V Česku končí 50 procent manželství rozvodem a většina z nich je bláhových a nezralých (obvykle stejně jako pohnutky, které nás daly s partnerem dohromady). Naštěstí žijeme s druhým člověkem ne kvůli tomu, že by byl zralou osobností, ale zkrátka ho máme rádi. Byť čím je člověk nezralejší, tím má větší tendence se rozcházet.

Zdroj: Youtube

Při rozchodu odcházejí oba partneři se ztrátou. Čas, energie, peníze, ústupky, to vše přichází vniveč. Nemůžeme zabránit vnějším příčinám, jako je nucené odloučení nebo vnadná kolegyně v práci, ale častěji se jedná o důvody vnitřní, které ovlivnitelné jsou.

Tento článek je o tom, že věta „rozcházím se s tebou“ ještě neznamená tečku za vztahem. Je to spíš čárka, za kterou začíná proces přibližování se, vzdalování se, smiřování a někdy končí návratem, jindy už definitivou.

Roky vzdalování se od partnera

„Rozcházím se s tebou,“ není věta, která by přišla z čistého nebe ani neznamená čistý řez. Než je vyřčena, klíčí nějakou dobu už z podhoubí, kterému se říká latentní fáze. Neshody, neporozumění a nenaplněná očekávání postupně dosáhnou kritického bodu a jeden z partnerů už to nedá a navrhne rozchod. Je to moment, kdy odpudivé síly převládnou nad těmi přitažlivými. Druhý partner samozřejmě vnímá dusno ve vztahu, ale má tendenci ho přehlížet a podceňovat a hlavně neví, co má dělat. Je to fáze dlouhá, trvá i několik let a tohle je to období, kdy se partneři „odcizují.“ Což se pak udává jako vágní příčina rozvodu. Pokud se nejedná ve vztahu o nějakou patologii, jako je násilí, závislosti nebo psychické poruchy, ve většině případů je v prohlášení „Mezi námi je konec“ podtext „Jsem frustrovaný, nevím jak dál a potřebuji pomoc.“ Rozchod je v tomto případě útěkem před problémy. „Konečně budu mít klid,“ je světlem na konci tunelu a úlevou. Ale jen dočasnou, jak se dál dočtete.

Rozchod nemusí být konec

Oznámením rozchodu začíná fáze spouštěcí. Na jedné straně zmíněná úleva (iniciátor), na straně druhé dost nemilé překvapení (ten, kdo ty „kopačky“ dostal). V tento moment by se měl ten opuštěný vyvarovat hysterických reakcí i impulsivních scén. Což je, ano vím, skoro nemožné. Ale berte to tak, valná část rozchodů neznamená definitivu. A v tenhle moment je dobré zachovat klid. Nenutit druhého do jednoznačných postojů, nevyhazovat je hned z bytu, ani neházet nádobí. Je to moment, který nemá vítěze ani poraženého, byť by se to tak zprvu mohlo zdát. Za nějaký čas se totiž začnou síly ve vztahu, a tedy i role, obracet. Každopádně začne depresivní období, kdy ani jeden není šťastný. Pro toho, kdo byl opuštěný, začne hrát ve prospěch čas a trpělivost. Určitě není dobré zkoušet pomsty, jako poškrábání auta nebo doprošování se a ve tři hodiny ráno kvílet za dveřmi partnerova bytu. Tím by se příběh mohl zcela uzavřít.

Výměna rolí

Pokud už se opuštěný partner definitivně vyčerpal a smířil se s rozchodem, nastává paradoxní fáze. Paradoxní proto, že si oba partneři jakoby vymění role. Iniciátor začne usilovat o návrat, opuštěný už je dávno smířený a je teď tedy v roli toho, kdo to má tak říkajíc na háku. Ten, kdo rozchod inicioval, často nemůže vydržet sám se sebou, se svými myšlenkami, je stále ve společnosti a celkově se chová kompulsivně. Potřeba sblížení (z pohledu iniciátora) s partnerem nastává v momentě, kdy vymizí křeč, a ten, kdo dostal košem, už nevyvíjí žádnou snahu o jeho obnovení.

Neplatí úplně tak rčení „sejde z očí, sejde z mysli,“ protože po nějaké době začnou u toho, kdo rozchod spustil, převažovat přitažlivé síly „Vše odpuštěno, vrať se“ nad odpudivými „Jen přes mou mrtvolu“. Může se jednat o půl roku i dva roky od rozchodu samotného. Není to moment, který by zákonitě vedl k obnovení vztahu, ale jestli je nějaká šance na partnerský restart, tak je to teď.

Začnou chodit vtipné SMS, emaily, telefonáty pod různými záminkami. Iniciátor bude své chování ohajovat „že přeci mohou být přátelé a není nutná zlá krev.“ Anebo vyvolá nějaký konflikt, lepší negativní kontakt, než nic a prázdnota. To vše je známkou toho, že na iniciátora působí přitažlivé síly a neví si s tím rady. Pokud v tuto chvíli přestanou oba partneři hrát manipulativní hry, nebudou čekat na subjektivní jistotu (strach udělat jasné rozhodnutí, dokud nebudu mít jistotu úspěchu. Tu ale nebudete mít nikdy. Pozn autorky textu) a vyvarují se polovičatých rozhodnutí, tak je okno příležitostí pro obnovu vztahu otevřené.

Nežili spolu šťastně až do smrti

Pokud se v paradoxní fázi vztah neobnoví, pak se s největší pravděpodobností jedná o opravdový konec. Příběh se dál neodehrává ve smyslu „A žili spolu šťastně až do smrti.“ Pokud se spolu dají partneři zpět dohromady, je šílenství dělat stejné chyby jako před tím a očekávat jiný výsledek. Dochází pak jenom k opakování traumatu. Bude se objevovat primárně uražené ego, které vítězí nad vidinou dlouhodobého a perspektivního vztahu, snaha zachovat si hrdost a další obranné mechanismy. Ten, kdo byl opuštěný, může mít tendence k pomstě a léčení si uražené ješitnosti. A láska se střídá s odporem. Jediná cesta je zaměřit se místo na sebe na toho druhého a porozumět problémům, které ve vztahu vidí. Což platí i obráceně.

Tady vám nepomohou ani chytré knihy, rady od přátel ani články na internetu jako „5 tipů, jak zachránit manželství.“ Většinou se daří vztah zachránit s pomocí odborníka. Když to nedopadne, tak aspoň zaplatíte za to, že sami sobě více porozumíte a nebudete stereotypně opakovat stejné chyby v dalším vztahu.

Zdroj: autorský text, Jeroným Klimeš: Partneři a rozchody