Mezi problémy se spánkem, které by se měly řešit, nepatří jen jeho nedostatečnost. Existuje celá řada spánkových poruch, které nám mohou výrazně komplikovat život. Ať už je to narkolepsie, při které lidé usínají kdykoliv a kdekoliv během dne, neschopnost spát v noci (poruchy cirkadiálního rytmu) nebo takzvané parasomnie. Při těch sice spíme, mnohdy i dostatečnou dobu, ale rozhodně se nedá mluvit o spánku klidném. Provází nás totiž noční můry, noční děsy nebo spánková paralýza.

Zdroj: Youtube


Petru dovádí její sen do uzavřené místnosti. Nejsou v ní hodiny ani časomíra, ale ona ví, že za tři minuty dojde kyslík a ona se udusí. Začíná se potit. Zrychleně dýchá a lapá po dechu. Ke konci se už drží za hrdlo a snaží se popadnout dech. Pak se probudí. Zpocená, se zrychleným dechem a plná děsu. „Když jsem se trochu uklidnila, zkusila jsem znovu usnout a ten sen se vrátil. Znovu jsem se probudila a když jsem usnula, opakoval se opět. Když jsem se vzbudila takříkajíc včas, ještě než jsem se v tom snu udusila, vrátil mě ten další sen na stejné místo. Jako by to byl film a režisér říkal ‚pojď, tady jsi přestala, ať ti nic neuteče!‘“ vypráví čtyřiatřicetiletá Petra. Noční můry má od malička, i když si to sama nepamatuje, rodiče volala vystrašená k postýlce už ve čtyřech letech.

Dnes se jí už s pomocí psychoterapie podařilo noční můry snížit na dvě za měsíc, ale v době, na kterou vzpomíná, se bála usnout. Oddalovala tu dobu a stresovala se tím natolik, že se noční můry objevovaly znovu a znovu. „Já je vlastně způsobovala už jen tím, jak jsem z nich byla mimo, jak jsem se jich bála a jak jsem na ně pořád myslela,“ vypráví.


„Noční můry jsou živé děsivé sny, ze kterých se náhle probouzíme do plné jasné bdělosti, často s velikou úzkostí, bušením srdce, opocením, třesem. V okamžiku probuzení jsme schopni přesně popsat, co se nám zdálo,“ popisuje charakteristické rysy poruchy Jitka Bušková, česká neuroložka a expertka na spánkové poruchy z Národního ústavu duševního zdraví.


Sen se často týká věcí, které nás děsí. Hrozí v nich nebezpečí nám nebo našim blízkým nebo se také dostáváme do situace, která je pro nás ponižující. V nočních můrách, které mají mnohdy komplikovaný děj, nás často někdo pronásleduje, jsme obětí násilného činu nebo prožíváme nemoc svých blízkých. Noční můry mohou být zcela nereálné a vystupovat v nich mohou lidé, které neznáme, jindy se v nich zase objevují naši blízcí na zcela neznámých místech a jindy se nám v nich stále dokola vybavují traumatické situace, které jsme prožili. Ostatně, jsou jedním z typických příznaků posttraumatické stresové poruchy.


Některé studie uvádějí, že se špatné sny zdají alespoň jednou do měsíce pětaosmdesáti procentům lidí. Dva až pět procent je však prožívá každý týden. Takto časté noční můry pak trápí až polovinu dětí do šesti let. U dětí však obvykle však netrvají dlouho a odezní samy po několika týdnech, měsících, výjimečně se vrací několik let.


Když přijdou noční děsy

Kromě nočních můr nás však mohou ve spánku trápit také noční děsy. Oba pojmy jsou podobné a obě poruchy patří mezi takzvané parasomnie. Rozdíly však mezi nimi jsou. „Noční děsy jsou důsledkem neúplného probuzení z hlubokého spánku, kdy sice také dominuje prožitek děsu, ale sen si nemusíme pamatovat, z hlubokého spánku se probouzíme podstatně pomaleji, plné vědomí se navrací postupně,“ popisuje neuroložka Jitka Bušková.


Noční děsy obvykle nemají nijak komplikovaný děj, ale vyděsit dokážou také. Znají to asi hlavně rodiče malých dětí, kteří běží k postýlce, kde dítě - často ještě v polospánku - nekontrolovatelně křičí a pláče. A když ho probudí, je zmatené a neví, co se děje.


„S oběma spánkovými poruchami se velmi často setkáváme u dětí a u řady z nich během dospívání vymizí,“ potvrzuje Bušková s tím, že pokud by se noční můry či noční děsy dostavovaly vícekrát za týden, je už vhodné vyhledat odborníka. „To bych doporučila i v případech, kdy jsou živé sny spojeny s pohyby ve spánku, které přímo odrážejí obsah snu. V takovém případě je potřeba pátrat po dalších neurologických poruchách,“ dodává neuroložka.


