Na fakt, že současné děti znají klasických pohádek pomálu, upozorňují učitelky mateřských a základních škol již delší dobu. Aby je potomkům četli, na rodiče apelují i strážníci městské policie v Plzni. V rámci prevence navštěvují školy a školky a dětem vyprávějí, jak se mají zachovat v nejrůznějších situacích, do nichž se mohou dostat: co dělat a nedělat, když jsou doma samy, osloví-li je cizí člověk, pokud se ztratí atd.
„Vychováváme nejkřehčejší bytosti, na kterých snad každému rodiči záleží, proto bychom měli svým dětem číst pohádky, kde jsou skrytá životní moudra a ponaučení. To se snažíme i my strážníci vštěpovat dětem do paměti. Bohužel s lítostí se dozvídáme, že ani tyto klasické pohádky neznají,“ uvedla pro média metodička prevence plzeňské městské policie Veronika Kuchynková a přesně tak vystihla jeden z mnoha důvodů, proč jsou pohádky přínosné. Vždyť poučení o tom, že nemají otevírat dveře, se ti nejmenší dozvědí například v pohádce O neposlušných kůzlátkách nebo O Budulínkovi, a že není radno bavit se s nikým cizím, zase třeba z Červené Karkulky… Z pohádkového příběhu přijmou děti instrukce lépe než z přednášky, navíc je tak zcela přirozeně získají už dávno předtím, než se vůbec mohou do takové situace dostat.
Ukousl mu hlavičku? Fuj!
O tom, že pohádky nenásilně vychovávají, učí rozeznávat dobro a zlo a nesou morální ponaučení, mluví i psycholožka Pavla Kupčo, která vyjmenovává další důvody, proč bychom je měli ratolestem číst: „Podněcují jejich fantazii, pomáhají dětem uchopit a pochopit jejich vlastní pocity, dodávají vážnost problémům, se kterými se setkávají, a zároveň nabízejí řešení. Rozvíjí sebedůvěru dětí a jejich důvěru v budoucnost. A dodávají smysl – jejich konání i jejich životu.“ Zdůrazňuje, že takto fungují hlavně lidové pohádky: takové, které byly předávány z generace na generaci, posléze sbírány a zapisovány.
Jenže v naší ‚poblázněné‘ době, kdy bereme všechno hrozně vážně a doslova a zkoumáme to ze všech stran, je spousta lidí přesvědčena, že pohádky jsou pro děti zbytečné. Že jsou staré, zavádějící, neodpovídají dnešním poměrům, jejich jazyk je nesrozumitelný a že tyto příběhy děti zbytečně děsí, učí agresi atd.
„Včera jsme četli dceři pohádku Král tchoř od K. J. Erbena a byla tam věta: ‚Udělal chňap, ukousl mu hlavičku a vysál všechnu jeho krev.‘ Pohádka se mi nelíbila. Také se vám zdají pohádky plné násilí? Vždyť i taková Perníková chaloupka je o kanibalismu! Co čtete dětem? Budu ráda za vaše názory a třeba se nám podaří i najít pohádku, kde neukápne ani kapka krve,“ můžeme se třeba dočíst na oblíbeném maminkovském serveru eMimino.
V následné diskusi se mimo jiné dozvíme, že Pepíček ani nemá klasické pohádky rád a že se kouká na Simpsonovy, že Alžbětka doma nemá a nebude mít žádnou knihu o násilí (myšleno pohádkovou), že rodiče příběhy upravují (tedy cenzurují), aby děti neslyšely nic krutého, a podobně.
Příprava na život
„Jde o nedorozumění, o nepochopení jazyka, jakým k nám pohádky promlouvají. Jejich jazyk je symbolický a plný archetypů. Ty nestárnou. Naopak – tím, že jde o příběhy, které se předávaly z generace na generaci, je v nich zkoncentrována základní lidská zkušenost a moudrost,“ reaguje na obavy rodičů Pavla Kupčo, sama dvojnásobná maminka. „A že děti pohádky děsí? Většinou děsí spíš rodiče, kteří je berou doslova a zaleknou se, že vlk pozře Karkulku a myslivec mu pak rozřízne břicho. Pohádky však obsahují více rovin a jejich hlavní poselství k nám promlouvá skrze symboly. Symbolický jazyk oslovuje méně vědomé části naší osobnosti, které s ním rezonují, nikoli naši racionální mysl,“ dodává.
