Před patnácti lety začaly tehdy dvaačtyřicetiletého Richarda bolet zuby. Byl přesvědčený, že má kaz. Jenže zubař žádný nenašel a ani nic jiného, co by mohlo být příčinou bolesti. A tak poslal Richarda k ortodontistovi. Ani ten si nevěděl s pacientem rady. Nakonec mu doporučil obrátit se na... psychoanalytika.

„Tehdy jsem o tom neměl páru, ale zuby a nevědomí spolu podle psychoanalýzy úzce souvisejí. A podle zubaře byl můj problém psychického rázu,“ vysvětluje překvapivé doporučení Richard.

Začal pravidelně docházet k psychoanalytičce a byl zvědavý, co s jeho zuby, potažmo hlavou udělá. Tehdy ho ani nenapadlo, že z bolavého zubu bude dvanáct let intenzivní terapie, při níž bude na psychoanalytický divánek uléhat týden co týden, někdy i dvakrát. A že ho to vyjde na více než půl milionu korun (za jednu konzultaci platil tisícovku).

Loni v létě psychoanalytička usoudila, že Richard došel k cíli a další sezení nejsou zapotřebí. A výsledek dvanáctileté půlmilionové anabáze? Nám, Richardovým kamarádům, připadá jako ještě větší morous než dřív, pořád stejně sebelítostivý a nespokojený se svým životem. O svých pocitech však dokáže mluvit mnohem zevrubněji a občas nás i pobaví interpretací svých snů. Posun v životním postoji však žádný nevidíme. A Richard sám?

„No... určitě to bylo zajímavé, otevřeli jsme témata, o kterých jsem ani netušil, že pro mě tématy jsou. Pochopil jsem spoustu souvislostí. Ale... teď mě zase začaly bolet zuby. A zubař opět doporučil psychoterapii, takže už na ni zase chodím, ale k někomu jinému.“

Zdroj: Youtube

Pacientem navždy

Zdůrazněme, že Richard sám připouští, že žádný jasný důvod k návštěvě psychoterapeuta (např. úzkosti, zneužívání nebo smrt blízkého) neměl. Žádné trauma neprodělal, jen od dětství trpěl představou, že je adoptovaný, a se svými rodiči měl vždy vlažný vztah. Užírá se pocitem, že všem kromě něj se daří (a že to je nefér), a nesnáší své zuby.

Když jsem tak během let poslouchala Richardovo povídání o průběhu terapie („Ležím a povídám, ona nic neříká, ani mě nepřerušuje, jen si zapisuje a někdy položí jednu dvě otázky.“) a shodovala se s přáteli, že nevidíme žádný vývoj v jeho přístupu k životu, začala se mi vtírat otázka, jestli ho psychoterapeutka jen nevyužívá coby pravidelný zdroj peněz. Jak je možné, že ho nechá všechny ty roky platit za něco, co zřejmě nepřináší žádný výrazný užitek?

I Richard často o účinnosti terapie pochyboval. Zato se ani nám, ani své psychoterapeutce netajil tím, že ho přitahuje, že o ní fantazíruje a že je na ní a na jejich sezeních ‚závislý‘. „Když bylo období dovolených a neviděli jsme se, byl jsem nesvůj, neurotický, špatně jsem spal a zuby mě bolely mnohem intenzivněji,“ vzpomíná.

Jak to, že ho psychoterapeutka neposlala ke kolegovi, když věděla, že na ní Richard takto visí? Nepřekračovala svým přístupem etický kodex psychoterapeutů? A kde jsou jeho hranice? Jak často se stává, že si pacient vybuduje na svém psychoterapeutovi závislost, a jak takovou situaci řešit?

K mému údivu není závislostní vztah pacienta pro psychoterapeuty tabu. Všichni, které jsem oslovila, hned věděli, o čem mluvím. Čekala jsem, že budou mými dotazy dotčeni, ale oni na rovinu říkají: Ano, stává se to, a to celkem často. A pozor, není to nutně vždy špatně!

