Další epizodu podcastu Kondice, si pusťte TADY:

„Smrt a umírání vnímám jako něco, o čem vím, že se mě bytostně týká. Není to něco, co by stálo mimo můj obzor. Je to i tím, že už 9 let pracuji v domácím hospici a s umíráním se setkávám dennodenně,“ vysvětluje Markéta Vaněčková, vrchní sestra Domácího hospice Nablízku z Lysé nad Labem. Markéta pracovala více než 13 let jako sestra na interně a jednotce intenzivní péče, kde záchrana a prodloužení života bylo tím nejdůležitějším cílem její každodenní práce. Přesto i zde mnozí pacienti přes veškerou snahu a lékařskou péči umírali. „Na akutním oddělení není čas si povídat s nemocným, jakkoliv cítíte, že už dlouho na tomto světě nebude. Je potřeba kmitat, aby se stihli zachránit všichni, kteří potřebují zachránit a vyléčit se nebo se o to alespoň pokusit. Zjistila jsem, že čas, který můžete dát umírajícímu člověku, je tou nejvzácnější komoditou a uvědomila jsem si, že ho chci pro tyto pacienty mít. Snažím se vidět člověka v jeho celistvosti a pomoci mu prožít poslední chvíle jeho života co nejlépe, ideálně doma v blízkosti jeho rodiny, která o něj pečuje,“ popisuje svoje pohnutky, proč se rozhodla pracovat v domácím hospici Markéta Vaněčková.

Zdroj: Youtube

Když klasická medicína uzdravit neumí

Současná moderní medicína umí zachraňovat lidské životy, léčit dříve nevyléčitelné nemoci a prodlužovat lidský život. Přesto někdy nastává okamžik, kdy pacientovi již pomoci neumí. Lékař nemocnému a jeho blízkým sdělí, že všechny možnosti akutní medicíny již byly vyčerpány. Další léčba by mu síly spíše ubírala, než mu je dávala. V tu chvíli se pacient často ocitá ve vakuu. Ačkoliv fyzicky se může cítit natolik dobře, že nemá potřebu být hospitalizován, bojí se, že nebude vědět, na koho se obrátit ve chvíli, kdy se situace zhorší. Pravděpodobně do té doby chodil na různá vyšetření, podstupoval léčbu, a proto pro něj stále existovala naděje na uzdravení, třeba i malá. Nyní po ukončení léčby neví, na koho se obrátit… Bude moci zůstat doma? Jak dlouho? Zvládne to on i jeho rodina? „V takové situaci přichází ke slovu paliativní péče. Ta je zaměřená na kvalitu života pacienta, který má před sebou nějaký krátký časový úsek života. V tu chvíli není přínosné takového člověka vysilovat dalšími náročnými vyšetřeními a zákroky, které mu nepřinášejí žádnou úlevu ani uzdravení. Vlastně spíš jen navyšují míru utrpení,“ vysvětluje vrchní sestra Markéta.

Co je domácí hospicová péče

Smyslem paliativní a hospicové péče je přinést nemocnému úlevu a umět reagovat na všechny jeho potřeby, které v tu chvíli má. Mohou být fyzické, psychické, sociální i spirituální. „Hospicový tým přichází k pacientovi domů s veškerým vybavením, jaké by mu poskytlo jiné zdravotnické zařízení. Často nejdříve pacient a jeho rodina využívá služby paliativní ambulance našeho hospice. Lékař doprovázený hospicovou sestrou navštíví nemocného doma, vyšetří ho, případně upraví léčbu doprovodných příznaků a spolu s pečujícími stanovují plán další možné péče. Nadále zůstáváme s rodinou nemocného v kontaktu. Cílem je, aby pacient mohl zůstat doma se svou rodinou i v případě, že se nemoc bude nadále vyvíjet bohužel očekávaným způsobem,“ odpovídá na moji otázku, kdy jako pečující nebo pacient můžeme začít uvažovat o domácí hospicové péči vrchní sestra Markéta Vaněčková. V situaci, kdy se stav nemocného zhorší a potřebuje intenzívnější formu péče, je mu hospicový tým, jehož jádro tvoří lékař paliativní medicíny, zdravotní sestry a sociální pracovnice, dispozici nepřetržitě. Hospicové sestry jsou připraveny do rodiny k nemocnému přijet kdykoliv se příznaky nemoci zhorší nebo to jeho zdravotní stav vyžaduje. I proto je podmínkou domácí hospicové péče neustálá přítomnost někoho blízkého. „Většinou je to rodinný příslušník nebo to může být i známý či kamarád. A nemusí to být vždy člověk, který má s péčí o nemocného předchozí zkušenost. Jde o to, aby u pacienta byl neustále někdo, kdo je mu schopen podat například pití, jednoduše aplikovatelné léky, pomoci mu s oblékáním a také nás zavolat v případě jakýchkoliv komplikací,“ dodává Markéta.

Být na čas členem rodiny

Stává se, že hospicové sestřičky jsou na omezený čas tak trochu členy rodiny. Za nemocným totiž dojíždějí každý den nebo i častěji podle toho, jak situace vyžaduje. Hospicový tým je s rodinou v neustálém kontaktu a dobře nastavená komunikace mezi pacientem, pečujícími a hospicem je pro vzájemnou spokojenost zásadní hned od začátku. „Výjimečně se stává, že pečující nebo nemocný mají z hospicové péče někdy na základě předchozích negativních zkušeností z dřívější léčby, obavy. Jaké to bude? Kdo k nám bude jezdit? Naštěstí se tyto obavy daří ve velmi krátké době vyřešit. Rodina vycítí, že jsme tu pro ně a pro pacienta. Nemůžeme slíbit, že nemocného uzdravíme, ale můžeme slíbit, a to také umíme dodržet, že se ze všech sil budeme snažit nemocnému ulevit od negativních projevů, které nemoc provázejí. Mohou to být fyzické příznaky jako je bolest, dušnost, nevolnost, ale i psychické, které mohou přinášet pocity úzkosti, nespavost nebo neklid…,“ vysvětluje Markéta.

Podle vrchní sestry téměř všechny doprovázené rodiny s hospicovými pracovníky zůstávají i nadále v přátelském kontaktu, což zejména sestřičkám dodává sílu do další práce a také je přesvědčuje o jejím smyslu a potřebnosti.

Zdroj: