené maminky pláčou v situacích, ve kterých by se dříve nerozplakaly (třeba jen kvůli rozlité kávě), rozčilují je věci, které předtím nepovažovaly za podstatné. Jsou podrážděné a nevrlé. Dobrou zprávou však je, že tento stav obvykle odezní do čtrnácti dnů. Skleslost, plačtivost i nevysvětlitelný smutek většinou samy odezní do 14 dnů. Skutečný problém nastává, když se o slovo přihlásí poporodní deprese. Ta postihuje kolem 15 % matek.

Jenom brečí, připadá si, že je neschopná...

Moc se o tom nemluví, jenže to je chyba. Ženy se za svoje pocity často stydí, připadá jim, že nejsou schopné obstát ve svojí nové roli matky. Jsou nervózní, ve stresu, emocionálně vyčerpané (mají pocit, že jsou takzvaně „na dně“), může je drásat strach, že k dítěti nic necítí, že je mateřství ubíjí a není už cesty zpět.

Stačí, když se podíváte na některé příspěvky v internetových diskuzích na toto téma. A že jich tam je!

„Milé maminky, právě procházím hlubokou poporodní depresí. Všechno začalo po šestinedělí nespavostí, ranním zvracením a neustálým stresem, kdy bude malý vzhůru a jestli nebude plakat. Poté co jsem přestala v jeho šesti týdnech kojit, jsem se třetí den zhroutila a jenom brečela, ani jsem mluvit nemohla. Už nevím jak dál, ráno je to nejhorší, nemám už vůbec sílu žít. Přitom mám všechno, co si člověk může přát.“

„Mám 8 týdnů po porodu a peru se s opravdu ošklivou poporodní depresí. Připadám si úplně neschopná, nepoznám, co malý chce, dítě je nervní a uplakané, což mě stresuje ještě víc. Se zaťatými zuby kojím (moc nám to nejde, pereme se s tím dnes a denně) a teď mi psycholožka řekla, abych uvažovala o antidepresivech.“

S pocitem jistého druhu selhání se potýká opravdu hodně maminek. Důležitá je tady proto podpora a pochopení okolí, naopak peklo jsou časté nevyžádané rady a poučování, co vše dělá maminka špatně. Ženská psychika je po porodu velmi křehká, a snadno spadne do kolotoče nekonečných černých myšlenek. Ruku v ruce s depresemi jdou i úzkosti.

Jaké jsou nejčastější znaky poporodní deprese?

  • přetrvávající pocit smutku a úzkosti
  • nedostatek radosti a ztráta zájmu o širší svět
  • ztráta energie a neustálý pocit únavy
  • problémy se spánkem v noci a pocit ospalosti během dne
  • péče o dítě i o sebe se jeví jako téměř nadlidský úkol
  • opuštění kontaktu s ostatními lidmi, strach ze samoty
  • problémy se soustředěním a rozhodováním
  • děsivé myšlenky – například o tom, jak ublížit svému dítěti, jak se ho zbavit
  • bezmoc a beznaděj, katastrofické obavy z budoucnosti

Zoufalost a beznaděj je na denním pořádku

Sama si vzpomínám, jak mě porod první dcery před několika lety psychicky zlomil. Byla jsem tím úplně vykolejená. Zatímco moje těhotenství bylo zalité sluncem a já při něm zvládala do poslední chvíle pracovat a měla stále dobrou náladu, příchod nového člověka a povinnosti s tím spojené nastolily takovou změnu, se kterou jsem se najednou nedokázala poprat. Celé dny mě pak přepadaly negativní myšlenky, že jsem si miminko neměla pořizovat, že na roli matky nejsem absolutně připravená, že ten kolotoč nemůžu nikdy zvládnout. To mě dostávalo do stavů totální zoufalosti a beznaděje. V největší fázi vyčerpanosti ze mě padaly věty typu: „Nedáme to dítě do baby-boxu? Budeme zase jen sami, bude klid, bude dobře.“ Anebo jsem měla tisíce chutí sbalit se a odcestovat sama na druhý konec světa, kde by mě nikdo nenašel. Takové chování je ale podle odborníků poměrně častým jevem, který je součástí poporodních depresí.

„Maminky, které zvažují v depresi adopci nebo odchod od rodiny, nejsou žádnou výjimkou. Nemůžeme jim to mít za zlé, protože prožívají veliké utrpení. A když jste zoufalí, chytáte se každého stébla, které by mohlo znamenat cestu ven,“ píšou na stránkách neziskové organizace Úsměv mámy, která podporuje maminky, jež zradila psychika. Ženy si prý často podobné myšlenky zpětně vyčítají, ale pozor: myšlenky, které mají ženy v depresi, nevypovídají nic o tom, jaké jsou. Když jste totiž uvnitř deprese, máte pocit, že už z ní nikdy nevyjdete ven. Je proto klíčové, aby partner, přátelé, rodina i psycholog maminku v depresi podržel a ukázal jí, že cesta ven existuje. Opakovat věty „Bude líp, věř tomu!“ je tak více než nutnost.

Deprese může udeřit i rok po porodu

Možná vás překvapí, že poporodní deprese se může objevit i několik týdnů, nebo dokonce měsíců po porodu! Důležité je proto nepodceňovat její prvotní signály. Karen Kleiman, mezinárodně uznávaná odbornice na duševní zdraví matek, říká, že pro poporodní období je typická neklidná deprese. Přestože žena trpí a je vyčerpaná, nedokáže jen tak sedět a odpočívat. Uklízí, chodí nervózně po bytě a nenalézá klidu. Poporodní úzkost je podle této licencované sociální pracovnice a autorky řady knih normální a měla by být v naší společnosti více normalizována. Je také přesvědčená, že je třeba vyškolit více terapeutů, aby mohli pracovat s poporodní úzkostí a depresí.

Jak tedy rozeznat, kdy jde o běžné poporodní blues způsobené výkyvem hormonů a kdy už o vážný (a někdy i život ohrožující) stav? Jak už jsme zmínili na začátku článku, „baby blues“, tedy stavy smutku a melancholie většinou odezní do dvou týdnů po porodu. „Příznaky trvající déle než 14 dnů mohou znamenat riziko rozvoje vážnější poporodní deprese,“ uvádí kolektiv autorů v knize Deprese a jak ji zvládat (vydalo nakladatelství Portál). Obvykle se poporodní deprese objevuje za 6–12 týdnů po porodu, ale může zasáhnout až do jednoho roku poté.

„Je prokázáno, že až 75 procent žen si v této souvislosti neřekne o žádnou odbornou pomoc, toto téma je v naší společnosti stále dost stigmatizované,“ řekla pro web vitalia.cz Hana Němcová z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ).

Může za to zřejmě stud nebo i strach z nepochopení, někdy si ženy zase samy nechtějí připustit, že by byly duševně nemocné, i když se trápí dlouhé týdny. Odborníci jsou ale za jedno v tom, aby ženy, popřípadě jejich okolí, neváhaly a vyhledaly odbornou pomoc. Čím dříve se začne „něco dělat“, tím rychleji se žena může vrátit do normálu. Někdy postačí jen konzultace s psychologem či psychoterapeutem. Někdy je nutné nasadit antidepresiva či léky proti úzkosti. O hospitalizaci se uvažuje až v případě, kdy je žena nebezpečná sobě nebo okolí, tedy zejména při těžkých depresích nebo v případě laktační psychózy, protože tu nikdo doma nepřechodí, tam je potřeba nasadit léčbu.

Zdroje: