Mít dobré známky, vynikat ve volnočasových aktivitách, dostat se na gympl, zapadnout do party a být dostatečně cool… Děti a dospívající čelí nejrůznějším tlakům a očekáváním. Není proto divu, že stále více z nich trpí dlouhodobým stresem. „Ano, dle mých zkušeností z ordinace dětí s projevy dlouhodobého stresu v posledních letech přibývá,“ souhlasí Ilona Hülleová, předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost ČR. Stejně to vidí i psychologové a psychoterapeuti.

Zdroj: Youtube

„Tvrdá data nemám k dispozici, ale například ze záznamů krizových linek a zkušenosti školních psychologů, se kterými spolupracujeme, je patrné, že počet úzkostných a depresivních dětí, které zažívají dlouhodobý stres, stoupá,“ přitakává Hana Sotáková z Katedry psychologie PedF UK. Na vině podle ní nejsou jen nároční rodiče, množství učiva a ne vždy milí spolužáci, ale celkové nastavení společnosti orientované na výkon.

„Chceme, aby naše děti byly úspěšnější než my. Ale co pro nás představuje úspěch? Kvalitní vzdělání, prestižní práci, dostatek peněz, určitý sociální status,“ vypočítává. Rodiče v posledních letech běžně očekávají, že jejich dítě půjde na víceleté gymnázium a poté na vysokou školu, ze které si odnese nějaký pěkný titul. „Dříve tak vysoká očekávání ohledně vzdělání nebyla. Také proto, že nebyly takové možnosti,“ podotýká psycholožka.

Ani dítě, jehož rodiče známky neřeší a místo v přijímačkách na elitní školy potomky povzbuzují v tom, co je baví, se ve škole nemusí cítit jak ryba ve vodě. Příčiny stresu jsou rozmanité, zdaleka se netýkají samotného studia. Mohou ho vyvolávat napjaté vztahy ve třídě či družině (neřkuli šikana), jízlivý učitel nebo vybočování z předepsaných škatulek. Nemá-li dítě ‚správnou‘ značku mobilu, ‚správnou‘ tělesnou konstituci nebo moderní oblečení, může si připadat jako ‚mimoň‘, co nezapadá, a špatně to snášet.

„Dnešní doba klade nejen na dospělé, ale i na děti také značné estetické nároky a ty bývají významným stresovým faktorem. Vrstevníci, média a v posledních letech zejména sociální sítě nám předestírají, jak máme vypadat, abychom byli takzvaně in. Ale dostát těmto ideálům může být těžké, až nemožné,“ upozorňuje psycholožka Sotáková. Někdy k mindrákům přispívají nechtěně i sami rodiče ‚nevinnými poznámkami‘ typu: ‚Ty ses nám nějak zakulatila, je z tebe pořádnej kus ženský!‘

KDE JE ZAKOPÁN PES

Rodina je často spíše než oázou podpory a bezpečí zdrojem stresu a napětí. Nemusí jít jen o přemrštěné nároky rodičů, ale o vztahy a celkovou atmosféru v rodině. „Partnerské spory a rozvodové situace patří mezi základní stresové faktory, které se na dětech podepisují,“ vidí ve své praxi v centru Psychoterapie Anděl Jan Kulhánek i další oslovení odborníci. Psycholožka Sotáková doplňuje příklad prvňáčka, u kterého se stres z konfliktů mezi rodiči a následného rozvodu projevoval ne doma, ale ve škole agresivitou vůči spolužákům.