Psychologové v debatách o ‚krutosti‘ pohádek také poukazují na to, že jednak násilí v nich není prvoplánové, jednak vše dobře dopadne a zlo je po zásluze potrestáno. Také je důležité, že se děj odehrává na neurčitém místě a v neurčitém čase – bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami… Navíc právě pohádky jsou příležitost pro děti, aby se setkaly se situacemi, které v jejich životě mohou nastat – rozvod rodičů a problematické vztahy s macechou, nemoc či smrt rodiče atd. Pokud budou tyto skutečnosti znát díky čtení, budou se s nimi umět lépe vyrovnat v realitě.
Kritika starých pohádek jde ale ještě dál. Hlavně v zahraničí, kde se zatím víc než u nás řeší, aby byly děti vychovávány genderově vyváženě. Z knihovny základní školy Taber ve španělské Barceloně tak letos na jaře zmizelo asi 30 procent knížek, např. ta o Červené Karkulce nebo Šípkové Růžence – školská komise pro rovnost pohlaví je vyhodnotila jako sexistické, přispívající k šíření stereotypů o mužské a ženské roli.
Popelka jako tabu
Rozruch svou kritikou pohádek vzbudily také hollywoodské herečky. Kristen Bellová se ‚obula‘ do Sněhurky. „Princ by rozhodně neměl začít Sněhurku líbat, když spí, protože se mu v tu chvíli nemůže bránit,“ prohlásila loni v rozhovoru pro časopis Parenting.
„Říká se, že dítě se už odmalička učí od matky. Viděli jste Sněhurku? Klasika mě baví, ale nechci, aby se synové na tuto pohádku koukali. Je to naprosto sexistické a misogynistické, když uklízí sedmi trpaslíkům. Nemám nic proti ženám, které se rozhodnou zůstat doma s rodinou. Je to zatraceně těžká práce. Ale vadí mi, jak se to prezentuje,“ řekla zase zpěvačka Alicia Keys v roce 2016 pro New York Post. A sepsutí se nevyhnula ani Popelka. „Čeká na bohatého kluka, který ji zachrání. To nedělejte! Zachraňte se samy. To je přece jasné,“ vysvětlila americká herečka Keira Knight ley v televizním pořadu, proč jsou pro její dceru některé pohádky tabu.
„Pohádka O Popelce není o tom, že by měla děvčata sedět v koutě, přebírat hrách, trpět zlé chování nevlastní matky a sourozenců a čekat na zázraky. I když i na této nejviditelnější rovině je mnoho moudrosti – někdy je třeba být v životě trpělivý, laskavý a čekat. A oddělovat dobrá zrnka od toho ostatního,“ říká ale Pavla Kupčo. Pro děti může být podle jejích slov významné slyšet, že i jiní zažívají sourozenecké konflikty. „Že nejen ono si přijde uzurpované sourozenci a někdy dokonce i matkou, ale že sourozenecká rivalita ho nezahubí a jí navzdory ho může čekat nádherná budoucnost. Těch rovin je však v pohádce daleko více.“
Psycholožka také hovoří o tom, že pohádka je zároveň výpovědí o našem vnitřním světě. „My všichni v sobě máme Popelku, prince i macechu a zlé sestry. Jsou to všechno části nás samotných. Navzdory méně příjemným částem (a všichni v sobě máme nějaké stínové části) nebo ještě lépe i s pomocí našich stínových částí (třeba aspoň tím, že je respektujeme) můžeme růst. A v pohádce je návod, jak to udělat.“
Významů je v každé pohádce mnoho (například u Popelky můžeme přemýšlet o symbolu popela a o tom, k čemu všemu může odkazovat). „Nikdy nejsme s to obsáhnout úplně všechny. I to je to lákavé, co nás na pohádkách může fascinovat: tajemno, které je ukryto v dosud neprobádaných částech. Jedna a tatáž pohádka nás tak může pokaždé oslovit něčím jiným – s tím, jak se vyvíjíme a procházíme dalšími fázemi života. Pohádky a jejich poselství jsou svým způsobem nevyčerpatelné,“ usmívá se Pavla Kupčo.
Pro dobré spaní
Jako lék používá pohádky při své práci autorka projektu Prosím spinkej Lenka Medvecová Tinková, jež pomáhá rodičům s dětským spánkem. „Mnoha dětem už příběhy na míru dokázaly kouzelně pomoci s usínáním, s nočním pláčem, buzením, počuráváním, ale také se strachem ze tmy, či dokonce s pochopením složitých životních situací, jakými jsou například rozvody nebo nemoc někoho v rodině,“ odhaluje spánková antropoložka svůj pohled na pohádky.