Navázat vztah

„Na začátku terapie, po té poznávací fázi, dochází ke vzniku závislosti docela často. Je to normální a přirozené a pro navázání terapeutického vztahu i žádoucí,“ zaskočil mě hned na začátku mého ‚pátrání‘ psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor. Další oslovený psychoanalytik, který si však nepřeje uvést své jméno, dokonce tvrdí, že navázání takového vztahu k dobře vedené psychoterapii vysloveně patří. „Intenzivní až závislý vztah je důležitý, jinak psychoanalytická terapie nefunguje, nedojde k vnitřní změně, která je cílem,“ vysvětluje.

Zrovna psychoanalýza má podle odborníků na vztah mezi klientem a terapeutem specifický pohled i nároky, jiné než ostatní psychoterapeutické školy. Neřeší totiž dílčí problémy, ale pracuje s celou osobností pacienta, s jeho nevědomím a snaží se o celkové ‚přenastavení‘ osobnosti. Její základní metodou je terapeutický rozhovor, který může působit dojmem monologu pacienta, protože ten má volně asociovat myšlenky a představy. K dostatečnému uvolnění a ponoření se do nevědomí je zapotřebí pocit bezpečí a bezmezná důvěra v terapeuta, do kterého si pacient postupně začne promítat vztahy k jiným lidem. Odborně se tomu říká ‚přenos‘ a pro psychoanalýzu je klíčový.

Dítě a rodič

K přeměně osobnosti samozřejmě nedojde hned, vyžaduje spoustu času a práce jak ze strany klienta, tak terapeuta. Proto lidé docházejí na psychoanalýzu v řádu let spíše než týdnů nebo měsíců jako u jiných typů psychoterapií. „Někteří pacienti docházejí i čtyřikrát týdně po dobu 5–10 let, někteří terapii potřebují celoživotně,“ dodává Rektor. „A málokdo má ten luxus se v běžném životě tak často a intenzivně vyzpovídat někomu, kdo ho nesoudí, nekritizuje ani nechválí, ale prostě se zájmem vyslechne.“ A tak není divu, že se pacient často k terapii upne.

Jenže pokud pacient přilne k terapeutovi, vkrádá se mu do snů a erotických představ a bez pravidelného kontaktu se cítí pod psa, má taková terapie vůbec smysl? Podle odborníků to je v pořádku, pokud se jedná jen o přechodnou fázi, ze které pacient ‚vyroste‘. „Terapie má svůj vývoj a vztah mezi pacientem a terapeutem lze připodobnit tomu mezi dítětem a rodiči,“ vysvětluje Rektor.

Zprvu klient svého terapeuta bezmezně přijímá a vyhledává, protože mu dává pocit bezpečí. Pak, podobně jako u teenagera, přichází snaha se osamostatnit, odtrhnout. „To je také citlivá fáze, protože to má klient naopak pocit, že už terapii nepotřebuje, že už mu nic nedává, psychoterapeuta si odidealizuje a je na terapeutovi, aby zabránil jejímu předčasnému ukončení,“ upozorňuje Rektor.

Miluju svého terapeuta

Závislost na terapeutovi může být užitečná, pokud však směřuje k tomu, aby to tak nebylo napořád, souhlasí psychiatrička Olga Kunertová, která se zabývá postmoderní psychoterapií. Pokud se člověku stanou terapeutická sezení náhradou za běžný život, je to špatně. „Cílem psychoterapie je přestat ji potřebovat,“ zdůrazňuje. Stejně to vidí i psycholožka a rodinná psychoterapeutka Jitka Douchová. „Jde o to postavit se na vlastní nohy, stát se nezávislým, naučit se rozhodovat sám za sebe. Pokud se klient nechá vést za ruku svým terapeutem, je to kontraproduktivní,“ vysvětluje.

Psychoanalytik, který si nepřeje uvést své jméno, připouští, že někdy k překročení pomyslné etické hranice skutečně dochází. „Nepochybně se to děje, nikdo není svatý, ani terapeut. Mám pacienty, kteří předtím dlouhodobě někam chodili, platili, a bylo to k ničemu.“ Terapeut by se měl nad svým přístupem a přínosem terapie zamyslet tehdy, když u pacienta dlouho nepozoruje žádný vývoj, pacient mluví stále o tom samém a terapie postrádá dynamiku. „V tom případě může terapeut probrat své pochybnosti se supervizorem nebo si zaplatit konzultaci u staršího, zkušenějšího kolegy,“ navrhuje psychoanalytik.