„Situace doma byla dlouhodobě napjatá, rodiče o tom ale s chlapečkem nemluvili a on neuměl dostat ze sebe stres jinak,“ vysvětluje psycholožka. Protože příčina chlapcova chování vězela v jiném prostředí, než kde se stres projevoval, navíc rodina navenek problémy nedávala najevo, bylo těžké příčinu chování chlapce rozklíčovat. Dlouhodobý stres se projevuje na psychice a chování, ale často i somaticky, tedy tělesnými potížemi. „Bolesti hlavy, břicha, nechutenství, poruchy spánku, únava. Děti odmítají chodit do školy, ráno je nedokážou rodiče probudit,“ vyjmenovává nejčastější somatické důsledky dlouhodobého stresu pediatrička Hülleová. Dále to mohou být ekzémy, refluxy, pomočování, neudržení stolice, noční můry nebo i zhoršení astma. Mezi psychické projevy patří podle ní nezájem, změna chování, poruchy spánku, nezvládání školních povinností nebo výchovné problémy. „Někdy to končí až depresí, sebepoškozováním, experimentováním s drogami,“ dodává lékařka.

Dětská psycholožka Lenka Kvěchová doplňuje, že dalšími psychickými příznaky bývají úzkosti, které mohou přejít až do formy panické ataky či obsedantně-kompulzivní poruchy, agrese, neschopnost soustředit se, únava. „Stres také ovlivňuje naše chování vůči sobě samým – tempo, nedostatek spánku, pohybu, špatné stravování včetně přejídání se a podobně. Patří sem také sebepoškozování, které bývá reakcí na psychickou bolest, vnitřní konflikt, ztrátu smyslu, necítění se – takzvanou disociaci.“

Zjistit, jestli například za nočním pomočováním, bolestmi břicha nebo poruchami spánku stojí dlouhodobý stres nebo jiný problém, třeba čistě zdravotní, bývá obtížné a zdlouhavé. Proto se při somatických potížích musí nejprve řadou laboratorních či dalších vyšetření vyloučit onemocnění. I poté ale bývá komplikované přijít na kloub tomu, co stres způsobuje. „Stres může být dlouhodobý, vzniká často plíživě, nemá jasný spouštěč, je těžké dohledat jeho souvislost s určitou událostí,“ říká psycholožka Sotáková.

STRES DOMA I VE ŠKOLE

Kolečko testů a vyšetření musela s tehdy sedmiletým synem absolvovat i Jitka z Pardubic. „Syn byl od narození dráždivý, přecitlivělý, úzkostný. Někdy v pěti letech si začal ‚ukakávat‘, mít od stolice umazané trenky. Mysleli jsme, že tím chce na sebe strhnout pozornost, že si takovou regresí říká o péči podobnou té, kterou vyžadovala jeho mladší sestra,“ vzpomíná Jitka. Synovi se snažili více věnovat, zároveň ale čím dál hůře skrývali svoji nelibost. „Byl schopný si ukáknout třikrát během jedné hodiny. Nedělala jsem nic jiného, než ho sprchovala a přepírala mu trenky. Když se k tomu přidaly i záchvaty vzteku, často jsem vypěnila,“ přiznává Jitka.

Když se synovi stala nehoda párkrát i ve škole, navrhla učitelka, aby rodiče navštívili dětskou psychoterapeutku. Ta potvrdila, že chlapec velmi žárlí na svoji mladší sestru a nevědomky si tak říká o pozornost. Situace se ještě zhoršila po nástupu do školy, kdy měl chlapec problém zvyknout si na jiný režim a najít si nové kamarády. „Kromě ukakávání začal trpět na bolesti břicha a pálení žáhy.“

Lékařka chlapce důkladně prohlédla, poslala na alergologické a další vyšetření a nařídila antirefluxní opatření. Všechny testy vyšly negativní. „Pak jsme se přestěhovali, syn změnil školu… a po měsíci dvou problémy zmizely jako mávnutím proutku.“

Podle Jitky za tím byla podporující paní učitelka, přátelské prostředí nové školy a milí spolužáci. „Syn se začal do školy těšit, našel si kamarády, získal sebevědomí a konečně se trochu uvolnil,“ pochvaluje si máma Jitka. Jediné, co mu z předchozích potíží zůstalo, je občasné pálení žáhy. „A žárlení na sestru. Teď už ho ale umí ventilovat jinak než ukakáváním,“ dodává Jitka.