„Rodičům i babičkám a dědečkům zase čtení dětem přináší možnost setkat se společně ve světě fantazie a mnohé tak o dětské duši a jejich smýšlení pochopit. Nesčetněkrát mi rodiče psali, že díky čtení nebo vytváření pohádek se potomek více rozpovídal o něčem, co ho trápilo uvnitř a o čem třeba ani nevěděli. Nebo se jim díky pohádkám podařilo s dětmi vyřešit situace, které pouhým vysvětlením vyřešit nešlo,“ popisuje.
O vztahu pohádek a spánku mluví také britský psycholog Aric Sigman, jenž na začátku tohoto tisíciletí zjistil, že minimálně čtyřikrát týdně čte dětem pohádku před spaním jen 40 procent britských rodičů, pouhých 16 procent každý večer. „Rodiče by se měli znovu poučit o významu pohádek na dobrou noc. Posledních deset minut před tím, než dítě usne – čas na pohádku –, je pravděpodobně nejdůležitější formou kvalitního času, který rodič může strávit se svým dítětem, protože ten se z pohledu dítěte jeví jako nejpohodovější,“ říká psycholog, podle něhož poslouchání pohádky uzavírá den a navozuje spánek, který je důležitý pro zdraví. „Imunitní systém stejně jako hladina růstového hormonu jsou ovlivněny množstvím spánku, kterého se dítěti dostane,“ varuje Aric Sigman a upozorňuje na to, že děti, kterým se nevyprávějí pohádky a které před ulehnutím do postýlky sledují televizi nebo hrají počítačovou hru, mohou mít problém s usnutím. Tyto aktivity totiž nadměrně stimulují mozek.
Základ je správný výběr
„Myslím si, že je důležité být v tomto flexibilní,“ odpovídá na otázku, jak pohádku před spaním pro svou ratolest vybírat, Lenka Medvecová Tinková. „Nejlépe dokáže pohádka pomoci, uklidnit nebo mít hlubší význam a dosah tehdy, když vybereme takovou, která se hodí k dítěti – čím žije a co ho nejvíce zajímá. V praxi to znamená, že když mám doma tříleté dítě, které se bojí bubáků a tmy nebo je velmi citlivé a vše si velmi připouští, večer se snažím vybrat pohádku, která není plná negativních dějů, příšer nebo složitých situací,“ radí maminka dvou malých dcer.
Nedoporučuje číst večer před spaním složité pohádky, které vyžadují následnou diskusi a vysvětlení. „Je pravda, že některým dětem nevadí před usínáním tradiční pohádky s velmi divokým dobrodružným dějem, ale je také mnoho těch, které by po takové pohádce nemohly usnout, bály se nebo v noci měly noční můry,“ doplňuje a vzpomíná, že jí samotné v dětství způsobovaly některé klasické pohádky špatné spaní, a proto sepsala vlastní, které už v jejích 11 letech vyšly knižně.
„Když se rodiče výběrem pohádky strefí, tak to může mít skvělý přínos. Taková pohádka pak může pomoci dítě zklidnit a zodpovědět jeho vnitřní otázky, které mu třeba někdy nedají spát. A často i samo dítě dokáže rodiče nasměrovat ke knížce, kterou právě ten den potřebuje slyšet a která by mu pomohla.“
Naděje i pro dospělé
Právě teď, kdy netrávíme celé dny venku, je nejlepší příležitost věnovat čas pohádkám. Nemusíme se omezovat jen na dobu před spánkem, sednout si s knížkou můžeme kdykoli během dne. „Čtení dětem má mnoho přínosů pro ně i pro rodiče. Prohlubuje se tím i vzájemný vztah. Nejzásadnější výhodu vidím v čase stráveném společně, u společné aktivity a vytváření společných zážitků. V současné době plné technologie jsou čtené pohádky podle mě ještě důležitější než dřív,“ nabádá rodiče Lenka Medvecová Tinková a poukazuje ještě na to, že příběhy dětem pomáhají nejen rozvíjet fantazii, ale také mají velký vliv na rozvoj řeči, logické myšlení a mluvený projev. Učí kritickému myšlení, empatii, naslouchání.
Psycholožka Pavla Kupčo vysvětluje, že pohádky patří i k nám dospělým a mohou nám leccos dobrého dát: „Oslovují naše vnitřní dítě a dávají nám naději, že svět je v pořádku, má svůj řád, zlo bude potrestáno a dobro, pravda a láska zvítězí. Pomáhají nám věřit, že obtíže můžeme překonat a vše nakonec dobře dopadne.“ A to je důležité v jakémkoli věku.
Zdroje:
Kondice 12/2020