Tenká hranice

Dotazy, jak řešit nezdravý vztah s terapeutem, padají i v online poradně Jitky Douchové. „Moje psycholožka odmítá mé přátelství. Jsem velmi nešťastná a zraněná. Mám ji ráda a moc. Už nemůžu. Její odmítnutí je pro mě jako ztráta naděje. Napadají mě věci, jak se vším skončit,“ píše tazatelka Janka. Jiná pod jménem Stáňa se vyznává: „Začala jsem chodit k psychologovi, kterého mám moc ráda, hrozně jsem se k němu upnula. Tak moc, až to hezký není. Mám obavu, že přijde zklamání. Jak se dá zbavit závislosti na člověku? Jak v sobě udusit lásku k někomu, kdo o ni nestojí?“

Odpověď psycholožky Douchové je jasná: „Jestliže jste do svého psychologa zamilovaná, musíte z toho ven, ukončit spolupráci. Závislost na psychologovi je malér jako hrom, nemůžete spolupracovat efektivně na vašem problému, protože se na něho těšíte jako na člověka víc než na hledání řešení vašeho původního problému. Doporučuji vám najít si psycholožku ženu, u níž budete moct být uvolněnější a lépe se soustředit na své problémy.“

Ne vždy je ale podle Douchové třeba být takto radikální. Nejlepší je zahrnout takový ‚malér‘ do terapie, svěřit se s ním terapeutovi, pojmenovat to. „To je i podstata terapie. Psychoterapeut to musí umět ubrzdit, položit otázku: ‚Co s tím budeme dělat? Promluvme si o tom a stanovme si určitá pravidla,‘“ navrhuje.

Známkou toho, že je potřeba si ujasnit hranice profesionálního vztahu, protože je klient začíná překračovat, může být třeba jeho snaha o častější sezení a volání psychoterapeutovi mimo určenou dobu. Je ale na zkušenostech terapeuta, aby rozpoznal, jestli klient skutečně zrovna neprochází těžším obdobím a nepotřebuje krizovou intervenci.

Terapie jako zakázka

Dalším způsobem, jak udržet vztah na profesionální úrovni, je podle Kunertové z České asociace pro psychoterapii omezení počtu terapeutických sezení. „Znám kolegu, který se drží zásady, že když nedosáhne v terapii zásadního efektu do osmi sezení, předá klienta někomu jinému. Já na sebe tak přísná nejsem, ale snažím se mít s každým klientem jasně definovanou zakázku, dohodu, co se v terapii má dít a kam máme dospět,“ přibližuje psychoterapeutka. Oběma stranám je tak jasné, kdy bude terapie u konce.

Jenže tak jednoduché to v praxi není, zakázka se v průběhu spolupráce může proměňovat. Má-li člověk pocit, že je terapie užitečná, chce se po vyřešení prvotního problému pustit do dalšího a dalšího... „Je otázkou, do jaké míry na to přistupovat. Může to být i kontraproduktivní,“ přemítá Kunertová. Proto by si terapeut měl opakovaně klást otázku: „Nebylo by pro klienta užitečnější, kdybychom spolupráci už ukončili?“ A stejně by se sám sebe měl ptát i jeho klient.

Málokdo má ten luxus se v běžném životě tak často a intenzivně vyzpovídat někomu, kdo ho nesoudí, nekritizuje ani nechválí, ale prostě se zájmem vyslechne. A tak není divu, že se pacient k terapii často upne. Pokud ale pacient přilne k terapeutovi, vkrádá se mu do snů a erotických představ a bez pravidelného kontaktu se cítí pod psa, má taková terapie vůbec smysl?Nezdravá závislost na psychoterapeutovi vás mimo jiné odvádí od vašeho původního problému. A taková terapie je kontraproduktivní.Jestliže jste do svého terapeuta zamilovaná, ukončete spolupráci. Závislost na psychologovi je malér jako hrom. Nemůžete spolupracovat efektivně na vašem problému, protože se na něho těšíte jako na člověka. A hledání řešení vašich původních potíží je na vedlejší koleji.Závislost na terapeutovi může být užitečná, pokud však směřuje k tomu, abyste se postupně osamostatnili.

Zdroje:

  • Kondice 2/2019
  • http://www.jitkadouchova.cz/index.php
  • https://psychologie.cz/autor/tomas-rektor/