VYSTRESOVANÝ MĚCHÝŘ

Několikero vyšetření podstoupila i dnes dvanáctiletá Anežka. V posledním roce školky si totiž začala učurávat. Rodiče si to vysvětlovali tím, že je příliš zabraná do hry a nestíhá doběhnout na záchod. Na pediatra se obrátili o něco později, když Anežka začala mít spoďárky umazané i od stolice. „Poslal nás na urologii, kde Anežce diagnostikovali dráždivý měchýř,“ vypráví máma Zdena.

To jim lékařka vysvětlila tak, že na děti v současné době působí celá řada stresových faktorů včetně velkého množství aktivizujících podnětů. Dítě je v neustálém stresu, který působí i na močový měchýř. „Ten je pak obrazně řečeno permanentně stažený, nedokáže pojmout adekvátní množství tekutiny, zároveň se při močení nedokáže dobře uvolnit a v klidu vyprázdnit celý obsah. Dítě se nikdy pořádně nevyprázdní, ale zároveň může cítit časté nutkání,“ tlumočí Zdena někdejší vysvětlení uroložky.

Vedle urologie podstoupila Anežka i vyšetření na psychiatrii, které odhalilo ADD, poruchu pozornosti. „Celé řešení problému byl běh na dlouhou trať. Léčba měchýře, nácvik správného močení, změna způsobu výchovy, pochopení komplexnosti problému i návrat do co nejpohodovější atmosféry v celé rodině,“ vzpomíná Zdena.

Rodiče postupně pochopili, že dcera některé pro ně nepochopitelné věci nedělá naschvál, ale v důsledku ADD. „Museli jsem se naučit reagovat jinak a postupně se domácí stres hodně vyklidnil. Ubrali jsme pravidel a řešíme jen věci, na kterých opravdu záleží,“ pokračuje Zdena. Domácí atmosféře také velice prospělo, když rodiče přestali tlačit na pilu se školními výsledky a volnočasovými kroužky. „Všichni nám pořád opakovali, jak je dcera nadaná a jaká je škoda, že s tím nic nedělá. Proto jsme ji pořád motivovali, přesvědčovali. Dneska to zpětně vidím jako zbytečný zdroj stresu pro nás všechny,“ rekapituluje Zdena.

Přetížení mimoškolními aktivitami a tlak na výkon řeší u svých dětských klientů i Sotáková. „Jedna dívka pocházela z velice sportovně a soutěživě zaměřené rodiny a hrála závodně volejbal. Bavilo ji to, ale na rozdíl od zbytku rodiny neměla pro sport extra nadání, a tak ji tlak na závodní úrovni ničil a objevily se u ní bolesti břicha,“ vzpomíná psycholožka. Rodiče pochopili, že dceru volejbal nebaví, ale vyřešili to tak, že ji přehlásili na sportovní aerobic. Tam byla situace ještě horší. „Pro rodiče bylo obtížné si připustit, že sport a pohyb nemusí být vždy spojený s výkonem, závodem, hodnocením.“ Pomohla až dlouhodobá práce s rodinou, kdy si rodiče postupně uvědomili, že jejich dceru sport ‚jen‘ baví, nijak extra jí nejde a realizovat se chce jinde. A také že to neznamená, že nebude sportovat vůbec. Také covid a s ním spojená opatření a neustálé změny ve vyučování se na stresu u dětí neblaze podepsaly. To nejhorší nás podle odborníků ještě teprve čeká. „Do ordinací se nám teď vracejí děti především s akutními onemocněními. Obávám se, že na podzim budeme řešit potíže vyvolané stresem u dětí ještě více,“ očekává lékařka Hülleová.

Zdroje:

Kondice 9/2021

https://kidshealth.org/en/parents/stress.html

https://medlineplus.gov/ency/article/002059.htm