Strachy se nemoci hnout


Projevy další poruchy spánky, spánkové paralýzy, jsou však ještě děsivější. „Probudila jsem se a cítila, že v pokoji někdo je. Věděla jsem, že za závěsem stojí muž a má v ruce nůž. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to, chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se pohnout. Slyšela jsem ho tam dýchat. Pak se závěs odhrnul a temná postava se přibližovala k mé posteli. Chtěla jsem se bránit nebo křičet, ale nedokázala jsem zvednout ani malíček,“ popisuje svůj zážitek Lenka z Prahy.


„Dnes to zní to absurdně, ale já si opravdu myslela, že strachy umřu. Měla jsem mravenčení po celém těle a dlouho jsem si pak myslela, že jsem se prostě jen vyděsila po nějakém filmu a vlastně jsem se sama za sebe styděla,“ říká. A proč že se styděla? „Hned ze dvou důvodů. Jednak, že vůbec mám takové představy a bojím se téměř v dospělém věku nějaké tmavé postavy, a jednak, že pokud by to opravdu byl zloděj, tak jsem úplně neschopná se bránit nebo cokoliv udělat,“ svěřuje se s tím, že když zjistila, že opravdu existuje porucha a děje se to i dalším lidem, výrazně se jí ulevilo.


Podobnou zkušenost má téměř osm procent Čechů. „Spánková obrna nastává v okamžiku, kdy není přesně oddělena snová fáze spánku (tzv. REM spánek) a bdělost, jsme tedy už plně probuzení, ale motorika, tedy naše schopnost se hýbat, stále spí. Dotyčný není schopen v průběhu usínání či probouzení jakéhokoliv pohybu, takový stav může trvat několik sekund až minut,“ vysvětluje podstatu Jitka Bušková.


Je to také právě spánková paralýza, která vysvětluje případy, kdy si lidé myslí, že byli uneseni mimozemšťany, kteří na nich experimentovali a oni se nemohli ani hnout. Při spánkové paralýze totiž lidé popisují, že ony postavy - často nějaký druh stínových figur - nejen vidí, ale také je slyší a ony se jich mohou dokonce i dotýkat.


I když jsou takové prožitky nabité stresem a hlubokým strachem, nejsou podle Buškové nebezpečné. „Léčivý efekt má často už jen vysvětlení toho, jak spánková paralýza vzniká a ujištění, že se nejedná o žádné závažné psychické či somatické onemocnění,“ vysvětluje. Zkušenost se spánkovou paralýzou ale podlí ní na druhou stranu může být natolik děsivá, že může vést ke strachu z ulehnutí či ze spánku vůbec. Na jejím základě se tedy může vyvinout těžká insomnie.


Pomůže terapie?


„Spánkových poruch přibývá, často je na vině životní styl, včetně například nadměrného stresu či nedostatku pohybu. Třeba k poruchám dýchání ve spánku často vede obezita. Řadu souvislostí často odhalí už první rozhovor, pojmenovat problém nebývá složité, obtížnější je převzetí vlastní zodpovědnosti,“ popisuje své lékařské zkušenosti Bušková. Zároveň však přiznává, že situaci komplikuje i skutečnost, že je nedostatek psychoterapeutů.


„Komplikované je také určit obecnou úspěšnost léčby. Každý pacient vyžaduje individuální přístup. Záleží na celkovém zdravotním stavu dotyčného, na tom, zda netrpí jiným onemocněním, které je potřeba léčit a léčba kterého vede sekundárně ke zlepšení i těchto nočních stavů,“ popisuje neuroložka Bušková. Kromě zmíněného posttraumatického stresu se mluví také o úzkostech a depresích. To byl i případ Petry a jejích nočních můr.

„Já jsem začala chodit k psychoterapeutovi kvůli depresím a na noční můry jsme narazili jen tak, mezi řečí. Vlastně jsem si myslela, že to má takhle každý a jen já jsem taková citlivka, že mě to takhle ničí,“ popisuje. S pomocí terapie se jí podařilo dostat pod kontrolu deprese a s tím zmizely i noční můry. „Teď se objevují tak jednou za dva měsíce nebo třeba čtyři měsíce nic a pak dvakrát po sobě v jednom týdnu. A když se z ní probudím, nedělám už takový cavyky,“ říká Petra se smíchem.


A jak se ke svému klidu probojovala? Někdy pomohla dechová cvičení, která se naučila na terapii, jindy to, že si nechala rozsvícenou lampičku. Dalším jejím trikem bylo, udělat si smyčku z oblíbených kreslených pohádek a nechat ji v noci běžet v televizi. A když ji pak probudila noční můra, první, co uviděla, byla oblíbená pohádková postavička. „Ale co asi zabralo nejvíce je způsob, jak přistupuju sama k sobě. Přijala jsem sebe samu takovou, jaká jsem. Citlivou, která při přemíře stresu prostě reaguje po svém,“ říká. A tak se noční můry, které pro ni vždy byly strašákem, vlastně staly jen prvním příznakem toho, že by měla zpomalit. Signálem, že stresu, který prožívá, je už moc. A když tělo poslechla, noční můry zase zmizely.

Zdroje:

Kondice 3/2023

https://www.nudz.cz/kontakty/detail-osoby/jitka-buskova